Město očima nezávislého člověka

Chvála moudrým

17.09.2011 12:20

Dnes je „trendy“ prosazovat dravé mládí. Máme dokonce šestadvacetiletého ministra. Otcové zakladatelé státu, T. G. M. nevyjímaje, se musejí obracet v hrobě. Nejenom proto, že jejich celoživotní snaha je už dávno ta tam, mám na mysli jejich vysněné Československo, ale ta tam je jejich moudrost, když prosazovali do veřejných funkcí lidi zralé, zkušené a s bohatou životní zkušeností. Totéž tehdy, za tolik vzpomínané a blahořečené první republiky, platilo i v ostatních funkcích, v novinářských snad ještě více.

A nyní? O práci zkušených, znalých poměrů, problematiky, ale i prostého řemesla, rozhodují velmi často mladíci, kteří si, ať mi nyní prominou ti mladí, na které to neplatí, nevidí ani na špičku nosu. Pohrdavě se dívají na práci, myšlení a zkušenosti jenom proto, že člověk dosáhl důchodového věku. A přitom by se měli, a to tak, že velmi, od těchto matadorů moc a moc učit. Protože ti už, za léta praxe, vědí, co by čtenáře zajímalo, vědí jaký okruh čtenářů to které periodikum čte a právě na tyto skupiny se ti zkušení obracejí.

Při sledování praktik těchto, z mého pohledu velmi nezkušených dětí, mě maně napadá stará pověst. A tak si ji dovolím převyprávět, protože na těchto stránkách mi nikdo neříká co smím a co nesmím, jsou totiž moje.

Žil kdysi, v pradávných časech, jeden starý král. Vládl velké a rozlehlé zemi s mnoha poddanými, a protože se jeho říše rozkládala z větší části na poušti, měl potíže s uživením tak velkého počtu lidí. Nezbývalo mu nic jiného, nežli svou říši rozšiřovat. Nechtěl však, aby jeho poddaní umírali ve válce, a proto se snažil se sousedy vyjednávat a dohodnout se. Šlo to velmi obtížně, jak už to v politice bývá. Jeho mladý, horlivý a vznětlivý syn se už na otcovo pomalé vyjednávání nemohl dívat, a tak ho poslal na odpočinek a ujal se vlády sám. Propustil i staré rádce otce – krále a obklopil se svými vrstevníky.

Ti moc dobře věděli, že mladý král po ničem netouží více, nežli po ostruhách vojevůdce a slávě z vyhraných bitev a radili mu, aby přestal s vyjednáváním a vytrhl na válečné pole.

Mohutná armáda si hravě poradila s jedním menším sousedem, poté i s druhým a třetím. Všichni tři králové se mu poddali a slíbili, že do královy země budou posílat vše potřebné, jako náhradu za to, že jejich země nevyplenil.

„Vidíte,“ řekl mladý král svým stejně mladým rádcům, „to, co otec vyjednával po celá léta, jsem já, s vaší pomocí, udělal za pouhý rok.“ A mladí rádcové dávali svému králi za pravdu.

„Ti staří už nejsou na nic. Je dobře je z jejich funkcí odstranit, ať si jdou krmit ptáčky a děj světa ať nechají na nás, mladých,“ zaznělo z úst jednoho z mladičkých rádců. A ostatní zase souhlasně pokyvovali hlavami.

Na závěr svého tažení se mladý král rozhodl dobýt největší říši v sousedství. Byla ještě větší a bohatší, nežli ty, které si už podrobil. Jenomže ležela za velikou pouští. Král nařídil vojákům, aby sebou na putování přes velikou poušť vzali co nejvíce vody a potravin a veliké vojsko se vydalo na pochod.

Jenomže poušť byla obrovská, tak rozsáhlá, že lidé a koně spotřebovali vodu, píci i potraviny a stále se nacházeli uprostřed ní. Když už celé armádě včetně jejího mladého velitele, krále a jeho poradců, hrozila smrt žízní, rozhodl se pro poslední zoufalý čin. Ode všech vojáků sebral zbytky vody, napojil jednoho koně a zbytek dal do vaku tomu nejsilnějšímu z nich. „Jeď k mému otci a zeptej se ho, zdali neví, jak by se dala armáda, ale i já s urozenými přáteli, zachránit před smrtí hladem. A jeď rychle, závisí na tobě mnoho životů.“

A posel skutečně do královského sídla dorazil. Navštívil krále sedícího v kruhu svých starých kamarádů a sdělení mu předal. Král se chvíli se svými rádci dohadoval, a pak řekl pouhé dvě slova. Zněla: „Pusťte osly.“ A víc už nic. Posel se neprodleně vydal na cestu zpět a když dojel k mladému králi a celému vojsku, viděl, že jsou už na pokraji sil.

„Co mi vzkázal otec?“ Tázal se mladý král posla. „Můj pane, vzkázal ti něco, ale vůbec tomu nerozumím, řekl jen: Pusťte osly.“ „Nic víc?“ Podivil se král. „Nic, můj pane,“ odvětil posel.

„Tak to vidíte,“ obrátil se král na své mladé a prudké rádce, „říkal jsem vám to. Ti staří už jsou nanic.“

Uběhlo pár dní a v táboře už nezbyla ani jedna kapka vody. Mladý král byl zoufalý, a tak se rozhodl nesmyslný vzkaz uposlechnout a rozkázal, aby vojáci pustili uvázané osly na svobodu.

Osli se dali do běhu, pak se zastavili, zavětřili a začali kopyty urputně hrabat písek. Když k nim zvědaví vojáci dorazili, spatřili zázrak. V hluboké vyhrabané díře v písku se objevilo jezírko pitné vody a osli ji spokojeně pili. Cítil ji totiž i hluboko pod pískem.

A jaké z této pověsti plyne poučení? Drž se mladých, výkonných, horlivých? Nebo se má člověk spíše držet těch starších, ošlehaných větrem let?

Ani jedno, ale ani druhé. Poučení z této pověsti je jednoznačné – vždy se drž moudrých!

Ale vyprávět tuhle pověst i s poučením těm mladým, kteří jsou ve své mladické nabubřelosti přesvědčeni o své neomylnosti a genialitě, nemá ani smysl. Stejně by ji nepochopili. Budou muset, holt, i oni zestárnout a zmoudřet. 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.