Husitství – Druhá část

Bitvy

O tom, že za léta husitské revolty svedla husitská vojska řadu bitev, většinou vítězných, se běžně ví. Když jsem se však bavil o husitských bitvách s lidmi, většinou znali jen ty, které viděli ve filmech, většinou lidé znali bitvu u Sudoměře, u Domažlic a potom samozřejmě tu bitvu poslední, jak říkali, u Lipan. Skutečnost je však podstatně jiná. Proto jsem se rozhodl, že ve druhé části materiálu o husitech seznámím čtenáře se všemi významnými bitvami pod velením různých hejtmanů, které byly svým nasazením a rozsahem významné. Kromě těchto bitev se během husitské revoluce strhla řada šarvátek, potyček a střetů, kterých se na obou stranách zúčastnilo menší množství bojovníků. Tyto střety jsem do soupisu bitev nezařazoval. Stejně tak jsem zvažoval, že seznámím čtenáře podrobněji se zbraněmi a výstrojí jak vojsk husitských, tak i soupeřů. Je možné, že se k tomuto tématu ještě vrátím právě s tímto tématem, byla by to poslední, třetí část pojednání o době, které si z hlediska historie významně cením. A tak se nyní vydejme chronologicky za jednotlivými bitvami husitů, tedy převážně nikoliv profesionálními vojáky, alespoň zpočátku, ale chatrně vyzbrojených sedláků, pohůnků, bezzemků, zkrátka těch bezejmenných lidí, kteří za pravdu, stejně jako Mistr Jan Hus, neváhali položit své životy. Za pravdu a za svou vlast.

Bitva u Živohoště

Stala se 4. 11. 1419. čtyři tisíce sto husitů pod velením Břeňka Švihovského z Rýzmburka a Chvala a Kuneše z Machovic porazilo a k útěku donutilo královské vojsko, které se husitům pokusilo zabránit v cestě na celozemský husitský sjezd v Praze. Tato bitva byla prvním ozbrojeným střetem husitů vůbec.

Bitva u Nekmíře (neboli též u Nekměřic)

Konala se buď v prosinci 1419, nebo v lednu 1420, přesné datum známo není. Husité, pod velením Jana Žižky z Trocnova, porazili oddíl plzeňských žoldnéřů a zemských domobranců pod velením Bohuslava ze Švamberka. V této bitvě husité poprvé, na popud vojevůdce Žižky, použili vozové hradby. Právě od této bitvy husité zařadili vozovou hradbu mezi obvyklé bojové taktiky.

Bitva u Sudoměře

Stala se 25. března 1420. Husitský oddíl pod velením Břeňka Švihovského z Rýzmburku a samozřejmě pod velením vrchního husitského hejtmana Jana Žižky, se přemisťoval z Plzně na hradiště na hoře Tábor. Byl napaden vojsky katolické šlechty a strakonických johanitů a žoldnéři Rožmberků. Za použití prázdného a bahnitého dna rybníku a vozové hradby, bylo toto vojsko poraženo na hlavu.

Bitva u Mladé Vožice

5. duben 1420. Husitská vojska, pod velením Jana Žižky preventivně odvrátila očekávaný útok ze strany Mikeše Divůčka z Jemniště. Ten chtěl husitské oddíly neočekávaně napadnout a zničit, jenomže prozíravý Jan Žižka jeho útok předešel. Většinu vojáků kutnohorského mincmistra, neboť Mikeš Divůček měl ve správě královskou výrobnu stříbrňáků v Kutné hoře, husité pobili. Ti přeživší byli zajati a oddíl mincmistra přestal existovat.

Porážka Chodů

Květen 1420. Chodové, kteří zůstali věrni plzeňským katolíkům, se shromáždili na blíže neurčené hoře na Plzeňsku. Chystali se zaútočit na husity, ale byli drtivě poraženi a rozprášeni husitským vojskem pod velením Bohuslava ze Švamberka.

Bitva u Melechova

Květen 1420. Husité byli shromážděni na vrchu Melechov a při přesunu na hradiště na hoře Tábor byli přepadeni královskými vojsky z Kutné Hory. Husitům se podařil skvělý obranný boj za použití vozové hradby, použili děla a královští byli poraženi. V boji však zahynul vůdce tohoto husitského oddílu ledečský farář Petr. Pod vlivem smrti svého vůdce se většina bojovníků navrátila do svých domovů.

Bitva u Poříčí nad Sázavou

19. – 20. května 1420. Táborští v čele s Janem Žižkou a Mikulášem z Husi přijížděli na pomoc ohrožené Praze. Byli obklíčeni velkou přesilou žoldnéřů první křížové výpravy. Jan Žižka si však skvělým strategickým manévrem s přesilou poradil, husité přesilu žoldnéřů porazili a v protiútoku rozprášili. Poté pokračovali v cestě na pomoc Praze.

Bitva o Tábor

30. červen 1420. Oldřich z Rožmberku se pokusil oblehnout a dobýt oslabený Tábor. Většina husitských vojsk odtáhla na pomoc Praze. Armáda Rožmberka, převyšující mnohonásobně počet obránců však byla rozdrcena koordinovaným útokem táborské posádky a jízdy Mikuláše z Husi, který se rychlým přesunem vrátil z Prahy a zaútočil z chodu, což znamená, že si husitská jízda, po rychlém a vyčerpávajícím přesunu z Prahy, nedopřála ani chvíli odpočinku a okamžitě, po domluveném signálu z hradeb Tábora, zdrcujícím způsobem zaútočila. Zároveň Tábor otevřel brány a posádka zaútočila na rožmberské z druhé strany. Oldřich z Rožmberka se zachránil pouze panickým útěkem, zanechav v ležení veškerou hotovost k výplatě žoldnéřů.

Bitva na Vítkově

14. červenec 1420. Praha byla obležena vojsky křížové výpravy za přítomnosti samotného krále Zikmunda. Křižácká vojska obsadila Hrad a zradou i Vyšehrad a hrozila naprostá porážka a zkáza Prahy. Klíčovým místem se stala hora Vítkov, kterou obsadil Jan Žižka se svými nejlepšími vojáky a navrátivší se jízdou od Tábora. Skvělým strategickým velením a nezměrnou statečností a bojovností husitů byla zdrcující porážka ohromné přesily křižáckých vojsk, která byla protiútokem rozprášena. Král Zikmund se spasil jen panickým útěkem ještě v době, kdy o výsledku bitvy nebylo zdaleka rozhodnuto a jeho útěk přispěl k demoralizaci cizích žoldáků, kteří se též obrátili na útěk, ale mnoho z nich bylo pobito v řece nebo se utopilo.

Bitva u panského Boru, jinde nazývaná Bitvou u Horažďovic

12. říjen 1420. Rožmberkové se nechtěli smířit s porážkou u Tábora, a protože se jednalo o rod bohatší krále či císaře, sehnali opět za pomoci katolických spojenců z řad české šlechty velmi silné a početné vojsko. Napadli husity poblíž městečka Horažďovice. Jan Žižka rožmberské opět na hlavu porazil a opět se zmocnil celého vojenského ležení rožmberských.

Bitva pod Vyšehradem

1.listopadu 1420. Husité po vítězství na Vítkově obléhali královská vojska a vojska katolické šlechty usazené na Vyšehradě. Zikmund Lucemburský chtěl odčinit svou potupnou porážku a s vojskem, s jeho zbytkem, který mu zůstal, se vrátil a napadl husity obléhající zdi Vyšehradu. I když husité bojovali na dvou frontách, Zikmunda opět porazili a způsobili mu další ztráty a další potupu.

Bitva u Mostu

5. srpen 1421. Pražské vojsko husitů, které vedl Jan Želivský, utrpělo v této bitvě porážku od míšeňského markraběte Bedřicha. V této prohrané bitvě se ukázalo, jak důležitou funkci v husitských vojscích plní zkušení hejtmani a především Jan Žižka, od kterého se ostatní hejtmani mnohému naučili. Bitva byla prohraná zásluhou velmi špatného velení kněze, který kromě fanatismu neměl žádné válečnické zkušenosti, a proto v tomto oddílu panovala značná nedisciplinovanost.

Bitva u Žlutic

Listopad 1421. Nečetné husitské oddíly, pod velením Jana Žižky, byly po tři dny vystaveny neustálým útokům vojsk pána z Chebu a plzeňských oddílů na vrchu Vladař, nedaleko Žlutic. Vojáci tři dny neustále útočili, střídajíce se v útocích, přičemž nečetné husitské oddíly neměly na odpočinek čas. Po tři dny se přesile nepodařilo husity porazit a čtvrtého dne přitáhla k vrchu Vladař pomoc oddílů žateckých husitů, toho Jan Žižka mistrně využil, z vozové hradby podnikl nenadálý a drtivý protiútok  a katolická vojska byla spojeným úsilím husitů drtivě poražena.

Bitva u Kutné Hory a střetnutí u Netocid

21. – 22. prosinec 1421 a 6. leden 1422. Husité byli zformováni v obranném postavení před kouřimskou branou v Kolíně, kde se střetli s vojsky druhé křížové výpravy pod velením Zikmunda Lucemburského. V průběhu bojů ztratili město, neudrželi své postavení kvůli ohromné přesile žoldnéřů, a proto jim nezbývalo nic jiného, nežli si prorazit cestu přes obklíčení, což se jim podařilo.

 6. ledna dorazily husitské posily a spojená husitská vojska protiútokem u vsi Netocidy, rozprášili předsunutý uherský oddíl a přinutili císaře Zikmunda, jehož vojsko, kvůli zásobování, bylo rozptýleno v širokém okolí a věnovalo se rabování, vydat rozkaz k ústupu směrem na německý Brod. Tento ústup se při husitském pronásledování změnil v úprk.

Bitva u Habrů

8. leden 1422. U této vsi napadla vojska druhé křížové výpravy oddíly husitů pod velením Jana Žižky. Bitva měla krátký a jednoznačný průběh, křižácká vojska v panice utekla.

Bitva u Hořic

20. duben 1423. Na Orebity pod vedením Jana Žižky zaútočily oddíly Čeňka z Vartemberka, který se původně hlásil k učení Jana Husa a ke kalichu, ale později přeběhl na katolickou stranu a stal se zapřisáhlým nepřítelem kalicha. Jeho vojsko se postavilo do cesty husitům a bylo na hlavu poraženo. Sám velitel, Čeněk z Vartemberka se spasil útěkem ještě v průběhu bitvy.

Bitva u Strachova Dvora

4. srpen 1423. Tato bitva první, kdy se proti sobě postavila dvě husitská vojska. Jan Žižka porazil oddíly Diviše Bořka z Miletína, který reprezentoval smířlivé křídlo husitů, které bylo ochotno se smířit s katolickou šlechtou i za cenu značných ústupků. Aby dokázali svou loajalitu, postavili se proti svému nedávnému hejtmanu a samozřejmě drtivě prohráli.

Bitva u Týnce

22. srpen 1423. Vojáci českého pána Haška z Valdštejna rozdrtily menší husitský oddíl pod velením Matěje Lupáka, který vyrazil z Hradce králové na pomoc Janu Žižkovi obleženému v Čáslavi.

Bitva u Skalice

6. leden 1424. Jan Žižka porazil v této bitvě vojsko východočeských katolických pánů. Spolu s hradeckými husity ve Skalici u Jaroměře na hlavu katolická vojska porazil. Velel jim Jan Červenohorský, Arnošt z Černic a pán z Opočna. Kroniky uvádějí, že většina tohoto vojska byla zabita, někteří vojáci byli zajati a oddíl přestal existovat. Velitelé se opět spasili útěkem ještě před koncem bitvy.

Bitva u Malešova

7. červen 1424. Východočeští husité, vedeni Janem Žižkou, dosáhli rozhodného vítězství nad armádou vojenské koalice složené z Pražanů a českých katolických pánů. Bitvy proti Žižkovi se zúčastnili i feudálové hlásící se ke kalichu.

Bitva u Ústí nad Labem

16. červen 1426. Spojená husitská vojska odrazila vpád Saských, Durynských, Hornolužických a Míšeňských žoldnéřů vedených Bosem z Vitzthumu.

Bitva u Břeclavi

19. listopadu 1426. Sirotci, východočeští husité se takto nazvali po skonu Jana Žižky, a Táborité v čele s knězem Prokopem Holým porazili rozhodným způsobem vojska Albrechta Rakouského, který se tři měsíce marně snažil dobýt Břeclav. Porážkou si město oddechlo od velkých, především zásobovacích problémů. Husité rakouské žoldnéře porazili v poslední chvíli, ve městě již nebylo nic k jídlu.

Bitva u Světlé

3. srpen 1427. Táborsko- sirotčí oddíly při první zahraniční spanilé jízdě, které sami husité nazývali rejsy, směřující do Rakouska, byly po dvou dnech obléhání města Světlá opět napadeny vojskem Albrechta Rakouského. Po velmi těžkém boji husité zvítězili a rakouský vévoda byl opět poražen.

Bitva u Tachova

3. srpen 1427. Vojska třetí křížové výpravy proti husitům uprchla před husity vedených Prokopem Holým již po počáteční krátké potyčce.

Bitva u Nisy

18. březen 1428. Při rejse husitů bylo poraženo vojsko, které proti nim povolala vratislavský biskup Konrád.

Bitva u Machendorfu

11. listopad 1428. Spanilá jízda sirotků, rejsa, pod vedením Jana Královce byla postupně napadána vojskem spojených hornolužických měst, kam rejsa směřovala. Husité sice zvítězili, ale přišli o většinu své kořisti.

Bitva u Staré Jesenice, Bitva u Červené hory

27. prosinec 1428. Polní vojsko sirotků porazilo slezské oddíly, které pod velením Jana Minsterstého husity napadlo. Bitva se konala nadvakrát, neboť proti husitům se vojska po první prohrané bitvě opět zformovala a utrpěla i druhou porážku.

Bitva u Zbraslavi

23. duben 1429. Vojsko Nového města Pražského utrpěla porážku od loupeživé výpravy vojska Habarta z Alderu a na Týřově. Dalším vůdcem loupežníků byl Jan Šmimokovský ze Žďáru a Fridrich z Donína. Při přechodu Vltavy byli pražští vojáci přepadeni ze zálohy, část z nich se utopila, velká část jich byla pobita a někteří z nich byli zajati, ale později všichni popraveni. Od naprostého zničení oddílu Pražany zachránil výpad staroměstského pomocného oddílu, nicméně ani on nedokázal porážce zabránit a Habartu z Alderu muselo být vyplaceno 2.600 kop grošů, aby město nevypálil.

Bitva u Grimmi

31. prosinec 1429 nebo 1. leden 1430 – údaje o konání bitvy se různí. Osm set jezdců pod vedením dolnolužického fojta Hanuše z Polenska bylo u lesa poblíž města Grimmi poraženo jízdním oddílem hejtmana Jana Zmrzlíka. Podle kronik husité pobili čtyři sta nepřátel a sto padesát jich zajali.

Bitva u Podivína

Duben 1430. Koalice husitských svazů pod velením hejtmana Veleba z Březnice, jež vyrazila na rejsu do Horních Uher, si prorazila cestu k moravsko – uherským hranicím, které hájily jednotky moravských katolických velitelů. Husité v bitvě zvítězili, ale ztratili na sto padesát svých spolubojovníků.

Bitva u Trnavy

28. duben 1430. Stejná husitská armáda, pod velením hejtmana Veleba z Březnice, která zvítězila v bitvě u Podivína, se dostala nedlouho nato do léčky mezi dvěma vojsky uherských vojevůdců. Po velmi těžkých bojích byli husité přinuceni ustoupit a vrátit se do Čech, takže se rejsa nekonala. Nicméně ani v této bitvě husité poraženi nebyli.

Bitva u Horky

9. leden 1431. Sirotci pod velením hejtmanů Václava Libíka z Vrbčan a Aleše z Číhoště se nerozhodně střetli s oddíly zástupce hornolužického fojta Těmry z Koldic. Vítěze nebylo, obě vojska se od sebe odpoutala a další podrobnosti o této bitvě známy nejsou.

Bitva u Domažlic

14. srpen 1431. Husitská vojska porazila, prakticky bez boje, vojska čtvrté křížové výpravy proti Čechům pod velením markraběte Fridricha Braniborského a kardinála Juliána Cesariniho. Při šikování do útočných formací křižáků začali všichni obránci, husité, zpívat chorál Ktož sú Boží bojovníci. Na křižáky, mnohokrát drtivě poražené právě za zvuku tohoto chorálu, padl takový strach, že ještě před samotným útokem vzali do zaječích. Husitům padla do rukou velká kořist, protože křižáci při útěku na válečném poli zanechali celé své ležení.

Bitva u Bejdova, u Weichofenu, Kirchtergu a u Hasku

14. říjen 1431. Dva tisíce táborských spojenců v čele s Mikulášem Sokolem z Lamberkanu bylo při rejse do Rakouska drtivě a potupně poraženo u vyjmenovaných obcí vojskem pod velením hejtmana Lipolta Krajíře z Krajku, tedy českými katolickými vojsky.

Bitva u Bánova

Listopad 1431. Sirotci pod vedením Jana Čapka ze Sán, svedli při ústupu z neúspěšné rejsy do Uher vítězný obranný boj s rakouskými pronásledovateli.

Bitva u Znojma

Před 25. prosincem 1432. Přes dva tisíce táboritů utrpělo porážku od rakouského vévody Albrechta. Obě strany utrpěly, dle kronik, ztráty mezi 400 a 500 bojovníky. Ačkoliv husité ukořistili přes dvě stě jízdních koní a jedenáct houfnic, po příchodu tmy opustili bojiště. Pro toto opuštění bojiště před konečnou fází bitvy, je bitva označována, jako prohra husitů.

Obléhání Plzně

14. červenec 1433 až 9. květen 1434. Spojená husitská vojska neuspěla při dlouhodobém obléhání Plzně, nejvýznamnější bašty katolíků v zemi. Plzeň a Karlštejn se tak mohou pyšnit tím, že si na nich husité vylámali zuby, a to i přesto, že Karlštejn se pokoušel dobýt i sám Jan Žižka.

Bitva u Hiltersriedu

21. září 1433. Husité pod vedením Jana Parduse byli při rejse do Bavorska přepadeni ze zálohy a na hlavu poraženi vojskem vévody Jana z Neunburgu.

Bitva u Lipan

30. května 1434. Příslušníci zemské hotovosti, kterou tvořili zejména umírnění kališníci, katolická šlechta a městské oddíly z Prahy a Mělníka, porazily, i zásluhou zrady jednoho ze sirotčích velitelů jízdy, která nečekaně vpadla do zad bránících se husitů, vojska sirotčí a táborská, čímž sesadily prakticky polní obce, tedy vojenské polní tábory husitské z rozhodující role politické a vojenské v zemi. Výsledek této drtivé porážky umožnil opozici podepsat konečnou dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu.

Bitva u Řevničova

Červen 1434. Oddíly katolíků plzeňského a karlštejnského purkrabího se vracely na domovské území z vítězné bitvy u Lipan. V lese, poblíž Řevničova, byly tyto oddíly napadeny vojáky žatecko – lounského husitského svazu pod velením Jakoubka z Vřesovic. Bitva byla nerozhodná, a proto se husité stáhli do vozové hradby v týlu, kde později útok odrazili. Ztratili však na sto padesát bojovníků.

Bitva u Křeče

17. 18. srpen 1435. Poslední polní bitva husitských válek. Vojsko Oldřicha z Rožmberka porazilo zdecimované a prořídlé řady husitského vojska, Od této bitvy se již husité nikdy katolíkům v poli nepostavili.

Obléhání Sionu

Květen – září 1437. Po dlouhém a těžkém obléhání byl dobyt hrad jednoho z předních husitských hejtmanů Jana Roháče z Dubé. Chtěl pokračovat v radikální husitské tradici, ale neměl již přízeň venkovského obyvatelstva, které bylo samo zdecimované léty válek a drancování. Proto odmítalo hejtmanovi podporu, a to jak materiální, ale i lidskou, protože se hejtmanovi nedostávalo i bojovníků. Lidé v zemi už prostě chtěli klid a mír i za cenu velikých ústupků katolíkům. S hrstkou věrných husitů se Jan Roháč z Dubé uchýlil na svůj hrad Sion a vybojoval tam poslední bitvu husitské éry. Po dobytí Sionu byl Jan Roháč z Dubé spolu se zbylými padesáti dvěma obránci hradu zajat a všichni byli popraveni.

Éra husitských válek skončila.

Vladimír Kapal