Článek, který v Čelákovicích nechtěli zveřejnit

Radniční tiskoviny jsou ve většině měst podobné jako vejce vejci. Ať se dostane k moci jakékoliv uskupení a jacíkoliv lidé, okamžitě po uchopení moci si radniční tiskoviny přetvářejí k obrazu svému. Materiály, které do této jejich kompozice nezapadají, prostě neotisknou.

Pokud by měly být radniční tiskoviny, hrazené ve všech případech z peněz daňových poplatníků, opravdu objektivní, museli by na radnicích sedět lidé, kteří by měli opravdový zájem informovat veřejnost objektivně a nestranně. A to se, bohužel, v české kotlině nenosí.

Článek, který následuje, chtěl bývalý starosta Záp a současný občan Čelákovic, zveřejnit v Městském Zpravodaji. Bohužel se tak nestalo, a proto se na mne obrátila jedna z významných čelákovických občanek, která stojí za zrodem skvělého Spolku pro varhanní hudbu, s prosbou, zdali bych tento odmítnutý a pro čelákovickou radnici nevhodný článek, nemohl zveřejnit zde, neboť i v Čelákovicích se Brandýské noviny čtou.

Samozřejmě jsem vyhověl a zde je tudíž článek v plném znění a bez jakýchkoliv úprav.

Čestné občanství města Čelákovic

„Mé drahé děti, Můj život patřil Vám a moje štěstí jste byly vždy jen vy, jen vy a táta drahý….“

1. 1. 1943 (z posledního dopisu maminky Diamantové než ji odvezli do Terezína)

Navečer 9. dubna se uskutečnilo jednání komise pro kulturu, sport a cestovní ruch (poradního orgánu rady města),  která je příslušná k projednání a posouzení návrhu na udělení Výroční ceny města Čelákovic.

Pro letošní rok se sešly nominace dvou osobností: paní Věry Gissingové a pana Jaroslava Špačka. Členové  komise získali obsáhlé podklady návrhů předem e-mailem. V diskusi ne nepodobné televizním anketám typu „Největší Čech“, zaznělo od zástupců obou táborů to podstatné.

Paní  Věra Gissingová, narozená v Čelákovicích roku 1928 jako Věra Diamantová,  byla jedním z více než 600 „Wintonových dětí“,  jimž se podařilo zachránit v předvečer druhé světové války. A právě ona, která prostřednictvím knížky vydané nejprve ve Velké Británii (od roku 1949 její druhé mateřské zemi) zviditelnila příběh „skromného hrdiny“. Český překlad deníkových záznamů „Perličky dětství“  inspiroval následně režiséra Mináče k natočení série filmů o zachránci dětí siru Nicolasi Wintonovi. Doprovodné akce (např. „Winton train“ ) vyústily v aktuální návrh na nominaci letos již sto tříletého, „spravedlivého mezi národy“ na Nobelovu cenu míru.

Pan Jaroslav Špaček, synonymum čelákovického dění „základní kámen“ muzea, nositel významného ocenění ministra kultury ČR - medaile Artis Bohemiae Amicis, historik a archeolog schopný během týdne dvakrát zviditelnit Čelákovice v televizi. Dožívá se letos neuvěřitelné sedmdesátky. Autor stovek odborných článků, publikací, hybatel čelákovických dějin, co nemá žádný další postraní úmysl než „Čelákovice a zase třikrát Čelákovice“. Pro některé „fenomén“, pro jiné zas „fantóm“.

Hádejte, jak skončilo závěrečné hlasování reprezentativního spektra členů komise? Gissingová obdržela hlasy dva. Pro Špačka se zvedlo šest rukou. Jeden z devíti komisařů s hlasovacím právem se zdržel.

Symbolické je: v den rozhodování komise stálo v kalendáři Dušana (znamená „ten, kdo je silný, má odvahu, ducha“). Dnes, kdy píši, je Vincenta. Malíř toho jména si - pravda - ušmikl ucho. Tajně doufám, že uši čelákovických zastupitelů jsou na místě a stále ještě dokáží naslouchat hlasům spoluobčanů.

V předtuše výsledku, kterého jsem se dopídil při předběžné soukromé čelákovické minianketě, jakož
i z poměru samostatně došlých nominací (dvě pro paní Věru, pět pro pana Jaroslava) jsem již v úvodu navrhl doplnění programu o bod: návrh na udělení čestného občanství.

Jde o to, že paní Věra Gissingová je žena mimořádného osudu, spisovatelka atd. Ale má starší sestru
(od roku 1957 na Novém Zélandu), kterou postihl stejně tragický osud. I ona „další Wintonovo dítě z Čelákovic“ je spisovatelkou, pedagožkou, která tak jako sestra účinkovala v několika dokumentech.
Ke všemu se  napřesrok dožije devadesátky. S odkazem na motto v záhlaví tvrdím, že i ona má nárok na ocenění od města, ve kterém prožívala dětství a kam se (po mnohaleté pauze) od „listopadu“ ráda opakovaně vracela.

Navíc jsem přesvědčen, že vztah obou sester Diamantových k Čelákovicím a opačně je - při vší úctě - poněkud jiného druhu než to, co pro město - bez jakýchkoli dalších nároků - dělal a dělá J. Špaček.

Protože si jako kreativní tvor myslím, že dobré dílo se podaří pouze za předpokladu, že obsah odpovídá formě a opačně, navrhuji následující modus vivendi: Čelákovice, dejte sestrám Evě Haymynové a Věře Gissingové (rozeným Diamantovým) Čestné občanství. Kdy jindy než právě teď ho sestrám Diamantovým udělit?

A kdyby ještě zastupitelé dokázali odhodit své politické dresy, kdyby dokázali překročit vlastní stíny
a přestali podezřívat!  Stačilo by málo: zamyslet se a pochopit, to evidentní ze závěru jedné z  nominací
J. Špačka: „…Osobnosti se zájmem o věc, které zasvětili celý svůj život, bývají často kontroverzní…“. Stačilo by pouze k výpovědi z muzea, jíž byl obdařen u příležitosti sedmdesátin, přibalit Špačkovi Cenu města Čelákovic za rok 2013.

                                                                          Michal Burda, člen komise pro kulturu, sport a cestovní ruch