Ten klukovský svět

Kapitola 4

Sáňkaři

V sobotu v půl osmé ráno začal padat sníh. Nejprve se, jakoby váhavě, objevilo pár drobných vloček, za chvíli se však sněhová peřina protrhla naplno a drobný sníh vířil ulicí v mírném větru jako bílá záplava. Děti, které zrovna šly do školy, neboť v těch letech se chodilo do školy a pracovalo i o sobotách, byly celé zachumelené. Teploměr tohoto rána ukazoval šest stupňů pod nulou, a to bylo na teplou Polabskou nížinu poměrně dost. Drobné vločky uléhaly na svět a děti, cestou do školy, shrabovaly rukama navlečenýma většinou do palčáků sníh z parapetů a pokoušely se uhníst koule, aby se jimi mohly strefovat do spolužáků.

Během druhé vyučovací hodiny sněžení zesílilo. Zpočátku drobné vločky vystřídaly kusy sněhu, jež se snášely na městečko a velmi rychle ho zahalily do bělostného hávu. Teplota se nijak nezvyšovala, a tak se děti nemohly dočkat konce vyučování před polednem. A jakmile se ozvalo zazvonění, vyhrnuly se před školní budovu a téměř okamžitě vypukla sněhová bitva. Nejdříve páni kluci koulemi strefovali děvčata, ta se nechtěla dát a palbu opětovala, později se, podobně jako tomu bylo od počátku školního roku, děti rozdělily na dvě válčící skupiny, kluci i holky pohromadě bojovali proti stejně složené skupině druhé. Ulice před školou zažívala řev nikoliv nepodobný válečnému řevu Huronů, o kterém jim učitel dějepisu před nedávnem vyprávěl. Bylo to v době, kdy ještě nikdo z dětí neznal ani Vinetoua, ani Old Shaterhanda, ale ani příběhy napsané Karlem Mayem, ve vězení. Jejich čas měl teprve přijít.

Sníh se sypal a sypal a za půl hodiny sněhové války měla většina dětí, těch nejaktivnějších, rukavice úplně promočené a v mrazu jim začaly mrznout mokré prsty. Byl čas jít domů na oběd. Ty větší ze školních dětí čekal doma na plotně kastrůlek s obědem, který si nejdříve musely ohřát, protože i rodiče tehdy museli být i o sobotách v práci. Některé děti, především ty, které neměly to štěstí, že vlastnili babičky a ještě větší štěstí, když už byly v důchodu, měly ještě další povinnost, nežli mohly vypadnout z domů, musely zatopit v kamnech. Byla to doba, kdy ústřední topení bylo výsadou lepších, bohatších lidí a těch bylo ve městečku pomálu.

Teprve po splnění daných úkolů, to víte, tehdy ještě děti musely rodičům pomáhat a vůbec se to nepovažovalo za nějaké týrání, prostě to bylo normální, mohly děti vyhrabat po dvě zimy zapomenuté sáňky, jelikož v nížině vůbec sníh nenapadl po celé zimní období, jenom trochu je očistily od letních pavučin a vyrazily, konečně, ven na jediné dva kopce, kde se ve městečku dalo sáňkovat. Na lyže se tehdy také běžně nejezdilo, a tak skoro žádné dítko na lyžích jaktěživo nestálo. Ony byly lyže také jaksepatří drahé a většina rodin si je nemohla dovolit, nehledě na to, že ani neměla na hory čím jezdit. A tak sáňky představovaly jediné sportovní zařízení, které tehdejší děti měly a milovaly.

Ty menší děti vyrazily na kopeček u Starého Labe. Nic tam nejezdilo a mezi vodní, teď mírně zamrzlou hladinou a korytem potoka, který zamrzal jen málokdy, byl široký průjezd přes můstek až na louku, kde se sáňky samy od sebe zastavily. Větší děti, a zdatnější sáňkaři však chodily sáňkovat na kopec nazývaný Důrasák. Jméno kopec dostal podle prvorepublikového hostinského, který právě zde, měl prosperující hospodu. Jenomže hospodu vzal čas, hostinského též, ale název kopečku zůstal. Důrasák byl prudší nežli kopeček u Starého Labe, saně tam nabraly pořádnou rychlost, prolétly kopec, přejely nikdy neudržovanou silnici do Houštky, krásně přeskočily neexistující chodník, dopadly na svažující se louku a v rychlé jízdě pokračovaly až k úzkému potoku. Méně zkušení, a mladší sáňkaři, v dostatečné vzdálenosti před potokem zaryli nohy, obuté do křusek, do sněhu a brzdili snad i očima, aby se zastavili před potokem. Ti starší, samozřejmě větší frajeři, však nebrzdili. Do poslední chvíle nechali sáně jet, a potom, těsně před korytem potoka, sáňky efektní prudkou zatáčkou zastavili. Samozřejmě, že se občas stalo, že podobný frajer sáňky buďto málo zatočil, nebo dokonce se mu zatáčka nepodařila a skončil v potoce. Po pravdě řečeno, nehrozilo jim vůbec nic, těm, co skončili v potoce, protože potůček byl tak jeden a půl metru široký a vody v něm bylo, kromě jarního tání, tak nad kolena. Každý podobný karambol měl tak jediný následek, rychlý úprk domů, převlečení do suchého oblečení, a pak zase, hurá na kopec.

Sněžení nějak neustávalo, odpoledne už leželo na ulicích a loukách na dvacet centimetrů nového, krásného, sněhu. Pravé dobrodiní pro všechny děti. Sobota plná sáňkování uběhla jako voda a pomalu se setmělo. Oba kopce se vyprázdnily a unavené, mnohdy promočené děti, se odebraly domů a těšily se na večeři. V bytě Zrzka, tedy ten chlapec vůbec nebyl zrzavý, tuhle přezdívku dostal, ještě jako malý chlapec od kamarádů, protože jeho světle hnědé vlasy v létě vyšisovaly a proti slunci se zabarvovaly do zrzava. Jak vyrůstal a léta mu o trochu přibyla, vlasy mu ztmavly, takže byl nyní tmavě hnědovlasý, přezdívka mu ovšem již zůstala. Až do dospělosti byl pro spolužáky a kamarády už jenom vždycky Zrzek. Ale vraťme se do bytu Zrzka. Maminka podávala na stůl večeři a otec stále seděl u malého stolku u okna a něco pořád do velkého sešitu zapisoval a občas něco počítal na logaritmickém pravítku. To tehdy představovalo jediný počítací stroj, kdepak nějaké kalkulačky, nebo dokonce počítače, o tom se tehdy lidem ani nesnilo. „Prosím tě, nemohl bys toho už nechat? Večeři máš na stole,“ rozčilovala se na otce maminka. „Jo, vždyť už jdu, jenom si tady musím něco dopočítat, abych to nezapomněl,“ odvětil otec a v klidu pokračoval v posunování dílů pravítka sem a tam a vždy si něco poznamenal. „Kruci, kolikrát ti to mám opakovat, že ti tady stydne večeře,“ zvýšila maminka hlas. Otec vztekle praštil pravítkem na stůl, zavřel rázně a s hlasitým bouchnutím sešit, sedl si za stůl a začal jíst. „To se na to podívejme,“ rozčilovala se maminka. „My tady na tebe jako pitomci čekáme, abychom si popřáli dobrou chuť, a ty začneš kliďánko jíst bez popřání.“ „Nojo, tak tedy dobrou chuť všem,“ zabručel otec, aniž by přestal jíst.

Otec pracoval na nějakém zlepšováku, od kterého si sliboval dost peněz a byl nevrlý, když byl v práci vyrušován, což ovšem maminku nechávalo naprosto klidnou a suverénně tatínka vyrušovala, kdykoliv si umanula, že mu musí něco říct. Po večeři matka uklidila nádobí a otec se opět ponořil do práce a výpočtů. „Víš o tom, že napadlo tak dvacet centimetrů sněhu?“ Obrátila se od dřezu s nádobím matka na otce. „No a co?“ „Že bys vzal kluky a velké sáně od dědy a šel bys s nimi sáňkovat, jsem si myslela.“ Otec položil logaritmické pravítko a na židli se otočil na matku. „To si jako myslíš, že bych šel s kluky sáňkovat já?“ Jeho výraz byl naprosto užaslý. „Co sis zase vymyslela za nesmysl? Copak já umím sáňkovat? V životě jsem na sáňkách nejel, v Praze to jaksi nešlo. To chceš, abychom se ti vrátili po kouskách? Kluci vždycky sáňkovali sami a nevidím jediný důvod, proč by tomu nemělo být i teď.“ Rezolutně se otočil zpět k práci. Rozhovor byl u konce.

„Tak s nimi zítra půjdu sama, když se ti nechce!“ Oba kluci, Zrzek, bylo mu osm let a měl o čtyři roky mladšího bratra, se po sobě nevěřícně podívali. Maminka že by s nimi měla jít sáňkovat? A ještě navíc s velikými saněmi od dědy? Vždyť na ně by se klidně vešla celá jejich rodina a ještě by si sebou mohli vzít nějakého toho nájemníka, tak byly sáně veliké. „Mami, my půjdeme sami, vezmeme si ty malé sáňky, pro nás dva jsou tak akorát,“ přemlouval matku Zrzek. „Tak na to zapomeň, Blažková mi říkala, že jdou i s manželem a dětmi sáňkovat všichni, tak my půjdeme také, když táta nechce, ať si zůstane doma, ale já s vámi jdu,“ ukončila náznak odporu matka.

Po pravdě řečeno, věděla, proč chce jít s kluky sáňkovat, když byli kluci odpoledne sáňkovat sami, stěžoval si ten malý, že musel většinou stát na kopci, brácha si jezdil se stejně starými kluky sám a on se svezl za celé odpoledne jenom dvakrát. Takže si ani moc nestěžoval, předpokládal, že s matkou, byť na velikých saních s kovovým opěradlem, si sáňkování užije víc, než kdyby šel jenom se starším bratrem. Otec se rozhovoru nezúčastňoval, pro něj to bylo vyřízené. Neděli odpoledne bude mít pro sebe a bude mít klid na práci. Docela se těšil.

Matka v neděli vstala brzy, aby co nejdříve uvařila oběd, všichni se najedli a kolem jedné, či druhé hodiny vyrazili všichni na kopec. Dopoledne ovšem museli kluci zaskočit k dědovi, bydlel naštěstí velice blízko, a vyndali, tedy spíše děda, kluci by těžké saně vyndat z půdy ani nedokázali a odtáhli je domů. „Kluci, nemyslíte, že by bylo lepší sáňkovat na těch vašich malých saních? Tyhle jsou přece jen těžké a špatně ovladatelné, byly určeny pro tahání psy a ne pro sáňkování,“ obával se děda, když se kluci vydali s těžkými saněmi k domovu. „Děda má vždycky plno starostí, ale aby s vámi šel, to ho ani nenapadne,“ řekla klukům matka, když ji sdělili dědovy obavy.

Byla jedna hodina po poledni, či o něco později, dopolední mraky se protrhaly a vysvitlo na bílý zasněžený svět sluníčko. Ten svět byl najednou krásný, skoro jako v pohádce. Kluci s maminkou vyrazili. „Mami, půjdeme ke Staráku?“ Ptal se Zrzek. „Ne, Blažkovi jdou na Důrasák, tak my tam půjdeme taky,“ rozhodla matka. Nežli těžké, mohutné a bytelné saně dotáhli ke kopci, byli všichni už docela utahaní. „To jsme zvědav, jak tyhle saně budeme tahat nahoru do kopce,“ pomyslel si Zrzek, ale moudře si tuhle myšlenku nechal pro sebe.

Konečně stáli nahoře na kopci, těsně u vrat bývalé hospody, odkud většina dětí jezdila. „Mami, já si sednu dozadu, to se saně nejlépe řídí,“ žádal Zrzek. „Nic takového,“ rozhodla rezolutně matka. „Dozadu si sednu já, přede mne Čenda a ty si sedneš dopředu.“ „A ty umíš saně řídit?“ Další otázka. „Copak si myslíš, že jsem jako holka nikdy nesáňkovala? To bys čubrněl, kolikrát jsem tady jezdila, tvůj strýc by ti to potvrdil. Jo, holenku, a to tehdy ještě byl sníh skoro každou zimu, to nebylo, jako teď, že jsou zimy úplně bez sněhu,“ odpověděla sebevědomě matka, usadila sebe i kluky podle svého rozvrhu na saně, dala pokyn, aby se kluci odstrčili, tedy jen ten starší, ten malý na zem ani nedosáhl a těžké, bytelné saně se rozjely. Přesně podle fyzikálních zákonů. Čím těžší saně, tím vyšší rychlost. „Pozóóór, z cesty, jedemééé,“ matka ječela, jako kdyby jí na nože brali a děti, spatřivší ohromné saně řítící se až neuvěřitelnou rychlostí, rychle uvolňovaly jízdní dráhu. Saně přelétly kopec i silnici a dlouhým skokem, nejdelším, jaký kdy tady byl skočen, přelétly svah na louku. Jenomže neletěly rovně, jak by měly, přece jenom je matka neuměla tak řídit, jak se kasala, letěly, strašně dlouho, vysoko a neuvěřitelně daleko nad loukou nakřivo, jakoby bokem. Chyby byla u řidičky, měla saně nasměrovat naprosto přesně a hlavně rovně, a to se jí nepodařilo. Dopadly do sněhu bokem, převrhly se, katapultovaly posádku dopředu a otáčeje se ve vzduchu, letěly za posádkou. Sníh vířil, kluci i matka křičeli, saně skřípaly a sténaly. Pak další rána a … ticho.

„Jste celí?“ Matka se ze sněhu vyhrabala, jako první. Teprve za chvíli se ze závěje vykutáleli oba kluci, celí od sněhu, jako sněhuláci. „Jo, jsme,“ zněla odpověď. „Mami, ty jsi špatně řídila, měli jsme jet rovně a ne našikmo,“ dovolil si Zrzek. „Nevadí, hlavně, že se nám ani saním nic nestalo. Jedeme znova a teď už pojedu úplně rovně,“ rozhodla rozjařená matka, kterou ani pád od dalšího pokusu neodradil. Strašně se se starším synem nadřela, nežli těžké saně vytáhla až nahoru na kopec. Znovu, naprosto stejně, syny usadila a chystala se rozjet. Sáňkařská dráha se rychle vyprázdnila. Ostatní děti se raději zdekovaly úplně na kraj, aby se tomuto rychlému, ale velice nebezpečnému monstru nedostaly do cesty.

„Á jedeme, zavolala matka a koutkem oka mrkla na sousedku Blažkovou s manželem a dětmi, která s vykulenýma očima a s nepokrytým napětím sledovala druhý sáňkařský pokus kamikadze. A opět šílená rychlost, opět dlouhatánský, vysoký a nádherný skok. Dopad byl tentokrát v pořádku, matce se podařilo jízdu saní nasměrovat do přímé jízdy. Saně pokračovaly šílenou rychlostí přes louku a potok se blížil snad rychlostí světla. „Mamí, brzdi, potok,“ křičel Zrzek a oběma nohama, obutýma do křusek, ryl ve sněhu, ve snaze saně zastavit. Ale matka mu brzdit nepomohla. S vytřeštěnýma očima sledovala blížící se potok, neschopna jakékoliv akce. Dokonce přestala i výskat, jako po celou cestu. Ani ji nenapadlo, sundat nohy ze saní a začít brzdit. Zrzek těžké a rychle jedoucí saně sám ubrzdit nedokázal. Saně během několika dlouhých vteřin překonaly těch pár desítek metrů, následoval další skok a předek saní se zabořil do protějšího břehu potoka. Zrzek byl ze saní doslova katapultován. Přelétl celé saně a dopadl na druhém břehu potoka, saně přitom zůstaly zaklíněny na obou březích potoka, jako jakýsi bizarní most. Čendu náraz též katapultoval ze saní, jenomže na druhý břeh nedolétl. Po břiše doletěl do potoka, ozvalo se ohromné šplouchnutí a malý klouček přistál ve vodě na břiše. Ani maminka nedopadla o moc lépe. I jí náraz vyrazil ze saní a za zlomek vteřiny skončila v potoku také. Sice nikoliv na břiše, ale na zadku. S vytřeštěnýma očima sledovala, jak ji voda zalila až nad břicho.

„Jéžišmarjá Zrzku, dělej něco, ten kluk se topí,“ matka ječela, že jí musel slyšet snad i otec doma. Zrzek se mezitím vzpamatovával. „Tak dělej, vytáhni ho, vždyť se utopí.“ Nikdo se samozřejmě netopil, Čenda, patřičně řvoucí a ječící se v potoce posadil, řval a vůbec nejevil snahu se postavit, natož aby se snažil z potoka vylézt. Matka chtěla rychle vstát, ale vůbec nepomyslela na to, že v potoce byly kluzké kameny. Vyskočila z vody, nohy jí téměř okamžitě po kamenech ujely a už se válela v ledové vodě na břiše. Začala ječet, stejně, jako její mladší syn. Mezitím dospělí, kteří na kopci byli s dětmi, se rozeběhli na pomoc. Ale nebylo jí třeba. Jediný, kdo zachoval chladnou hlavu, byl Zrzek. Skočil do potoka, popadl brášku pod paždí a vyhodil ho na břeh. Na ten správný břeh. Pak se vrátil pro matku, pomohl jí vstát a za zadek jí dotlačil z vody ven. Když se dostavili první dospělí, celá posádka saní byla v bezpečí. No, v bezpečí. I když bylo teprve časné odpoledne, teplota byla pod nulou, kolem čtyř, pěti stupňů mohlo být.

„Mohl byste mi pomoci vytáhnout ty saně?“ Ptal se Zrzek mužů kolem. Dva chlapi popadli saně a vytáhli je na břeh. „Není jim nic?“ Ptal se jeden z nich. Nebylo, saně byly postaveny skutečně velice bytelně. Malý bratr stál vedle saní, mokrý jako myš a řval. Matka stále, též mokrá do posledního kousku těla a brečela také, neschopna jakéhokoliv rozumného konání. „Mami, pojď, musíme rychle domů, abysme nenastydli,“ říkal jí Zrzek, ale matka ho snad ani neslyšela. Šok zapůsobil. „Mladá paní, váš syn má pravdu, měla byste jít domů, docela mrzne. Máte to daleko?“ Matka jenom zakroutila hlavou. A zase se k ničemu neměla. „Pojďte, já vám ty saně vezmu a doprovodím vás domů,“ nabídl se muž. Malý bratr se chtěl na saně posadit. „Žádné sezení, chlapče, musíš jít a pěkně rychle a po svých,“ rozhodl muž, vzal provaz od saní, druhý z chlapů vzal matku za ruku, stále byla naprosto mimo a vyrazili. „Budeš mi říkat, kudy se jde k vám domů, ano?“ Obrátil se na promočeného Zrzka muž. Zrzek jen přikývl, už mu byla sakra pořádná zima. A tak kavalkáda vyrazila, jeden muž táhl saně, druhý vedl plačící maminku a Zrzek popadl za ruku bratra, kterému se zimou vůbec nechtělo jít, natož rychle.

„Tak co, jak jste si zasáňkovali? Ale to jste tady nějak brzo,“ ozval se od psacího stolu otec, když zaslechl, že se zbytek rodiny dostavil domů. Matka mlčela. Otec se konečně otočil. „Jak to vypadáte? Co jste to vyváděli, že jste úplně mokří? Není na koupání trochu zima?“ Usmál se. „Kde bereš tu drzost se mě ještě ptát? Všechno je to tvoje vina! Kdybys šel s kluky sáňkovat ty, nemuseli bychom skončit v potoce, a to máš ještě tu drzost, že si ze mne děláš šprťouchlata!“ Odsekla matka, bylo rozzuřená, jak tygřice. Otec, jak konečně bylo jeho zvykem, se s matkou nehádal. Otočil se zpět ke své práci a něco si do sešitu maloval. Byl už na reakce své ženy zvyklý.

Teprve večer, když si naštvaná matka šla lehnout, aniž by manželovi a synům dala večeři, se otec od Zrzka dozvěděl, jaké vlastně to sáňkování s maminkou bylo. „A tady na tomto příkladu vidíš, synu, že se ženské nikdy zavděčit nemůžeš. Kdyby mne poslechla, mohla si užít klidné neděle, třeba si mohla jít popovídat se sousedkami a  mohl by být klid. Jenomže ženská se, chlapče, a to si i v dospělosti pamatuj, nikdy nedá rozumnými argumenty přesvědčit. Musí být, holt, vždycky po jejím. A tohle jsou pak ty konce.“ Otec byl moudrý muž.