Město očima nezávislého člověka

Jen vzpomínky nám zůstanou

03.02.2014 20:18

Žili mezi námi lidé, kteří se svým životem zasloužili o vlast, o národ a o historii. Píší se o nich knihy, točí se o nich filmy a stali se nesmrtelnými. Pak mezi námi žili lidé, o nichž nikdo nic neví, nikdo je nezná, jen v srdcích potomků na ně stále zůstaly vzpomínky. A přesto se mohou svým životem postavit na roveň těm známým historickým velikánům.

Jedním z takových lidí byl i můj děda, František Kratochvíl a svým způsobem i babička, Marie Kratochvílová, rozená Macharová. Ano, byla blízkou příbuznou, sestrou,  básníka a politika, inspektora Československé armády po vzniku samostatné republiky, Josefa Svatopluka Machara, strejčka Machara, jak o něm vyprávěla moje maminka, která mu, coby dítě, sedávala na klíně.

Dovolte mi, prosím, abych na pokračování, neboť životní příběh mého dědy byl obsáhlý, seznámil čtenáře s osudem člověka, který za vznik republiky proléval krev. Dnes ho již nikdo nezná, pouze dva lidi na světě, já a můj mladší bratr, ale i ten má vzpomínek mnohem méně. Až tady jednou nebudeme, nikdo již nebude vědět, že tento člověk, můj děda, vůbec kdy žil. Nebude se jednat o historická, chronologicky řazená fakta, bude to jen vyprávění o tom, co mi sám vyprávěl a jak si to dodnes pamatuji.

Sedával totiž v zimě v malé kuchyni u sporáku na židličce, „štokrleti“, jak říkával, tu a tam otevřel dvířka, porovnal hořící polínko, občas přihodil další a vyprávěl. Vyprávěl rád, dobře a často. Byl velice rád, když jsem se usadil poblíž něho a doslova jeho vyprávění hltal, mnohdy i s kamarády, kteří ho poslouchali též velice rádi. Pojďte tedy, máte-li chuť, začíst se do povídání o tom, co mi po léta vyprávěl můj děda.

Vladimír Kapal

 

Osud legionáře

 

Kapitola I. Dětství

Můj děda, František Kratochvíl, se narodil v moravských Lovčičkách roku 1896 v rodině sedláka, jako třetí dítě ze čtyř. O jeho dětství toho moc nevím, vyprávěl o něm jenom zřídka, ale o to, co vyprávěl, se s vámi podělím.

Už jako předškolní dítko, „bylo mi tak pět let“, říkal, se musel podílet na chodu hospodářství. Musel krmit králíky a slepice, lézt do kurníku pro vajíčka a jeho povinností bylo od jara do podzimu vyrýpávání pampelišek, „mlíčáků“, aby si králíci smlsli. „Rejpal jsem ty mlíčáky klacíkem a moc mi to nešlo, ale jednou přijel tatínek domů z města a z tašky vyndal malý balíček.“ „To je pro tebe, když se už o ty králíky staráš,“ řekl mi a podal mi ho. Byl to takový malý nožík, tak akorát na ty mlíčáky. To víš, tenkrát to nebylo, jako dneska,“ obrátil se na mě, zatímco něco kutil v kamnech. „Tenkrát mít vlastní nůž znamenalo, že jsi chlap. Každý pořádný chlap měl nůž a já ho taky dostal.“ Děda se odmlčel, zapálil si další partyzánku, dával si je do višňové špičky a vyhulil jich na šedesát. Nikdy jsem ho neviděl marodit, nikdy nešel, aspoň co si pamatuji, k lékaři.

Jelikož jsme bydleli velmi blízko babičky s dědou, nechodili jsme, to už jako školáci, do družiny, ale chodili jsme k babičce. Uměla tak vařit, že na její dobroty vzpomínám dodnes. A jednoho dne, to jsem chodil do druhé třídy, jsem si k babičce donesl sešit, abych si udělal domácí úkol. „Jó, škola, to ti jednou budu vyprávět,“ řekl mi děda, nechal mě dělat úkol a šel štípat špánky.

Špánky říkal tenkým plátkům smolného dřeva, které zařezával na délku střešní tašky a podkládal je pod ně na maltu. „To aby moje střecha, přežila i tebe,“ říkával. Děda byl totiž pokrývač a do sedmdesáti dvou let lezl i po těch nejvyšších střechách a lidem je opravoval. Když jsem povyrostl, chodil jsem mu o prázdninách pomáhat, a tak jsem se s ním dostal i na střechu kostela Panny Marie ve Staré Boleslavi. Tenkrát vítr při bouřce nějakou tu krytinu shodil a on to opravoval. To ale byla výška, to vám řeknu. V patnácti letech má pomoc dědovi skončila, tehdy jsme u nějakého soukromého sedláka překládali střechu stodoly, pěkně vysokou a děda si na hřebeni zapomněl „štandlík“. Speciálně vytvarovanou dřevěnou nádobu, aby mohla stát na hřebení střechy, když se pokládaly hřebenáče. „Vylez mi tam, ty jsi lehký, abych nemusel tu střechu zase rozebírat,“ požádal mě. Vyběhl jsem po taškách až na hřeben, sejmul nádobu a po dnu ji pustil po střeše dolů. A když jsem slézal, teniska se mi sklouzla a já letěl za štandlíkem. Snažil jsem se chytit za okap, ale byl už starý, a tak se s rachotem utrhl a já sletěl ze šesti metrů dolů. No, nestalo se mi nic, já totiž sletěl přímo do hnojiště a skončil až po uši ve hnoji. Co nám oběma potom babička říkala, to se nedá opakovat. Faktem ale je, že od té doby jsem s dědou na střechy už nelezl, spíše jsem začal běhat za děvčaty, ale to je jiný příběh.

„Chodil jsem do školy rád,“ říkal jednou odpoledne děda. „Nejvíc mě bavil zeměpis, a pak mi otec koupil atlas světa. To ti byla krása, já procestoval snad celý svět. Ale protože jsem musel doma pomáhat, na knížky jsem měl málo času, a tak jsem se rozhodl, že si jednou budu v atlasu listovat pod peřinou. Jenomže ještě nebyla elektřina ani baterky, tak jsem si pod tou peřinou chtěl svítit svíčkou. No, ještě, že maminka zahlédla ve tmě plamínek, jak jsem zapálenou svíčku cpal pod peřinu a vzala mi ji. Otec mi navíc napráskal řemenem, že jsem málem zapálil stavení.

Škola mi docela šla, učiteli se líbilo, jak jsem psal, líbilo se mi, když jsem psal tak krásně, jako v knize, a tak jsem si to zkoušel na písku. Učitel říkal rodičům, že by mě měli dát na studie, ale otec nedovolil, musel jsem se vyučit pokrývačem, tam totiž bylo víc času a já musel pomáhat na poli i s dobytkem. To nebylo jako dneska, že si může jít studovat, kdo chce. Já bych bejval chtěl, ale otec nedovolil a já musel poslechnout. Nikdo z nás, dětí, nesměl na studie.“

Z dědova dětství mám už jenom jednu, poslední, příhodu, kterou mi vyprávěl. A pak už nic. „To mi bylo asi dvanáct let a otec mě a bráchu poslal ke kováři, nechat okovat poprvé hřebečka. Znal nás, jezdili jsme na něm, plavit ho, protáhnout nohy na louku, a tak šel klidně. Jenomže jakmile mu kovář zvedl nohu a přiložil žhavé železo, hřebeček se splašil, kováře odhodil a letěl pryč. Hledali jsme ho, to už celá rodina, až do tmy. Otec byl tak rád, že se našel a nic mu nebylo, že nás ani nezmlátil. Pak nám kovář poradil, abychom koupili tak pět litrů piva a dali ho koni místo vody, ale až u něj. Tak nám maminka dala peníze a my to koupili a nalili pivo do kbelíku a kovář tam ještě přidal slivku, co si pálil doma. Kůň to vypil, ožral se a bylo mu jedno, co s ním kovář dělá. A tak ho okoval. No jo, ale když jsme hřebečka vedli domů, tak se nám najednou svalil a my ho zaboha nemohli postavit na nohy. A tak musela pomoci zase celá rodina. Až později mi otec řekl, že to koni udělala ta slivovice a že kovář je vůl.“

Děda se rozesmál tak, jako by se příhoda stala teprve včera. Víc o dětství mého dědy nevím, už o něm nikdy nevyprávěl. Na všechny dotazy vždy jen zabručel“ „ticho buď“. A tak o dětství mého dědy, ani o tom, jaká byla jeho maminka, tatínek, sourozenci, nevím nic. Ale jednoho z bratrů mého dědy jsem poznal, byl mnohem mladší a byl fajn, jezdil jsem si k němu na Moravu do sadu pro meruňky, ale jakmile zemřel, jeho syn mě do statku, kde vyrůstal i můj děda, už nepustil, dokonce mě vyhodil ze dvora. To se stalo v roce 1976. Od těch dob jsem u příbuzenstva z dědovy strany nebyl.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.