Město očima nezávislého člověka

Město přispělo soukromé firmě sociálního podnikání

26.04.2013 11:34

Představitelé Rané péče EDA o.p.s. Praha požádali radu města o příspěvek na činnost terénní služby rané péče o děti. Tato společnost poskytuje péči rodinám, které vychovávají dítě v raném věku, to je od narození do čtyř let, se zrakovým postižením, nebo do sedmi let s postižením kombinovaným.

Cílem této občansko prospěšné společnosti, jak má uvedeno v názvu, je eliminování nebo zmírňování důsledku postižení dětí pro celou rodinu a poskytovat dítěti i rodině předpoklady sociální integrace. A v čem služba spočívá? Navštěvují rodiny, stimulují zrak, provádějí poradenství a konzultace pro rodiče. Dále pak půjčují kompenzační pomůcky, pořádají pro rodiče zrakově postižených dětí odborné semináře a další služby.

Pokud si rodina služby Rané péče EDA Praha o.p.s. objedná, pro rok 2013 musí počítat s úhradou této společnosti 40.000 Kč. V našem městě je taková rodina pouze jedna, která zde má trvalé bydliště.

Společnost požádala o příspěvek na činnost, komise pro sociální věci města jejich žádost dne 18.3.2013 projednala a doporučila radě města poskytnout finanční příspěvek města, který bude použit na částečnou úhradu nákladů spojených s poskytováním této služby.

Rada města se usnesla, že společnosti poskytne příspěvek z rozpočtu města ve výši 3.000 Kč a zároveň jí uložila podrobné vyúčtování do data 31.1.2014. Doporučila také, aby se sepsala se společností smlouva.

Komentář

Nejde o nic jiného nežli o kšeft v sociální oblasti

Pokud se v rodině narodí dítě s postižením, je to pro celou rodinu zpočátku šok a veliké neštěstí. Práce s postiženým dítětem vyžaduje od rodičů bezmeznou lásku, ohromné úsilí a celoživotní starost a péči.

Nikdo, kdo nemá v rodině postižené dítě, si nedovede, a ani nemůže, představit, jaké úsilí to pro celou rodinu znamená. Mnohdy to trvá, a je tomu tak ve většině případů, že je to úsilí na celý život.

Na těchto dětech a později již dospělých lidech však parazitují různí podnikatelé  v sociálních službách, kteří si z postižených udělali velmi výnosný kšeft. Domnívám se, a jsem o tom přesvědčen, že naprosto stejný případ je i zmiňovaná společnost. Za všelijaké konzultace a poradenství si účtuje tak vysokou cenu, že jen málokterá mladá rodina si to může dovolit.

V prvé řadě v těchto případech selhává stát. Ten zde přece není jen od toho, aby od lidí vymáhal všelijaké nehorázně vysoké daně a poplatky, ale aby v případech, kdy je to naprosto nutné, svým občanům i pomáhal. V podání někdejšího ministra Drábka byla zcela jasně vidět, jak to s onou pomocí myslí. Mnoha zdravotně postiženým lidem sebral plné invalidní důchody a dal jim jen částečné, ze kterých se lidé, kteří pracovat nemohou prostě neuživí a musí jim pomáhat rodina.

A pak jsou zde firmy, které se na zdravotně postižených ještě přiživují a navíc se prezentují jako by to dělaly z altruismu a snahy pomáhat. Přitom jim jde o jediné – o prachy.

Jeden konkrétní případ. Existuje sociální zařízení, které využívá všech možných dotací státu a zaměstnává plnoleté zdravotně postižené občany. Ti zde pracují, vyrábějí různé výrobky, které toto zařízení prodává veřejnosti za tržní ceny. Tedy jde o normální podnikání.

Za odvedenou práci však invalidé dostávají velice nízké mzdy, a přitom musejí za umístění v tomto zařízení platit tak vysoké částky, že jim sežerou nejen veškerou mzdu, ale navíc je musejí hradit ze svých invalidních důchodů a příspěvků na péči.

Vedení této společnosti, a nejedná se pouze o jednu rodinu, ve státem dotovaném zařízení má i vlastní bydlení. A zatímco  pracující invalidé za vše musejí platit, tito sociální podnikatelé si zde bydlí zcela zadarmo, nehradí ani elektřinu, plyn, vodu a kanalizaci. Prostě vůbec nic, dokonce jim zařízení hradí i soukromé telefony.

Mám v rodině tělesně postiženého, který v tomto zařízení pracoval, takže vím, o čem mluvím. Stěžoval si i na velmi špatné jednání personálu, takže do tohoto zařízení přestal dojíždět, lépe řečeno přestali jsme ho tam dovážet a odpoledne zase odvážet. Nyní má práci v solidní firmě a ke svému okleštěnému důchodu a příspěvkům si něco i vydělá. Na dobu u těchto sociálních podnikatelů vzpomíná jen velice nerad.

Rodiny s postiženými dětmi mají možnost konzultací, poradenství a veškeré péče ve zdravotnických zařízeních a je to hrazeno pojišťovnami. Veškeré služby, které  nabízejí tito sociální podnikatelé, vždyť co jiného to je, když za to musí rodina platit 40 tisíc ročně, považuji proto za nehorázné vydírání tělesně postižených lidí a jejich rodin. Tito podnikatelé si udělali výnosný kšeft z lidského neštěstí, a to je velmi, ale velmi nemravné.

Vladimír Kapal

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.