Město očima nezávislého člověka

Dostal jsem pozvánku do televize

14.06.2014 16:08

Před časem jsem na těchto stránkách publikoval názor, že se mi nelíbí zaměstnávání starobních důchodců ve státní správě. Od roku 2010 platí novela zákona, prosazená ještě Kalouskovou vládou, neboť fakticky tehdy nevládl Nečas, ale právě Kalousek, ve které se u státních zaměstnanců změnila doba trvání pracovní smlouvy z doby určité, na dobu neurčitou. Tehdy to politici vysvětlovali tím, že fakticky chrání učitele, kteří dostávali běžně smlouvy od září do června, a po dobu prázdnin byli prakticky bez práce.

Jenomže, jako většina přijatých zákonů, i tento měl další, velice negativní jev. Přijetím tohoto zákona se stali prakticky nepropustitelní i starobní důchodci, pracující ve státní správě. A tak je nyní běžným zvykem, že starobní důchodce má například s městkým úřadem smlouvu na dobu neurčitou, současně pobírá plný plat a plný důchod. Například v našem úřadě pracuje na třicet starobních důchodců, pobírajících jak plný plat, tak plný důchod a tajemnice je nemůže propustit, aby se nedopustila jejich diskriminace. A starobní důchodce může fakticky pracovat ve státní správě až do smrti.

Nelíbí se mi to. Zabírají totiž místo lidem v produktivním věku, kteří mnohdy mají na fukci odpovídající vzdělání, po zapracování i schopnosti, ale místo nemohou dostat, neboť je obsazeno důchodcem. Nemám vůbec nic proti pracujícícm důchodcům, ale proti tomu, aby pracovali ve státní správě. Znám případ, že starobní důchodkyně ve věku sedmdesáti jednoho roku působí na jedné radnici ve funkci účetní a odmítá práci opustit, i když se její práce musí nechávat překontrolovávat a opravovat jinou firmou. A proč by měla s prací končit? Nic jí přece nehrozí a tabulkový plat není malý a společně s důchodem si ona dáma žije víc nežli dobře. Na rozdíl od mladých a vzdělaných lidí, kteří, ač mají rodiny, musejí pracovat v kvalifikačně neodpovídající práci. A to mi vadí.

Nemám nic proti pracujícím důchodcům, naopak. Znám důchodce, kteří pracovali ve vysoké státní funkci, šli do důchodu a pracují třeba v supermarketech nebo jako údržbář lázeňského zařízení a dalších zaměstnáních, jejichž platové zařazení je tak nízké, že by mladý člověk z tohoto platu nevyžil, navíc, pokud by měl rodinu. Důchodcům to stačí, mají tuto práci jako přilepšení k důchodu. A je to v pořádku. Stejně si nesmírně vážím důchodců, kteří i ve starobním důchodu podnikají a nesou svou kůži na trh. Ti všichni nepobírají k důchodu plat z daní, na rozdíl od důchodců ve státní správě.

O tomto článku, a nejednom, se dozvěděla produkční pořadu Michaely Jílkové Máte slovo a pozvala mne do diskuze ke stolku. Musel jsem však s politováním odmítnout. Ne, že bych se bál, že své názory neobhájím, ale pouze proto, že celý život prosazuji, že sliby se mají plnit, i když jsou dané jenom ústně. Dlouho před pozváním do televizního studia jsem totiž přislíbil účast prezidentu Svazu výtvarných umělců ČR Štefanu Škapíkovi, že se právě v den konání pořadu Michaely Jílkové zúčastním v sídle svazu vernisáže výstavy jednoho z našich nejlepších realistických malířů, krajináře Ladislava Kulhavého. A protože jsem zvyklý své sliby plnit, musel jsem televizní produkčí účast u stolku ve studiu odmítnout. K mé velké lítosti. Samozřejmě jsem se mohl z vernisáže omluvit, ale zachoval bych se neslušně, a tak jsem se v televizi neocitl. Produkční mou omluvu přijala s tím, že mne osloví někdy jindy, ale znáte to, tato příležitost se již nemusí opakovat. Nevadí mi to, vadilo by mi více, kdybych nesplnil svůj slib.

Vladimír Kapal

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.