O MEDIÁLNÍ GRAMOTNOSTI

Sedím před počítačem a do uší mi neznatelně leze povinná domácí porce mluveného slova českého Rádia Plus, když náhle zaslechnu cosi o mediální gramotnosti. Neochotně jsem vstal a zesílil to. Ztráta času, pomyslel jsem si, protože šlo o rubriku „Pro a proti“. Tam si obyčejně zvou zuřivé moderátorky jen takové hosty, o kterých předpokládají, že nebudou polemizovat s jejich vlastními názory. Přesto mě jejich téma na okamžik zaujalo. Dozvěděl jsem se, že kdo nebere smrtelně vážně vše, co pouštějí do éteru naše média hlavního proudu, je beznadějný mediální negramota. Obohacen o názor pečlivě vybraných odborníků jsem rychle přeladil na nějakou méně štvavou stanici. Pozdě. Buňky, jejichž úkolem je přemýšlet, už byly v provozu.
Na první pohled mi bylo jasné, že skutečnost byla milovaným rádiem opět postavena vzhůru nohama, a navíc ještě obrácena naruby. Neodbytně se vnutila otázka. Je někdo, kdo odevzdaně přijímá proud informací, který je pečlivě filtrován jen jedním jediným politickým názorem, doopravdy mediálně gramotný? Zcela jistě není. O jeho mediální gramotnosti platí přesně pravý opak. Mediálně gramotný je ten, kdo díky oprávněným pochybnostem hledá pravdu všude, kde je to jen možné. Měl by při tom navíc obsah nalezené informace kriticky srovnávat s informacemi z jiných pramenů a kvalitu zdrojů alespoň odhadovat, když už není v jeho silách sporné zprávy nezávisle ověřit. To by mělo být úkolem profesionálů, ti jsou za to placeni. Žurnalistika ve fungující demokracii by ideálně vzato měla být pouze společensky prospěšnou službou.
Když už nás tedy hodili do špinavého rybníka, jediným východiskem je neutopit se a plavat. Samozřejmě, je zde zdánlivě nekonečně mnoho prostoru pro desinformaci a propagandu, ale oddělit zrno od plev je v konci konců schopnost závisející především na inteligenci příjemce. A troufám si tvrdit, že náš národ v tomto ohledu zrovna hloupý není.
Nejužívanější metodou manipulace v médiích tzv. hlavního proudu je podstatnou zprávu úplně vynechat, zamlčet ji. A v komentářích, které by se zamlčovaných skutečností mohly dotýkat, se pak tvářit, že se nikdy nic takového prostě nestalo. Děje se to zejména tehdy, když je redaktorům jasné, že by v případných diskusích před veřejností se svými povinně jednostrannými názory neobstáli. Druhým důvodem může být obava před popularizací nepohodlné události, osobnosti, nebo jen nepohodlného názoru.
Proto se mlčelo o statisícových demonstracích proti islamizaci Evropy před volbami v Polsku, proto se mlčelo o ostrých protiunijních a protiislamizačních projevech maďarského premiéra Viktora Orbána a také slovenského předsedy vlády Roberta Fica, a také proto se mnoho zásadních výroků presidenta Miloše Zemana většinou neuvádělo v plném znění a úplných souvislostech. Náš mediálně zdatný divák si k těmto „nedoporučeným“ materiálům svou cestu nejenom našel, ale ještě je sdílel s co největším počtem přátel. Právě za tohle však dostává od multikulturalistických moderátorek nálepku „mediálně negramotného“. Absurdní? Máte pravdu, je to absurdní.
Jiný příklad. Po českém internetu právě běhá reportáž o soukromé střelnici v obci Hrobčice, která se nalézá poblíž německé hranice na severu Čech. Uveřejnil ji portál Aeronet ve svých AE News. Na té střelnici mají údajně bez povšimnutí úřadů trénovat mladí vyznavači islámu ze sousedního Německa ostrou střelbu z rychlopalných zbraní. Majitel střelnice má prý vyřízenou výjimku, která střelbu z Kalašnikovů a českých samopalů vz. 58 povoluje. Obyvatelům obce mají však nejvíc vadit písně oslavující Alláha a jeho proroka, které jim majitel střelnice po celé dny k jejich tréninku neskutečně hlasitě pouští. Docela dobře si dokážu představit zděšené babičky i rozzuřené vesničany a vůbec bych se nedivil, kdyby právě tohle reprodukované „kvílení“ mělo lví podíl na medializaci celého případu.
Zde musím udělat odbočku. V hlavním městě kanadské provincie Alberta, které se jmenuje Edmonton, už 36 let žije a pracuje můj celoživotní kamarád, novinář Petr Adler. Mnozí ho mohou pamatovat ještě ze stránek Mladého světa, kdysi snad nejčtenějšího českého časopisu. Seznámili jsme se už počátkem šedesátých let, kdy on začínal jako redaktor na mezinárodních linkách pražské ČTK (ostatně, hovořil svižně nejméně pěti jazyky), a já začínal profesionálně u muziky. Ovoce toho přátelství sklízím dodnes, protože Petr se stal, ať už úmyslně nebo čirou náhodou, zároveň mým celoživotním učitelem profesionální publicistiky.
Zpět k reportáži o střelnici. Když jsem tuto novinu našel ve své poště já, odpověděl jsem odesilateli, že je-li pevně přesvědčen o její pravdivosti, měl by podat na příslušná místa trestní oznámení. Co myslíte, že udělal ve stejném případě Petr Adler? Nelenil, našel si redakci „Děčínského deníku“, do jehož sféry působnosti obec Hrobčice patří, a velmi zdvořile je požádal o ověření zprávy. Obdržel také zdvořilou, avšak vyhýbavou odpověď, která o střelnici mlčí, ale zato složitě vysvětluje, proč jejich redakce nepovažuje AE News za seriózní zdroj. Když jim svou základní otázku položil znovu, odpověď už nebyla tolik zdvořilá, zato však stejně vyhýbavá, jakože šéfredaktor je mimo redakci a kdesi cosi. Co si o tom mohl myslet? Člověk v této profesi by očekával, že vezmou redakční auto a pojedou se na tu střelnici těch pár kilometrů okamžitě podívat. Motorem dobrého novinářství je především zvědavost. Bohužel, nestalo se. O čem to může svědčit?
Buď je ta zpráva o střelnici opravdu novinářskou kachnou, ale existuje jakýsi tajemný pokyn shůry nechat ji po síti běhat dál, anebo (v tom horším případě) je ta zpráva pravdivá, ale opět je třeba počítat s tajemným pokynem odněkud: do této věci nešťourat a hrát mrtvého brouka. Možností bychom mohli vymyslet víc, například že budoucí džihádisti jsou tak drzí a hloupí, že si myslí, že si jich ani policie a ani naše tajné služby při střelbách nevšimnou. Sami uznáte, že tohle už začíná být přitažené za vlasy a málo pravděpodobné. Takže se na závěr ptám, kterou verzi byste si vybrali vy?
Lámejte si hlavu a zkuste při tom být alespoň mediálně gramotní. Rozhodně se nestanete mediálně gramotnými, spokojíte-li se s prohlášením, že na ČT24 to neodvysílali, takže se to nestalo. Pravý opak může být, jak se už mnohokrát ukázalo, v naprosté pohodě pravdou. Máme-li už jednou kolem sebe profesionály, kteří se novinářstvím živí, tj. pobírají za svoji činnost plat, má být hledání a odhalování pravdy především jejich věcí, jejich morálním imperativem, jejich stavovskou hrdostí. Ovšem ztratí-li novinář pohonnou jednotku, která se jmenuje zvědavost, dřív nebo později nastane okamžik, kdy nám odměna za jeho práci začne připomínat zákonem přísně zapovězený institut bezdůvodného obohacování.
Váš Pavel Chrastina