Husitství – První část

Pokud bych měl popsat dobu husitské revolty opravdu podrobně, vydalo by to na tlustou knihu. Právě z tohoto důvodu jsem se snažil o maximální zestručnění a uváděl jsem pouze ty nejdůležitější data a události. I tak však budou obě části poměrně obsáhlé, a za to se čtenářům omlouvám, ale jinak to nešlo, nemělo by to smysl.

Každá doba, každý režim, má své hrdiny a své zloduchy. Zatímco minulý režim význam husitství přeceňoval, především pro některé prvky, který by jakoby vypadly z pera Marxe, například zbavování se soukromého majetku ve prospěch majetku obecního, současný režim, především někteří jeho posluhovači, na období husitských revolt nenacházejí nic pozitivního a dokonce šli tak daleko, že Mistra Jana Husa nazvali psychopatem bez pudu sebezáchovy. Pro tento názor na jednoho z největších synů českého národa, nenalézám slov. Husitství bylo takové, jaká byla zvyklost tehdejšího života. Kdo by srovnával konání lidí na obou stranách s dnešními parametry, musel by být blázen.

Příčiny

Od devadesátých let 14. století se do léta 1419 hovořilo jako o předehře počátku husitské revoluce. Jako další předěl je pak chápán rok 1427, kdy se upevnila moc husitských polních obcí, ale i v neustále odbojné a názorově nestálé Praze, kde zároveň proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitství. Radikálové poté drželi moc až do bitvy u Lipan. Jako konec husitské revoluce je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Podle historika Františka Šmahela však období husitství končí až kutnohorským náboženským smírem v roce 1485, a dle článku o pražských defenestracích, tomu tak zřejmě opravdu je.

Důvody vypuknutí revolty

Koncem vlády Karla IV. byly Čechy jedním z nejvýznamnějších středoevropských států. Tento vzestup však měl i stinné stránky. Především zemědělství a jeho produkce v té době dosáhla svého vrcholu a konce možností. Mor, který řádil v Evropě, sice nenabyl v Čechách katastrofických rozměrů, nicméně dopady epidemie na mentalitu lid byly veliké. Zároveň v té době končilo teplé evropské období, značně se ochladilo, což mělo za následek vliv na zemědělskou produkci, takže vzápětí přišla vlna hladomoru.

Založení Karlovy univerzity sice pozvedlo Prahu, ale zároveň na přelomu 14. a 15. století již bylo tolik vzdělanců, že nemohlo najít odpovídající uplatnění, což zvyšovalo neklid a nesouhlas s vládou Václava IV. Na univerzitě se dostalo na přetřes, především zásluhou českých Mistrů, učení Johna Wycleffa (někdy je též psán jako Wycliff). Ten přišel s myšlenkou na obrodu církve, která se chovala stále nadutěji a hýřila bohatstvím především z vydíraných chudých, podle starozákonné Bible. Jeho myšlenky se dostaly do Prahy již v roce 1381, kdy s nimi učeně polemizoval Mikuláš Biskupec. Během času se proti učení Wycliffa postavil i arcibiskup Jan z Jenštejna, stejně jako jeho nástupce Zbyněk Zajíc z Házmburka. Vedle Jana Husa, velkého příznivce tohoto církevního reformátora, byla příznivkyní i královna Žofie. Král Václav IV. zpočátku byl shovívavý, ale po vystoupení Jana Husa proti odpustkům, z jejichž prodeje měl král značný zisk, obrátil se i proti samotnému Janu Husovi. Po upálení Jana Husa 6. 7. 1415 se situace v Praze výrazně zradikalizovala, především zásluhou kázání Jana Želivského. Následovala defenestrace, Václav IV. podlehl mrtvici a trůnu se ujal jeho bratr, další ze synů Karla IV., uherský a římský král Zikmund Lucemburský. Nežli však mohl přijet do Prahy a ujmout se trůnu požadovala česká šlechta souhlas s dodržováním podmínek, které nastolil zesnulý král, především se týkaly náboženské svobody. Zikmund s těmito podmínkami nesouhlasil a odjel do Vratislavy, kde začal připravovat první křížovou výpravu proti Čechům.

Rozvoj husitského hnutí

Praha a Většina Čech se přidaly k husitské koalici, zatímco tak zvané vedlejší země, Slezsko a Lužice, zůstaly věrny katolické církvi. Část husitů, když se dozvěděla o chystané křížové výpravě, uchýlila se na strategicky výhodný ostroh, nazývaná hradiště, snad kvůli někdejšímu keltskému opidu, nad řekou Lužnicí. Tady budovali opevněné město, kterému dali biblický název Tábor. Jednalo se o ekvivalent hory Tabor nedaleko Nazaretu. Ve městě chtěli žít husité po svém, jinak, nežli tehdy bývalo zvykem. Takovýto zaběhlý život považovali za nedokonalý a odporující slovům Bible, v Táboře chtěli žít podle Božího zákona. Nazývali se bratří a sestry, po příchodu do města odevzdávali všechen svůj majetek do kádí a z něho pak celá komunity žila především první rok, nežli byly navázány vztahy s okolními venkovskými lidmi a vesnicemi, které by poté dodávaly vše potřebné k životu ve městě. V čele stáli kněží a čtyři hejtmani. Jedním z nich byl i Jan Žižka z Trocnova, který se následně proslavil jako vojevůdce, který nikdy neprohrál ani jedinou bitvu.

Husité přijali za svůj program obsažený ve čtyřech artikulích pražských. Ty obsahovaly:

1/ Přijímání z kalicha (pod obojí způsobou)

2/ Svobodu kázání slova Božího

3/ Církev zbavenou majetku a světské moci

4/ trestání smrtelných hříchů bez rozdílu postavení hříšníků

Do podzimu roku 1421 se výrazně konsolidovala táborská strana, která rázně a nekompromisně skoncovala se sektami pikartů a adamitů, jejichž ideály a praktiky by mohly ohrozit politickou a vojenskou jednotu a sílu Tábora. V Praze se dostal k moci radikální kněz Jan Želivský, to bylo v roce 1421 a v době od října 1421 do jeho pádu a popravy v březnu 1422, se hovoří o otevřené Želivského diktatuře. Ovšem, dle zápisů v některých kronikách chtěl Jan Želivský tvrdě dodržovat pražské artikule a tvrdě trestat ty, kdož je nectili, což se především bohatým měšťanům nelíbilo, proto Želivského pod smyšlenou záminkou vylákali na radnici, kde už čekal kat, a kazatele na místě konšelé odsoudili a kat jej popravil useknutím hlavy. Krev vytékající zpod dveří tam přilákala pražský lid, který poté s velikým nářkem ze smrti milovaného kazatele, nosili po městě na tácu jeho useknutou hlavu a přísahali konšelům a měšťanům pomstu. Od této události se datuje rozkol mezi měšťany a lidem dělným, už nikdy ve městě nepanovala jednota.

A jaře roku 1423 vyvrcholili i spory nekompromisního Žižky s táborskými kněžími, takže Žižka se svými věrnými opustil Tábor a vydal se do východních Čech, kde všechny husity sjednotil a vytvořil velice silný vojenský i hospodářský svaz. Nazývali se poté Orebité. Praze, ale i české šlechtě začala síla, ale především vojevůdcovské schopnosti Jana Žižky vadit, a tak se pražští husité od Žižky, ale i od Tábora, distancovali. Mnoho z prostého pražského lidu se poté, jako akt nesouhlasu, vydalo jak na horu Tábor, tak za Žižkou do východních Čech.

Začala se tvořit česká vojenská síla proti husitům

Na podzim roku 1423 byla proti Žižkovi vytvořena svatohavelská koalice, kde se poprvé spojila část kališníků s katolickou šlechtou. Postavili vojsko, ale to bylo Janem Žižkou a pravověrnými husity v červnu 1424 na hlavu poraženo v bitvě u Malešova. Po zničení tohoto vojska Žižka zpočátku uvažoval o vojenském a politickém ovládnutí Prahy, ale nakonec od tohoto úmyslu ustoupil a podepsal ujednání o míru nejprve libeňskou smlouvou a o něco později rozšířenými zdickými úmluvami. V nich se Praha zavázala, že proti husitům již nebude válčit, ale již při podpisu bylo zřejmé, že úmluvy nedodrží.

Moravu ovládal jak zásluhou katolické šlechty, tak i vojsky král Zikmund, a tak proti němu Jan Žižka vytáhl, ale dne 11. října 1424 umírá. Výprava se vrátila a mezi Orebity, ale i Tábory a mezi všemi husity zavládl velký smutek. Skonem Žižky skončilo vítězné období vojenských tažení, jediné za celé období trvání husitské revoluce, vždyť po něm již žádný z hejtmanů všechny své bitvy nevyhrál tak, jako tomu bylo v případě Žižky.

Okamžitě po smrti Jana Žižky došlo k porušení zdických úmluv a táborský svaz, i Žižkovi sirotci, teď vedeni Janem Hvězdou, řečeným Bzdinka a pražský husitský svaz okamžitě spolu začali politicky bojovat o sféru vlivu. Bzdinkovi se podařilo spojit táborský a orebitský svaz, čímž se husité opět stali nejvýznamnější silou v zemi a Bzdinka se stal hlavním hejtmanem. V říjnu 1425 došlo k dohodě i se svazem husitů pražských.

Slavná i tragická role Prokopa Holého

V roce 1426 se v čele táborských vojsk objevila významná osobnost převyšující schopnosti Bzdinky. Byl to kněz Prokop Holý. Vynikal nejen vojevůdcovským uměním, ale i diplomacií, a tak prakticky spojil všechny husitské svazy a šlechta rázem svou pozici naprosto ztratila. Husité tak ovládli celou zemi. Jedinými, kdo jim odolávali, byli Rožmberkové, v čele s Oldřichem z Rožmberka a výrazně katolická a skvěle opevněná a ovládaná Plzeň. Postupně se husité ubránili, dalším křížovým výpravám na jejich neomezená vojenská moc je vedla až ke spanilým jízdám do zahraničí, kterým však husité říkali rejsy. V podstatě se jednalo o zásobovací záležitost, neboť v té době bylo naprosto běžným jevem, že vojsko, aby se uživilo, muselo drancovat vesnice a města. Husité nebyli výjimkou, a proto ony rejsy. Podle nepotvrzené legendy, dosáhla v roce síla a vliv husitských vojsk takové síly, že Jana z Arku prý v tomto roce uvažovala, že v čele vojsk proti husitům vytáhne. Je o ní známo, že byla bigotní katolickou fanatičkou a nakonec skončila na hranici.

Ani čtvrtá křížová výprava úspěch nepřinesla, a tak se husité v Chebu roku 1433 dohodli o podmínkách následujícího sněmu, který se konal téhož roku v Basileji, sněm trval od ledna do dubna stejného roku. A v jednáních s katolíky, ale i se zástupci krále Zikmunda se poté pokračovalo i v Praze během svatotrojického sněmu v červu roku 1433. V té době však již docházelo k rozkolu mezi jednotlivými husitskými bloky, diplomat Jan Polomar přišel totiž s geniálním plánem, jak oslabit sílu husitů. Vypracoval účinnou taktiku, při níž povolil i při katolických mších přijímání pod obojí a velmi mnoho kališníků se tím pádem opět vrátilo do lůna katolické církve. Tento odliv a stále větší počet svazků, které zradily, vyústil při bitvě u Lipan 30. května 1434, kdy voje husitů, pod velením Prokopa Holého, řečeného Veliký, byly zezadu napadeny jednotkami zrádců. Této zradě vojska husitů odolat nedokázala a byla poražena. Podle legendy se Prokop Holý zachránil, ale u nedaleké zvonice byl dopaden a ubit několika pacholky, sloužících panské šlechtě.

Závěr a význam husitství

Během husitských válek upadlo hospodářství země do katastrofálního stavu, téměř neexistoval obchodní styk se zahraničím, poklesla těžba stříbra a platidla prudce devalvovala. Zároveň došlo k významnému úbytku obyvatel, na kterém se podílely nejen husitské války, ale i hladomor a epidemie moru, jenž byl do Evropy zavlečen ve 14. století a od té doby se téměř pravidelně vracel a decimoval populaci. Tvrdí se, že právě mor má v letech husitských válek na svědomí daleko větší počet lidí, nežli samotné války. Odhaduje se, že v 15. století zaniklo z uvedených důvodů v českých zemích několik stovek vesnic. Počet obyvatel v českých zemích byl pro rok 1400 odhadnut na 2,80 až 3,37 milionů lidí, ale, opět dle odhadů, tento počet do roku 1526 klesl na 1,50 až 1,85 milionů obyvatel.

Doba husitská po sobě zanechala spoustu zničených staveb, knih a dalších kulturních památek, ostatně tak tomu je v každé válce, podívejme se, kolik památek nedozírné ceny bylo nenávratně zničeno vpádem do Iráku. Na druhé straně právě doba husitů, doba obyčejných sedláků a bezzemků, kteří nasazením, odvahou a vlastenectvím zahnali na útěk čtyři křížové výpravy žoldáků s tehdy nejmodernější výzbrojí a výstrojí. Právě husitství přineslo do Evropy pozdější církevní reformy, kterými se s menšími změnami katolická církev řídí dodnes. Nebýt husitství, nebylo by ani žádných katolických reforem.

Doba husitská, byla dobou pro obyvatele země těžkou, ale zároveň byla tou nejslavnější érou v historii celé naší země. Nebyl nikdo v tehdejším světě, kdo by neznal husity, kdo by se neobával jejich síly a umění, nebyl nikdo, kdo by se nezachvěl při zvucích husitského chorálu Ktož sú Boží bojovníci. Je nanejvýš na čase, abychom se tento chorál všichni naučili, protože stejně, jako se na husity valila jedna křížová výprava za druhou, na nás se dnes valí stejná vlna za vlnou dalších a dalších vetřelců. Heslo husitů znělo: Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme! Husité se ubránit dokázali, dokážeme si i my dnes ubránit svou kulturu, majetky a životy? Ktož sú Boží bojovníci. Hrrr na ně!

Vladimír Kapal