Osud legionáře

Kapitola XV.

Další zajetí

Jednu z nejnebezpečnějších příhod, které se dědovi ve válce přihodily, mi vyprávěl jednoho ošklivého zimního dne. Tehdy nebe pokryly cáry šedých, ale spíše černých mraků, vál velmi silný vítr a občas do toho zapršelo, a to přesto, že byl leden. Vůbec zima toho roku byla podivná, skoro nemrzlo, sníh nenapadl ani jedenkrát, Staré Labe nezamrzlo, takže se nedal ani hrát hokej, a tak jsme se my, kluci odpoledne a o volných nedělích, protože tehdy se do školy chodilo i v sobotu, pořádně nudili. Scházeli jsme se proto jednak na našich tajných místech, jakým byl například seník místních zemědělců a vymýšleli co dělat nebo jsme často otravovali babičku s dědou, když jsme skákali jako parašutisté s deštníkem z půdičky. Dnes vím, že babička s dědou museli mít s tou řvoucí bandou svatou trpělivost a musím se přiznat, že já bych tu klukovskou bandu ze zahrady asi vyhnal.

A tak jednoho podvečera, to už ostatní parašutisté museli domů, mi babička předtím, než i já zaběhnu k rodičům, bylo to snad jen sto metrů od domku babičky a dědy, dala na talířek pěkně velký kus jablkového koláče a čaj. Jedl jsem a nadával na počasí, že jsme se těšili na led, sníh a radovánky s tím spojené a zatím pořád prší. „Jo, tehdy byla taky zima a taky nemrzlo a my se v zákopech brodili bahnem. Bylo to horší, než kdyby byl pořádný mráz,“ řekl najednou děda a rázem bylo po nudě. „Dědo, povídej, máš zase něco, co ještě neznám?“ Oči mi svítily nedočkavostí a byl jsem rozhodnut vyslechnout dědovo vyprávění, i když bych přišel domů později, než bylo nakázáno a bylo by zle.

„Tak tedy poslouchej,“ děda se pohodlněji usadil na štokrleti před kamny, přihodil polínko a začal. „Byla stejně pitomá zima, jako je letos. Zákopy byly plné vody a bahna a bylo nám neustále zima, protože jsme snad vůbec neuschnuli a boty jsme měli neustále mokré. A právě tehdy, nebylo to dlouho potom, co jsem na tuhle frontu přišel, se páni oficíři rozhodli, že zase jednou provedou noční útok. Měli jsme za úkol, jako obvykle, to už jsme znali, probít se až do zákopů, na signál píšťalkou do nich skočit, pobít nepřátele a zákop obsadit, aby se fronta posunula dopředu.

Jenomže nepřátelé nespali, ani se neschovávali pře deštěm a větrem v bunkrech, ale byli připraveni. A tak to útočící jednotky pořádně odskákaly, pobili nás tam tehdy moc. My chvíli přikrčení běželi, pak sebou plácli na promočenou zem, abychom po chvilce zase vstali a běželi dál. Strojní pušky rachotily bez ustání a do toho štěkaly výstřely z pušek. Co chvíli vedle někdo padl a už se nezvedl. A jak jsme se blížili k zákopům, začaly na nás padat granáty, co po nás házeli. Vřava to byla veliká. Běžel jsem tehdy bok po boku s jedním klukem a společně jsme sebou konečně plácli před předprseň zákopu a čekali na další rozkazy písknutím na píšťalku velitele čety.

A to písknutí se nakonec ozvalo. Znamenalo to, že máme všichni najednou naskákat do nepřátelských zákopů a všechny tam pobít. Skočili jsme do toho zákopu i my dva. Ale byl to malér. Ve tmě a v té vřavě jsme ani nepostřehli, že z naší čety jsme se k nepřátelským zákopům dostali jen my dva, ostatní zůstali někde na poli. A jakmile jsme do toho zákopu skočili, vrhlo se na nás asi dvacet nepřátelských vojáků a samozřejmě nás přemohli. Svázali nám ruce a nohy, okradli nás o všechno, co jsme u sebe měli, a to včetně bot a hodili nás do nějakého bunkru nebo co to bylo.

Útok nebyl úspěšný, naši se nakonec museli stáhnout, tedy jenom ti, kdož přežili. A my zůstali zavření u nepřátel. Když se rozednilo a ti vojáci se najedli, vyvlekli nás ven, do zákopu, opřeli o stěnu, protože jsme pořád byli svázaní jak balík slámy a domlouvali se co s námi. Většina z nich nás chtěl hned zastřelit a prostě vyhodit před zákop, stejně tam leželo našich plno. A tak to začali chystat. Jedni nás chtěli zastřelit ještě svázané, jiní chtěli, abychom před zastřelením sami vylezli před zákop, a to při svázání nešlo, a nám přitom bylo všelijak. Už jsem se loučil se životem.

Najednou tam přišel nějaký vyšší oficír a zařval na ně, co to dělají. Když mu řekli, že nás chtějí zastřelit, rozeřval se ještě víc. A že prý to nejde, že musíme na velitelství, aby nás vyslechli a zjistili, co víme a teprve potom, že nás postaví před soud a zastřelí. Ale tady v zákopech, že prý se tohle nesmí. Ještěže ten oficír přišel, jinak by bylo jistojistě po nás. Vzal dva vojáky, rozvázali nám nohy, ruce jsme měli pořád svázané, ti vojáci šli s odjištěnými puškami, a tak nás odvedli až na nějaké velitelství.

Vyslýchali nás dva mladí oficíři, ale zjistili, že my jsme jen obyčejní pěšáci ze zákopů a nic důležitého nevíme. Vždyť my ani nevěděli, která jednotka a o jakém počtu bojuje na vedlejším úseku válečné linie. Nikdo nám to neřekl a nás to ani nezajímalo. A tak ti oficíři rozhodli, že nás zase pošlou k těm, co nás zajali, aby si s námi poradili sami. A tak jsme se zase ocitli v tom přístěnku bunkru, asi tam kdysi mívali uhlí do kamínek. A zase nastalo dohadování, co s námi, jak nás vlastně odpraví, protože zastřelit nás chtěli všichni.

Když jsme skákali při útoku do toho prokletého zákopu, všiml si velitel vedlejší čety, byl to Čech, že jsme zbyli jen dva a bylo mu jasné, že nás buď hned zabijí, nebo zajmou. A tak se, když se útok odtroubil a všichni se plížili zpátky do našich zákopů, připlížil k tomu zákopu a díval se, co s námi udělají. Vydržel tam asi dost dlouho, protože viděl i to, jak nás zavírali do toho přístěnku bunkru. No, a ten chlapík, vděčím mu za život, se pak vrátil ke svým, přemluvil pár chlapů a všichni se pak vydali pro nás. Bylo jich na třicet. Jenomže museli počkat do tmy a doufat, že nás do té doby nezabijí nebo dokonce neumučí, protože i to se běžně dělo. Ti, co nás zajali, byli Rakušáci, být to Maďaři, tak nám uřízli hlavy hned, ti se s tím nepárali.

Jenom díky tomu, že se ti Rakušáci hned nedokázali dohodnout, jak nás oddělají a neskutečnému kamarádství velitele sousední čety, tady ještě dneska sedím a vyprávím ti o tom. Přišla noc a řekli nám, když nám nesli trochu vody, protože najíst nám nedali nic, že nás ráno zastřelí přímo v zákopech. „Nemyslete si, vy hajzlové, že to přežijete, ráno vás zastřelíme v zákopu, aby nějaký váš odstřelovač neměl šanci se do nás trefit,“ řekli nám.

Spát jsme nemohli. Když člověk ví, že ho ráno zabijí, spánek samozřejmě nepřijde a my na něj ani nemysleli. Vzpomínali jsme na blízké, na maminku, tatínka, sourozence a na všechny, které jsme měli rádi a povídali jsme si. Nahlas, bylo nám už všechno jedno. A jak si tak povídáme a bylo nám čím dál hůře, jak šel čas, slyšeli jsme nějakou slabou ranku. Jakoby něco kleplo na dřevěný bok bunkru. A za chvilku znovu a potom ještě jednou. To už nebylo samo sebou, něco se dělo. Rakušané, kdyby nás chtěli před smrtí potrápit, by vtrhli rovnou dovnitř. Co teď? Napadlo mě, že by to mohli být kamarádi z naší čety, ale zároveň jsem věděl, že všichni padli. Kdo by nás tak mohl vidět, jak jsme padli do zajetí, říkal jsem si. Nemohl jsem na nic přijít, a tak jsem, stejně jako kamarád napínali uši. Zase ta ranka, jakoby od hozeného kamínku. „Víš, co?“ Obrátil jsem se na kamaráda. „Stejně nám už o noc nejde, zemřeme tak, jako tak, co kdyby to byli naši a šli pro nás? Zazpíváme jim, aby věděli, že jsme tady.“ Kamarád souhlasil, a tak jsme nahlas, snad až příliš nahlas, začali zpívat Hej Slované, to jsme znali ještě ze školy. Hned po první sloce, to do bunkru kleplo hlasitěji, vysvětlovali jsme si, že máme zpívat ještě hlasitěji, abychom Rakušáky vzbudili a ti šli na nás. A tak jsme začali řvát, jak na lesy.

Účinkovalo to, za chvíli se s křikem objevili dva Rakušáci, pažbami se do nás pustili, abychom je nechali spát a my při tom zase řvali, co nám hrdla stačila. A najednou se dveře bunkru otevřely dokořán, dovnitř skočili dva vojáci v modrých uniformách a ty dva hned oddělali. Pak nám přeřízli pouta a křikli, ať si pospíšíme ven a ze zákopů. Mezitím ti ostatní naší nejdříve potichu, pak střelbou, likvidovali Rakušany v bunkru. Vylezli jsme ze zákopů a všichni jsme, co nám nohy stačily, utíkali domů. Válka se probudila. Ze zákopů se vyrojili vojáci, zapráskaly výstřely. Museli jsme zalehnout a naši kluci opětovali palbu, my dva neměli čím.

Za chvíli se přidaly i naše zákopy a rozpoutala se regulérní přestřelka všemi zbraněmi na obou stranách, za chvíli se přidala i děla. Plazili jsme se všichni zpátky, tu a tam jsme se otočili a pálili po nepříteli, který se plazil za námi, to už jsem měl pušku a sumku s náboji, vzal jsem si ji od jednoho našeho padlého ještě z předešlého útoku, protože pohřbívat mrtvé nikdo nestíhal.

Z těch třiceti kluků, co se vydali zachránit kamarády z vedlejší čety, se tenkrát sedm nevrátilo, zůstali mezi stovkami padlých z předešlého neúspěšného útoku. Bohužel byl mezi nimi i velitel čety, který naši záchranu vlastně způsobil. Ani jsme mu nestačili poděkovat. I tohle se v té veliké válce stávalo.“

Děda dovyprávěl. Na budíku, který stál na kredenci a šel vždycky o čtvrt hodiny napřed, už bylo půl osmé a za okny fučela meluzína a byla černočerná tma. „Vidíš, sapristy, kvůli tobě jsem zmeškal večerní zprávy v rádiu,“ vyčetl mi děda. Vždycky si ty rozhlasové zprávy pouštěl v sedm hodin, po nich rádio vypínal. „Co tomu klukovi vyčítáš? Vždyť dneska tě o vyprávění nežádal, to tys sám začal, tak ho nech na pokoji, stejně dostane doma vynadáno, že přijde pozdě,“ osopila se na dědu babička a děda jenom mávl rukou a raději si zapálil.

Doma byl samozřejmě průšvih. Zmeškal jsem nakázanou dobu příchodu domů o hodinu a půl. Když jsem mamince vysvětlil, že jsem byl u babičky a dědy a poslouchal jeho válečné vyprávění, maminka se trochu uklidnila, měla původně strach, že lítám někde potmě venku. A to tehdy ještě bylo bezpečno, ne jako teď, kdy bych se bál děti potmě nechat venku. Ale zase tehdy nebyly mobily, aby si nás mohli rodiče zkontrolovat, a musím se přiznat, že bych je tehdy ani nechtěl. Mohli jsme vypadnout z domu a nikdo o nás nevěděl. Ani rodiče, a to velice často nebylo vůbec k zahození.