Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

05.02.2014 10:21

Kapitola II. A vypukla válka

 

Děda mi většinou vyprávěl na podzim a v zimě, od jara do časného podzimu měl pořád co dělat. Od května do září opravoval střechy, na jaře a na podzim jezdil každý den na starém prvorepublikovém kole, balónka mu říkal, protože měla daleko silnější duše i pneumatiky, do lesa na dřevo. Na balónce měl připevněn ohromný nosič, na který se vešla půlmetrová polínka. Na kole jel do lesa, tam pořezal soušky a silnější větve přesně na půl metru, naložil toho na nosič tolik, že to sotva uvlekl, převázal a domů vedl kolo pěšky. Druhý den polínka nařezal na rozměr, aby se vešla do kamen a jimi pak skoro celou zimu topil. Uhlí přikládal jenom na noc. „Je moc drahé,“ říkával.

Ten rok se léto nějak nepovedlo, pršelo skoro denně, byla zima a nemohli jsme vyrážet za obvyklými dobrodružstvími. Děda s babičkou měli na zahrádce u domu přístavky a v jednom z nich byla i půdička. Tam děda ukládal nařezané dřevo. Nám, klukům, se moc hodila, udělali jsme si z půdičky letadlo a stali se parašutisty. Vždycky, když pršelo, sešlo se nás v našem letadle víc. Jednou, to opravdu lilo jako z konve, na nás babička volala, že pro nás má šípkový čaj a chleba s máslem a jahodovou marmeládou. Parašutisti vyskákali z letadla coby dup a hnali jsme se za babičkou do kuchyně, její marmeláda byla pověstná po celém okolí. Děda seděl, jako obvykle, u kamen. „Jó, tenkrát bylo taky ošklivé léto…“

„Ten rok, kdy vypukla ta velká vojna, bylo taky špatné léto. Nás na vsi se zpočátku ta válka ani moc netýkala, jen ze sousední vsi odvedli tři kluky. Maminka měla strach, aby mě taky nezavolali na tu vojnu, ale otec jí říkával: „Prosím tě, co by tam s ním dělali, vždyť ani neví, jak flinta vůbec vypadá, natož aby věděl, jak se s ní zachází.“  Jenomže šel čas a najednou přijel pošťák a podal mi dopis. Páni mě volali do Brna na vojnu.“

Nevím, jak dlouho po vypuknutí první světové války dědu zavolali na vojnu. Možná to i říkal, ale po těch letech si to už nepamatuji.

„Zpočátku nás učili jen pochodovat, ale pak začalo peklo. Cvičil nás jeden feldvébl, strašná svině to byla, snad aby se zalíbil pánům oficírům a neposlali ho do první linie. A ten nás mlátil takovou holí, řval neustále, snad ani mluvit normálně neuměl, ale nejhorší bylo, když jsme se učili plazit. Jakmile někdo jenom trochu vystrčil zadek, tou okovanou botou ho kopnul do kříže nebo do kostrče. Bolestí se nám až zatmívalo před očima a nemohli jsme ani sedět.

Maminka mi posílala na vojnu občas balíček s nějakou tou dobrotou, to vždycky bylo posvícení, protože to, co nám dávali, se nedalo ani jíst. Samozřejmě jsem musel něco dát kamarádům, jim většinou nic nepřišlo. Ale nejvíc jsem dával jednomu klukovi, co spal na vedlejším kavalci. Takovej sušinka to byl, tichý, hodný, ten se pro vojnu vůbec nehodil. Snad od Kolína nebo tam někde. A na tohohle kluka si ta svině feldvébl zasedl. Co ten dostal ran. Ale nejhorší bylo, že když byla mináž, tak toho kluka ten feldvébl schválně poslal pryč a ostatní mu to jeho jídlo snědli. Proto jsem mu dával víc, bylo mi ho líto.

Pak došlo na to, že jsme poprvé měli střílet ostrýma. Každý dostal jeden náboj a po řadě jsme přicházeli na palpost, dali náboj do komory, natáhli závěr a puf! Kluci, my ani jeden, celá naše rota netrefili ani ň. Lítalo nám to všude možně. No, a zase řev a rány toho feldvébla. A pak, když jsme dostali zase po ostré patroně a přišla řada na toho sušinku, tak ten tu flintu naládoval, natáhl, otočil se, zamířil na feldvébla a prásk. Jenomže se netrefil. My po něm hned skočili, vyrvali mu flintu z ruky a feldvébl tam jen stál, čuměl a funěl. Pak se otočil a odešel. Za chvíli se vrátil a šli s ním dva důstojníci. Kluka spoutali a odvedli. Už jsme o něm nikdy neslyšeli a ani nevím, jak vlastně dopadl. Vím jen, že se jmenoval Vlastimil, ale příjmení už taky nevím.

Mysleli jsme si, že se ten feldvébl změní, že už nás nebude mlátit a řvát, ale nezměnil se. Byl snad ještě horší. Ale nedopadl dobře, to jsme se později dozvěděli. Snaha, aby se vyhnul marškumpanii do první linie, mu nevyšla. Asi ho měli plné zuby i důstojníci, ale to nevím jistě. Zkrátka odjel na frontu. A z té roty, co odjela na ruskou frontu, nám pak napsal jeden kluk, že hned první noc v zákopech toho feldvébla zastřelili. Jestli vylezl nad okop a práskl ho Rusák, nebo jestli ho odpráskl někdo z našich, to nevím, ale byl to první mrtvý voják, kterého jsem osobně znal.

Děda dovyprávěl, nacpal pečlivě partyzánku do špičky, zapálil si. Podíval se z okna. Už nepršelo. „No, myslím, že si půjdu nařezat nějaké dřevo, nechceš mi pomoct?“ Řezání dřeva pilou na koze jsem ze srdce nenáviděl. Pětkrát, šestkrát jsem zatáhl a už mě začaly bolet ruce. Pravda je, že po chvilce zase bolest přestala, ale nenávist k ručnímu řezání dřeva je ve mně dodnes.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.