Husitská výzbroj a výstroj

Husitské armády se staly ve své době celoevropským fenoménem. Opět se ukázalo, stejně jako například při vyplenění Římské říše barbary, či mnohem později ve druhé světové válce v případě napadení Sovětského svazu, že samotná skvělá výzbroj a výstroj k úspěchu nevede. Mnohem důležitější je odhodlání, statečnost a ohromná vůle po vítězství mnohem slaběji vyzbrojených bojovníků. O fenoménu odhodlání, statečnosti vedoucí až k sebeobětování za společnou věc, se přesvědčilo mnoho vojevůdců v čele křížových výprav proti husitům. Nebyla jim nic platná přesila, nepomohla jim perfektní a v té době nejmodernější výzbroj a výstroj, nebyl jim nic platný výcvik či vojenská strategie, odhodlání husitů, vyzbrojených tím, co bylo po ruce, vedlo k vítězství.

Pojďme si společně v tomto posledním dílu volného cyklu věnovanému jednomu z nejslavnějších období trvání české státnosti připomenout, čím a jakými zbraněmi husité po dlouhá léta vítězili. Ano, nesmíme zapomenout na skvělé strategické vedení husitských vojsk jedním z nejlepších vojevůdců lidské historie vůbec, Janem Žižkou. Vždyť kolik vojevůdců se může pochlubit, že v poli neprohrál jedinou bitvu? Najdeme jich velice málo, kromě Alexandra Velikého, snad nikoho. I vojevůdcovské umění svého hlavního hejtmana vedlo husitská vojska od vítězství k vítězství.

Zbraně, kterými husitská vojska na hlavu porážela křižáky i české pány, vyzbrojené podle tehdejších nejmodernějších trendů, byly inspirovány většinou tím, s čím uměli husité zacházet nejlépe – tedy s upravenými zemědělskými nástroji. Úpravami se z nich vyvinuly obávané a velice nebezpečné zbraně, se kterými si oplechovaní křižáci většinou neuměli poradit. Dalším fenoménem té doby bylo, na doporučení Jana Žižky, hojné používání palných zbraní, na což nebyla tehdejší Evropa naprosto zvyklá a připravená. Dalším velmi důležitým prvkem, především obranných bojů, bylo vytvoření velice účinné vozové hradby.

Zbraně pro boj zblízka

Řemdih – velice účinný a nebezpečný. Byla to většinou olovněná koule, opatřená ostrými ocelovými hřeby, připevněná na dlouhém řetězu přikovaném k dřevěné násadě. Husité řemdih také někdy nazývali koule na řetězu.

Kopí s hákem – bylo to obyčejné kopí, které bylo opatřeno zahnutým hákem, se kterým husité velmi účinně stahovali jezdce z koní.

Šídlo – zbraň s protáhlou špicí na dřevěné násadě. Sloužila k bodání do protivníků.

Sudlice – sečná i bodná zbraň na dřevěné násadě. Jedním z druhů sudlice je i sudlice ušatá, u které jsou uši tvořeny bodáky po stranách.

Kropáč – vlastně to byl řemdih, ale koule byla připevněna bez řetězu přímo na dřevěné násadě. Název tato zbraň měla podle toho, že s ní husité jakoby kropili protivníky.

Okovaný cep – nejobávanější a nejznámější zbraň husitů. Byl to cep okovaný ostrými bodáky. Husité s cepem mistrně vládli a bodce dokázaly hravě prorazit i nejlepší křižácké brnění či přílbu.

Halapartna – sečná i bodná zbraň na dlouhé dřevěné násadě, obvykle se tvořila připevněním kosy vzpřímené na násadě, husité též říkali napřímená kosa. Tato zbraň se užívala i v pozdější době, byla ovšem značně zdokonalena.

Válečná sekera – obyčejná, ale se širokým ostřím, těžší a pádnější. Užívali ji ti nejsilnější bojovníci.

Meč – klasický meč, který však husité, na rozdíl od šlechtických vojsk, nijak nezdobili, sloužil jim pouze k boji, nikoliv jako doplněk honosného šatu.

Palcát – krátká úderná zbraň pro boj zblízka. Sloužil však spíše jako odznak moci táborských hejtmanů.

Střelné a palné zbraně

Kuše – klasická kuše. Husité je hojně používali na bojových vozech, protože na kratší vzdálenost byla velice účinná.

Prak – byl to pruh kůže, který se roztočil nad hlavou, a když se šikovně jeden konec pustil, vylétl kámen. Praky používala většinou práčata, tedy dětští bojovníci. Dosahovali s praky velice přesných a účinných zásahů.

Velký prak – byl to prak na dřevěné podstavě, provazy natahovali koně a střílelo se z nich velkými kameny nebo kamennými koulemi na hradby hradů, Byla to obávaná zbraň, účinná stejně jako obléhací dělo.

Houfnice – polní dělo opatřené lafetou na kolech. Název vznikl používáním tohoto děla u speciálních jednotek  - u houfů.

Bombarda – těžké obléhací dělo s nepojízdnou lafetou.

Tarasnice – dělo s neobvykle malou ráží, při střelbě však velmi často explodovalo.

Hákovnice – ruční palná zbraň s hákem, který se používal k tlumení zpětného rázu zbraně při výstřelu.

Píšťala – předchůdce pušky či pistole s dřevěnou nebo kovovou pažbou. Kovová pažba se nazývala stvol, podle jejího tvaru, byla dlouhá a úzká.

Dělo – velké dělo, které se používalo ke střelbě na opevněné hrady.

Jednou z nejúčinnějších obranných zbraní byl husitský bojový vůz. I když se zdá zařazení bojových vozů mezi zbraňové systémy husitů nesmyslné, opak je pravdou. Zpočátku husitských válek, v době, kdy se husitská vojska formovala, stavěl se urychleně hrad Tábor i Žižkův hrádek Kalich, byly přesuny husitských oddílů často napadány zpočátku českým panstvem, což přinášelo nutnost vypracovat účinnou obrannou strategii. A právě vozové hradby se ukázaly, jako nejúčinnější obranou v boji proti obrněným jezdcům a pěšákům, povětšinou se jednalo o najaté žoldnéře, takže bojový vůz je právem zařazen mezi zbrojní systémy husitů. Původně se používaly obyčejné selské vozy, ale postupem času a díky mnohým zkušenostem, se husitské vozy rozlišily. Na jedné straně byly obyčejné zásobovací vozy, tedy původní selské, na straně druhé se začaly stavět bojové vozy. Ty byly větší a mnohem pevnější, po stranách byly vybaveny deskou ze silných fošen. K základnímu vybavení bojového vozu patřilo i silné prkno, které se zavěšovalo ze spodu vozu podélně mezi koly vozů. Tímto opatřením byli husitští bojovníci chráněni proti nepřátelské palbě, především pod vozy.

Každý vůz byl vybaven silným řetězem, jímž byla pevně spojována kola vozů k sobě při srážení do vozové hradby.  Bylo to proto, aby nepřítel nemohl vozovou hradbu, třeba za pomoci jízdních koní, roztrhnout. V každém bojovém voze bylo předepsáno i nářadí, jednalo se o lopaty, sekery, rýče a motyky. Toto nářadí sloužilo při nutných úpravách cest, aby velké vozy vůbec mohly projet, ale nářadí sloužilo i při ženijních obranných pracích před bitvou. Vozy byly mezi sebou spojovány tak těsně, že prakticky neexistovaly mezery, takže mezi vozy nemohl proniknout žádný z útočících nepřátel. Nešlo to ani spodem vozů, kde byla pevně zavěšena zmiňovaná prkna.

Další velkou výhodou vozové hradby bylo postavení obránců. Ti byli ve stejné výši, jako útočící jezdci na koních a oproti nepřátelské pěchotě byli mnohem výše, čímž měli na své straně ohromnou výhodu úderů vedených seshora, oproti útočníkům, kteří museli vést údery směrem nahoru, čímž byla síla úderů mnohem menší, stejně jako přesnost.

Husité používali velké množství těchto bojových vozů, ve velkých bitvách se jednalo i o několik stovek. Vozová hradba byla velice rychle sestavena a podle terénu a potřeby bitvy bylo možné postavit i několik řad vozové hradby. V případě nutnosti se obránci mohli stahovat z jedné neudržitelné hradby z vozů do další. Vozové hradby a bojové vozy se později daly využít, jako opevněné útočné jednotky.

Výstroj

V počátcích husitských válek prakticky neexistovala vojenská výstroj husitů. Ti bojovali v tom, v čem z domovů do vojska přišli. Během bojů však získali, především jako kořist prchajících křižáků a panských žoldnéřů, výstroj nepřátel a později ji začali vyrábět i husitští velmi šikovní řemeslníci. A proto i husité začali hojně používat ochrannou zbroj. Nepoužívali však celotělové brnění, jako křižáčtí železní páni, nýbrž jen prsní a zádové pláty, aby neztratili velkou výhodu, a tou byla mnohem větší pohyblivost husitů oproti železným rytířům, jejichž brnění mnohdy vážilo i padesát kilogramů a na válečné koně museli být zvedáni kladkostrojem.

Husité hojně používali drátěné košile, přílby různých typů, například byly hodně oblíbené kapalíny, zešpičatělé přílby. Dále husité používali plechové rukavice a chrániče krku, to proti šípům. Zvláštní pozornost husité věnovali velkým podélným štítům – pavézám, ze kterých v případě potřeby velice rychle sestavili provizorní hradbu. Tyto štíty také kryly úmyslné mezery mezi bojovými vozy ve vozové hradbě, ve kterých byla umístěna děla. V příhodný čas se pavézy odstranily a děla mohla pálit. Při nabíjení se opět pavézy srazily k sobě na ochranu proti šípům a palbě útočníků. Pavézy se tak staly významným doplňujícím prvkem obranného systému v součinnosti s vozovou hradbou.

Husité též využívali dlouhých a těžkých luků na střelbu na větší vzdálenost.  Nebyly určeny ke střelbě z vozů, tam byly kuše, ale oddíly lučištníků zpočátku bitvy vystupovali před vozovou hradbu a na větší vzdálenost ostřelovali protivníka. Přitom opět často a úspěšně používali pavéz při opětované střelbě dalekonosných luků nepřítele. Tyto luky však nikdy nebyly hlavní bojovou silou, jakou byly například v rukou anglických lučištníků v bitvě u Azincourtu, kde, jak již víme, bojoval i Jan Žižka.

Kapitolou o výzbroji a výstroji husitů se končí volný cyklus o husitském období. Vzhledem k tomu, že současná politická situace tomuto období, jednomu z nejvýznamnějších v naší historii, nevěnuje téměř žádnou pozornost, mnoho lidí, především mladších o husitech dílem nemá žádné povědomí, nebo jen velmi omezené a osekané, protože mnoho katolických činovníků, například Antikrist jménem Tomáš Halík, označuje nejen samotného Jana Husa, ale i celé husitské období, těmi nejhoršími názvy, jakých je schopen. Právě kvůli takovým názorům tento volný cyklus vznikl a pevně věřím, že mnohým otevřel, alespoň trochu, oči.

Vladimír Kapal