Hluchov – obraz zkázy a zmaru

Po mnoho desetiletí, z vlastní zkušenosti mohu odpovědně prohlásit, že téměř a bezmála tři čtvrtě století, byl Hluchov oázou klidu, zeleně a nenarušené přírody mezi dvěma městskými aglomeracemi. Levá část přírodní památky, směrem jízdy z Boleslavi do Brandýsa, byla protkána mnoha stezkami, které využívaly nejen maminky s dětmi, které se zde učily jezdit na trojkolkách či v pozdějším věku na kolech, ale byly cílem mnoha procházek v krásné a nedotčené přírodě. Navíc, jako přírodní památka, se zde po léta nechávala příroda působit tak, jak to činila po tisíciletí. A v letech, kdy přišla velká voda a Hluchov byl zaplaven, stromy, listnáče, velikou měrou přispěly k rychlému vsaku vody.

Pak přišel, pro většinu obyvatel obou částí města, šok. To když se pravá část Hluchova, ve směru jízdy do Brandýsa, prakticky zlikvidovala holosečí. Pohled z mostu na obraz zmaru a zkázy byl pro mnoho lidí doslova deprimující. Bylo nám všem, kteří toto zvěrstvo, a nelze to nazvat jinak, viděli, těžko u srce, navíc, pokud byl Hluchov od dětství místem, kam jsme chodili za přírodou. Vysvětlilo se to tím, že prý byly stromy ve špatném stavu. Blbost, tvrdím. Viděl jsem pokácené stromy a kromě několika opravdu starých stromů ve skutečně špatném stavu, byla většina náletových stromů mladých a naprosto zdravých. Tak proč holoseč a v tak velkém rozsahu?

Zvedla se vlna nevole, která málem vedla k rozpuštění komise pro životní prostředí a k odchodu pracovnice odboru životního prostředí radnice z této komise, z důvodu ostrého střetu členů komise s vedením radnice. Proto se rozhodlo, že se provede šetření ve druhé části Hluchova, tedy tam, kde nebylo tolik náletu, nýbrž se tam nacházely stromy vzrostlé. Odborníci, tak to bylo zastupitelům řečeno, se tam sešli a rozhodli o skácení přibližně třiadvaceti stromů, které byly ve špatném stavu, dle vyjádření oněch odborníků, a u ostatních prý dojde pouze k ořezu nebezpečných částí stromů.

A výsledek? Hrůza, běs, zmar a bezmocnost lidí, ale také vztek. To, co se tam provedlo, to již zavání se zločinem. Dobře, řekl jsem si, pokácí se třiadvacet stromů, to už je takový trend mocných po celé republice, že se kácí jak o život. Ale to, co tito odborníci nazvali ořezem, ve mně zvedlo vlnu adrenalinu. Byl jsem se tam, přímo na místě v Hluchově, ve středu 9. března podívat a pozorně jsem si prohlédl trčící kmeny, ořezané až na dřeň, bez jediné větve. Nejsem dendrolog, ale napadenou dřevinu poznám, za léta jsem rozřezal a rozštípal stovky kubíků dřeva a bezpečně poznám, který strom byl při těžbě zdravý a který napadený a nutný ke skácení. V Hluchově jsem viděl stromy, které byl na místech ořezu naprosto zdravé. Ale nejhorší na tom všem je, že se z krásných stromů staly žalující pahýly, trčící k nebi jako memento atomového výbuchu. Tyto pahýly jsou odsouzeny stejně k zániku, takovýto ořez nepřežije ani sebezdravější strom. Pahýly, trčící k obloze jako prsty kostlivce, uschnou a stejně budou muset být pokáceny.

Z Hluchova, krásného místa nenarušené přírody, se stal odstrašující příklad současnosti. Každý člověk, alespoň doufám, já tedy rozhodně, po sobě chce na Zemi nechat nějaký odkaz. Je to známý jev po tisíciletí, proto také vzniklo staré české rčení, že správný muž by měl postavit dům, zasadit strom a zplodit syna, to právě k tomuto odkazu příštím pokolením. Po těch, kdož o zničení Hluchova rozhodli, zůstane po několik příštích generací odkaz zkázy a zmaru, nic jiného. Tak si je budou lidé ve městě pamatovat.  Jediné místo, kde nevládl chaos a kvap současného světa, to byl kdysi Hluchov. „Když jsem viděl tu zkázu po celém Hluchovu, tak jsem byl vzteky bez sebe. Než tohle, tak ať celý Hluchov kompletně vykácejí, vyasfaltují a udělají tady placené parkoviště pro církevní slavnosti, stejně chtějí Starou Boleslav přeměnit na církevní, katolický skanzen,“ řekl mi jeden z nešťastných obyvatel Staré Boleslavi, se kterým jsem se ve zničeném Hluchově náhodou viděl. A dodal, že jeho osmiletá vnučka, se kterou chodil do Hluchova za lesními skřítky, strašidýlky a vílami, které podle ní bydlely v různých pařezech a padlých stromech, plakala, když tu zkázu viděla s tím, že teď už tady žádné pohádkové bytosti bydlet nemohou. Ta holčička mi mluvila z duše.

Vladimír Kapal