Osud legionáře

Kapitola XI.

Setkání s TGM

Při vyprávění o zážitcích ve válce se děda několikrát vrátil k jedné příhodě, která později významně ovlivnila jeho další život. Vyprávěl mi ji několikrát, někdy jsem se ptal na podrobnosti, a tak je děda přidával.

„Válečná vřava poněkud ztratila na síle, jakoby se už obě strany příliš vyčerpaly. Za padlé kamarády chodilo stále méně posil, útoky se tak často neopakovaly, a tak boje probíhaly ponejvíce v přestřelkách mezi oběma zákopy. Copak před kulkami jsme se dokázali uchránit, ale horší to bylo s dělostřelectvem a také se nad námi začala objevovat německá letadla a z nich piloti na nás házeli bomby. A před nimi byla jen jediná ochrana, zalézt co nejhlouběji do vybudovaných bunkrů a doufat, že bomba nepadne přímo na něj, a když už, tak že vydrží strop.

Ubylo také nočních průzkumných akcí, fronta se nehýbala po dlouhou dobu a naše velení vědělo, kde co nepřítel má. Jenomže průzkumné akce neskončily úplně. Jednou se mezi vojáky v zákopech rozšířily zvěsti o tom, že Němci na nás chystají útok plynovými granáty z děl a velení chtělo zjistit, zdali je to pravda a kde se granáty s plynem nacházejí. Ono to totiž šlo poznat, ty plynové granáty byly trochu jiné než normální dělostřelecká munice.

A tak nás jedné noci poslali přímo do nepřátelských zákopů, abychom se po těch zpropadených plyňákách podívali. Radost jsme neměli, každý z nás čekal, že válka už konečně skončí a nikomu by se nechtělo na jejím konci umřít, ale nedalo se nic dělat. Překonání vzdálenosti země nikoho, mezi zákopy obou stran, proběhlo bez problémů. Nikdo po nás nestřílel, všude byl klid. Tehdy s námi šel do akce i velitel všech průzkumníků na našem úseku fronty, byl to Francouz, plukovník. Do té doby se nikdy nestalo, že by se nějaký z takhle vysokých důstojníků vydal s námi do akce, až teď. „Tak to asi bude opravdu smrdět s tím plynem, že jde s námi sám velitel,“ šeptali jsme mezi sebou při plížení.

Dorazili jsme k zátarasům z ostnatého drátu, ale už jsme se tak naučili je překonávat, že nám to nedělalo žádné potíže, prostříhali jsme se potichu a připlazili se k německým zákopům. Nikoho jsme však neviděli. Němci byli asi zalezlí v bunkrech a chrápali. Pak jsme viděli, že na stojkách chrní i hlídky, prolezli jsme přes zákopy a plížili jsme se do německého týlu, kde byly baterie děl. A zase jsme měli štěstí, ani děla nikdo nehlídal. Ono se taky tak dlouho nic nedělo, že ostražitost poklesla na obou stranách, i u nás se místo čumění do tmy na hlídkách pospávalo.

Potichu a opatrně jsme si prohlédli několik děl a především beden s municí, plynové granáty jsme však nikde neviděli. Oni se toho asi i Němci báli, zvláště potom, co při jednom z plynových útoků se najednou obrátil vítr a plyn zabil spoustu vlastních vojáků. Všude byly jen normální náboje s trhavinou. Otočili jsme se na cestu zpátky a doufali, že nás štěstí neopustí. Zezačátku při nás zase stálo. Bez všimnutí jsme se dostali až k zákopům, potichu do nich vlezli a zrovna jsem se chystal, jako ostatní, vylézt ze zákopu ven a vydat se k našim, když tu náhle z jednoho bunkru vylezl nějaký rozespalý Němčour, asi na záchod, či co, a spatřil nás, jak lezeme ze zákopu. Ten idiot, místo toho, aby zase zalezl do bunkru a dospal se, začal řvát, jak na lesy. Musel jsem ho zastřelit. Bylo ale zle, ten řev vzbudil ty ostatní a Němčouři se začali rojit jako vosy. Naštěstí byli rozespalí, my toho využili, vyskákali jsme ze zákopu ven a utíkali k našim. Začaly práskat pušky, za chvíli se přidaly kulomety a bylo zle.

Praštil jsem sebou do hlíny a plazil se tak, abych byl co nejmíň vidět. Vedle mě se plazil ten francouzský plukovník, colonel si říkal, a furt mě pobízel, abych přidal. A pak začala střílet děla a granáty vybuchovaly mezi námi a našimi zákopy. Bylo to zlé, museli jsme se dostat přes tu ostřelovanou plochu, a tam vůbec nešlo o vojenský fištrón a zkušenosti, ale jen a jen o štěstí. Byli jsme asi v polovině ostřelovaného území, když těsně vedle mě a toho plukovníka s hrozným svištěním spadl granát.

Já měl víc štěstí nežli ten Francouz, byl jsem schovaný za takovým nízkým kopečkem, a tak jsem výbuch přežil bez problémů, ale ten plukovník to schytal. Granát mu utrhl nohu v koleni. Strašlivě řval. Měli jsme sebou, pro všechny případy, takový prášek, jestli to bylo morfium nebo něco jiného nevím, ale zcela jistě to utišovalo bolest. Tak jsem k tomu plukovníkovi dolezl, kusem drátu, co jsme vždycky nosili sebou, mu utáhl smyčku na stehně, aby nevykrvácel, a do pusy jsem mu nasypal všechen ten prášek, co byl v pytlíku a donutil jsem ho to zapít. Ještě chvíli řval a sténal, pak ztichl, ležel na zádech a zíral na oblohu.

Co s ním? Když ho tam nechám, tak jistojistě zemře. Byl to ještě mladý člověk, tak něco přes třicet, i když mně se zdál moc starý, to víš, byl jsem kluk. A tak jsem ho začala tahat při té kanonádě a střelbě domů, do našeho zákopu. Nejdřív to šlo, i když byl pořádně těžký, ale pak se terén zvedal a já ho vleže nedokázal vytáhnout. Musel jsem si kleknout, popotáhnout ho o kousek a zase to opakovat. To už nám k zákopu zbývalo tak sto, sto padesát metrů. Zkusil jsem zavolat o pomoc kluky, co pálili na Němce, ale nikdo z nich nevylezl, buď mě v té střelbě neslyšeli, nebo, a to si myslím, že bylo nejpravděpodobnější, se jim kvůli nám nechtělo riskovat, že by mohli přijít o kejhák, a tak se na nás vykašlali.

Byl jsem s plukovníkem už skoro na vrcholu terénní vlny, vůbec mi nepomáhal, ani trochu, asi byl po tom prášku v limbu, protože byl úplně apatický, když se to stalo. Nadzvedl jsem se, abych ho popotáhl, když mě kulka trefila do stehna. Příšerně to pálilo. Chvíli jsem ležel, pak si i přes kalhoty ránu zavázal a utáhl obvazem a přemýšlel při tom, co dál. Sám bych se i se zraněnou nohou do zákopu dostal, ale co s Francouzem? Podíval jsem se na něj. I když byl pořád zticha, koukal se mi do očí a já v nich viděl prosbu: „Nenechávej mě tady, jistě bych tady umřel.“ A já to ani nedokázal, nechat ho tam umřít. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, taky jsem byl šílený bolestí, ale vytáhl jsem ho přes to návrší a rval ho svažujícím se terénem k zákopu. Když jsem s ním byl tak dvacet metrů od zákopu, začal jsem volat, aby pro nás někdo přišel, že už to sám nezvládám. Nikdo se neozval, nikdo nevylezl a já dostal hrozný vztek. Klekl si a sprostě na kluky v zákopech řval, co mi hlasivky stačily a nebyla to slova, se kterými by se člověk mohl chlubit.

Kulka, další kulka, mě trefila do zad. Projela pod lopatkou a vpředu mi vylítla ven a roztrhala jak uniformu, tak i koženou dohodu u opasku. Omdlel jsem. Co bylo dál, si nepamatuji, jen podle vyprávění kamarádů. Nadávky přece jen zapůsobily a několik kluků vylezlo ze zákopu a jak mě, tak i toho plukovníka odtáhli do bezpečí. I přes pokračující kanonádu nás naložili na vůz a odvezli do polního lazaretu. Tam už jsem přišel k sobě. Oba nás felčar provizorně ošetřil a nemocničním autem nás odvezli do nemocnice v týlu. Jak plukovník, tak já jsme prodělali operace. Jemu museli odříznout další kus nohy, aby se prý mohla rána zacelit, mně operovali plíce, byly prostřelené.

Leželi jsme vedle sebe a ten plukovník, jmenoval se Etiénne a byl to nějaký hrabě, nebo co, mi několikrát děkoval za záchranu života. Ti jeho francouzští kolegové, ale i doktoři, mu totiž řekli, že nebýt mne, určitě by tam na tom poli vykrvácel. No, a nakonec se z nás stali přátelé a po válce, ještě než nás převeleli domů, mě dokonce pozval k sobě domů. Měl takový zámeček, kde žil se ženou a dvěma dětmi a když jsem k němu přijel, tak mi ta jeho žena taky děkovala a říkala mi, že u nich mám vždycky dveře otevřené. Jenomže už jsem se k němu nikdy nedostal.

Jednoho dne, bylo to už docela dlouho po operaci a bylo mi každým dnem lépe a ten Frantík už byl doma, do nemocničního pokoje, kde nás bylo asi dvacet, vlítlo celé vedení špitálu a za nimi do pokoje vstoupil pan profesor Masaryk. Byl jsem v pokoji jediný Čech a Masaryk šel ke mně, já si sedl, podal mi ruku a řekl mi, že na návrh francouzské strany a našeho velení mi byla udělena medaile. Byla to už má třetí medaile.

Pak si pan profesor a pozdější prezident Československé republiky ke mně sedl na postel a povídal mi, že ten plukovník, šlechtic, mě navrhl na stužku francouzské Čestné legie, ale jeho velení mu to neschválilo a požádalo naše velení, aby mi tu medaili dali naši. Když pan Masaryk odcházel z pokoje, vrátil se ještě s jedním hodnostářem, zeptal se mě na jméno, hodnost a číslo pluku a řekl mi, že se ještě uvidíme. A nelhal.“