Město očima nezávislého člověka

O člověku a psu

07.05.2014 13:05

Inspirováno Ezopem.

Byl kdysi, kdesi, jeden pes. Byl mladý, krásný a statný. Páníček ho měl rád, hrál si s ním, mazlil se a dával mu do misky samé pochoutky. A pes byl šťastný. Byl na tom božím světě moc rád. Hrál si s pánem, honil se a nosil hozený míček, pronásledoval vetřelecké kočky, když byly natolik hloupé či drzé, že mu vlezly na jeho území.

Není divu, že byl šťastný, mnozí psi takové štěstí nemají. A tak se vždy ve dne prospal a v noci, kdy věděl, že jeho pán spí, on musí hlídat. Jak však tak hlídal, nudil se, proto začal štěkat. Jak říkám, byl to velice mladý pes a neměl pražádné zkušenosti. Každou noc štěkal, někdy dvě, někdy tři hodiny a někdy proštěkal bez ustání celou noc až do svítání. Možná to štěkání byl takový psí zpěv. A kdo je šťastný, zpívá si. Zpíval a zpíval tak, že se jeho zpěv celou noc rozléhal po širokém okolí. Pak si myslel, že mu služba skončila a šel se najíst a vyspat.

Jenomže vedle té zahrady, kde žil mladý a šťastný pes, žili lidé a žily tam i děti. Nespali. Ani dospělí, ani děti. Ten psí zpěv byl tak hlasitý, že všem dokonale odehnal sny zpod víček. Dospělí láteřili, děti plakaly a ve škole některé z nich usínaly při vyučování. Není divu, že si pánu toho zpívajícího psa, stěžovali. Pán byl z toho psího zpívání a radosti ze života nešťastný. Okřikoval ho, láteřil na něho, i na lískovku občas došlo, ale nic nebylo platné. Pejsek zpíval a zpíval a lidé stále nespali.

Pak, jedné měsíční a krásné noci, pes, statný vlčák, zpíval opravdu radostně a opravdu nahlas. Z jeho zpěvu snad drnčela i skla v oknech. A jak tak zpíval, ozvalo se najednou jakési plesknutí a do kožichu se mu zarylo něco horkého a pálícího. Pes vyjekl, nadskočil a o zlom krk uháněl do bezpečí boudy. Jak jsem řekl, byl mladý a nezkušený. Nevěděl, že lidé mají vynález nazývaný vzduchovka a nevěděl, že mají i další vynález, nazývaný diabolka. A právě ta se mu zaryla pod kůži.

Několik nocí si pak tu ďáblovu věcičku z kožichu vykousával. Neměl čas na zpěv, tak nezpíval. V okolí byl klid a lidé, stejně jako děti, se po dlouhé době mohli v klidu vyspat. Nakonec se psu podařilo tu věc dostat ven. Přestalo ho to bolet a on opět začal mít radost ze života. Zase si přes den zdřímnul a v noci si zpíval na celé kolo. Tu byl pod okny jednoho sousedního domu, tu pod okny druhého. Na to plesknutí a žhavé pálení už zapomněl. Byl to opravdu hodně mladý pes.

Jenomže to plesknutí se ozvalo znovu. A znovu se mu cosi pálícího zarylo pod kůži. Znovu, jako předtím, vyjekl, nadskočil a hnal se do bezpečí boudy. Pes byl mladý, ale nebyl hloupý. Už věděl, že když si bude pod měsícem, ale i pod zamračenou oblohou zpívat, ozve se plesknutí a bude ho pálit v kožichu. Raději proto přestal v noci zpívat, nechal si to přes den. A lidé spokojeně spali, pes si zpíval přes den a všichni byli spokojení. Mladý pes získal první životní zkušenost.

Lidé jsou jako psi. I oni, když jsou šťastní, zpívají si na celé kolo, jsou hovorní a je jich všude plno. Když dostanou první diabolku pod kůži, zarazí se, a pak mávnou rukou a zase si zanotují a vyprávějí známým kdeco. Náhle však přijde další plesknutí a další palčivá rána. U lidí však nikoliv do kožichu, ale do srdce. A najednou se ze zpívajícího a hovorného člověka stane sfinga. Ta tam je hovornost, ten tam je zpěv. Mlčí.

Psi i lidé si s pálící ránou v těle opravdu nezpívají.

Vladimír Kapal

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.