Město očima nezávislého člověka

Jak jsem poznal jiné lidi

11.05.2014 17:49

Právě jsem se vrátil z Hradu... Ale čo to táram, to je jiný příběh. Tak tedy znovu. Právě jsem se vrátil ze Slovácka. Z kraje, o kterém nám asi nejvíce sdělil spisovatel Galuška a tvůrci slavného a nádherného seriálu Slovácko sa nesúdi. Byl jsem na návštěvě u přátel, ale potkal jsem tam za tu krátkou dobu i spoustu dalších lidiček. Nebyl jsem ve velkém městě ani v domě, bylo to na malé dědince a na chalupě. A stejně, jako v onom seriálu, i tady jsou sousedské vztahy skvělé, dobré i špatné.

Měl jsem štěstí, vlastně to ani štěstí nebylo, ale normálka, na chalupě u přátel se sešla spousta lidí a všichni byli skvělí. Ti, co skvělí nejsou, zůstali ve svých chalupách. A příčina nesvárů? Přesně, jako v onom seriálu. Ta trnka je na mém pozemku, tak si ju sklidím sám. Nene, ta je na mém pozemku a k tobě zasahuje enem jedna haluzka. Ale jak říkám, tyhle sváry zůstaly někde na polích v podhůří Bílých Karpat. Na terase chaty se sešli jenom lidé štědří, pohostinní, velice, velice hovorní a hlavně, veselí. Nikdo za celou dobu neřekl jediné slovo o tom, že se špatně žije, nikdo po celou dobu mého pobytu na Slovácku nenadával vůbec na nic. Všichni se těšiili ze skvělého uzeného či pečeného, nebo jinak připraveného masíčka, všichni byli pohodoví.

Ale hlavně se koštovalo. Jeden den jenom kořalička, výborná domácí slivovička, ještě lepší hruškovice a ze všeho nejvíce, tedy, nejen mně, ale i ostatním, nejvíce chutnala naprosto skvělá meruňkovice. další den vínko, jak bílé, tak červené a další den zase kořalička. Sedělo se dlouho, od odpoledne do dvou do rána a vypilo se toho ještě víc. Myslím, že nejsem dalek od pravdy, když řeknu, že jsem toho za jediný den ještě nikdy víc nevypil. A žádné opití se u nikoho nekonalo, ono to snad ani nešlo, když se u toho daru přírody pořád něco neméně dobrého ochutnávalo.

Od středy jsem neviděl televizi, od středy jsem neviděl internet, od středy jsem neslyšel rozhlas, nevěděl jsem, co se děje u nás i ve světě a vůbec mi to nevadilo. Zato jsme se druhý den, a žádná kocovina ani bolení hlavy se nekonalo, všichni byli v pohodě a v dobré náladě, pozoroval lovit volavky, sledoval dovádění veverek a dokonce zajíce, kteří přišli loupit až k chatě, tedy on to byl vlastně dost velký dům, na zahrádku hospodyně.

A proč jsem poznal jiné lidi, nežli tady u nás v okolí Prahy? Inu proto, že za celou dobu, a že tam bylo lidí, nikdo neřekl vůbec nic proti ničemu. A pokud se někdo někoho zeptal, jak se mu daří, odpověď vždy zněla. No, jakby? Dobře, trnek bylo dost, meruněk též, tož, proč by mi nebylo dobře?

Od středy se na stránkách Brandýských novin neobjevilo nic nového. Přemýšlel jsem zdali dopředu oznámit, že budu mimo civilizaci a u lidí, u kterých mi nakonec bylo tak dobře, ale nakonec jsem to zavrhl. Co kdyby mne někdo na dálku uhranul a já si těch pár dní neužil tak, jak jsem si jich užil? Opravdu mi na Slovácku bylo moc dobře. Tak dobře, že mi ani nevadilo, že jsem, kvůli mnoha lidem, kteří, holt, museli spát poskládáni jak se dalo, neměl své navyklé soukromí. Nevadily mi ani zácpy na příšerné D 1, dokonce ani idioti, kteří v silných vozech jezdí jak sebevrazi. Dobrý, ba co víc, skvělý pocit z nádherných dní, se skvělými lidmi, mi dokonce sebral ze rtů i obvyklé nadávání na ony idioty. Zkrátka, Ota Pavel psal, jak potkal ryby, já zase potkal skvělé lidi a jsem tomu rád.

Vladimír Kapal

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.