Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

12.02.2014 12:12

Kapitola III. Cesta

Můj děda, František Kratochvíl, nevyprávěl příběh svého života posloupně, ale vždy povídal to, co ho právě napadlo nebo při nějaké příležitosti, která mu něco z jeho života připomněla. Jednou, bylo to v létě, rostly houby, a děda se rozhodl, že nepůjde na střechu, ale vezme mne sebou na houby. Jeli jsme na kolách. A hledání hub bylo pro mne, jako  pro malého kluka, velice zajímavé. Nechodili jsme po lese, jako tomu bylo s rodiči, ale děda přesně znal místa, kde houby rostly, a tak jsme jen přejížděli z jedné části lesa do druhé, sesbírali, co tam rostlo, a zase jeli dál. Za chvíli jsme měli plný košík, jeli domů a babička nám z hub udělala smaženici. A právě tehdy, nevím, jak se k tomu dostal, jakými myšlenkovými pochody, mi děda začal vyprávět, jak cestoval do války, na frontu.

Už se nepamatuji, jak dlouho byl děda v brněnských kasárnách na výcviku, i když mi to jistě říkal, ale je to už víc nežli půl století, a tak se mi to z paměti vykouřilo.

„Při tom našem výcviku se nám často stávalo, že naši rotu nahnali mimo kasárna, protože na nádvoří se řadili vojáci, kteří odjížděli do boje. Nikdy nikdo nevěděl, kdy pojede ani kam pojede. A kolovaly různé dohady, říkalo se, že naše rota je určena na italskou frontu, jindy zase, že pojedeme do Haliče, ale nejvíc se nám všem líbila představa, že bychom mohli být odesláni do Prahy jako pořádková služba. Ale jak říkám, byly to jenom zvěsti, nikdo nic nevěděl přesně a důstojníci, pokud to sami věděli, nám to neřekli.

Po tom, co ta svině feldvébl byl od nás převelen, odjel na frontu a tam okamžitě padl, jsme dostali jakéhosi poručíka. Byl mladý jako my a byl vášnivým Slovanem. Vyprávěl nám o naší historii to, co nám ve škole neřekli, vyprávěl nám o Rusku, o Novgorodském knížectví, o caru Ivanu Hrozném i o Petru Velikém. A vždycky říkal, že by byl nešťastný, kdyby nás poslali na ruskou frontu, že by do bratrů Rusů střílet nemohl.

A pak nás jednoho dne vzbudili ve čtyři ráno a za ohromného řevu a s plnou polní vyhnali na nádvoří. Věděli jsme, že je zle, že jedeme na frontu a pro mnoho z nás to bude poslední cesta. Vyrazili jsme v útvarech na nádraží. Ani tehdy nám neřekli, kam to vlastně pojedeme. Nevěděl to ani náš poručík.

Naložili nás do dobytčích vagonů, žádné sedačky, nic, jen po zemi bylo poházeno trochu slámy a na každém konci vagonu kbelíky. Pak nám do hytláku šoupli dvě konve vody, zamkli nás a my tam čekali, vyplašení, nervózní a vyděšení, několik hodin, než se vlak rozjel. Bylo horko k padnutí, tak jsme bodáky vyrazili okenice pod střechou, aby nám do vagonu aspoň šel chladnější vzduch. Jeli jsme tak dvě, tři, možná to byly i čtyři hodiny, pak se vlak zastavil a stál přes celou noc až do příštího rána. K jídlu nám nedali nic, vodu jsme už dávno vypili a kbelíky byly plné. Ve vagonu byl příšerný puch. Až ráno otevřeli vrata, nějací Maďaři vyměnili kbelíky, hodili nám nějaké jídlo a další vodu a zase nás zamkli.

Jeli jsme takhle deset dní, možná to bylo o něco víc, možná míň, to už přesně nevím, ale my pořád nevěděli, kam jedeme. Jednou, to vlak zase dlouho stál, nás odemkli, otevřeli vrata a řekli nám, že můžeme ven, ale jenom vedle vlaku, dál jít už nesmíme. Stáli jsme v nějakém malém nádraží a na ceduli byl nápis v neznámé řeči, ani jsme ta písmena neznali. „Kamarádi, jsme v Rusku, tohle je azbuka,“ řekl nám poručík.

Kolem vlaku stáli s napřaženými puškami vojáci, co hlídali vlak. Byli to ti Maďaři. Česky ani německy neuměli ani slovo, a jakmile se někdo z nás trochu vzdálil od vlaku, hned na nás křičeli a zvedali flinty. Kousek dál od trati, vedle nádražní budovy, byla pumpa. Chtěli jsme tam jít a trochu se opláchnout, ale ti Maďaři nám to nechtěli dovolit. Tak se dva kluci dohodli a nedbali na ten maďarský křik, šli k té pumpě, svlékli si košile a začali se mýt. A jeden z těch Maďarů zvedl flintu, zamířil a prásk, jednoho z těch kluků zastřelil. Protože byly otevřené všechny vagony, bylo nás tam Čechů, plno. A tak jsme se holýma rukama na ty Maďary vrhli, protože jsme do flint neměli náboje, a kdyby se na nás nesesypali důstojníci, snad bychom ty Maďary pobili. Takový jsme na ně měli vztek.

Potom nás nahnali zpátky do vagonů, zavřeli za námi vrata a my museli sedět uvnitř. Vlak se s námi rozjel zase až v noci. Když jsem viděl film o dobrém vojáku Švejkovi, tak tam jeli vojáci do války a v těch vagonech si zpívali. Byla to blbost, v našem vlaku nikdo nezpíval. Seděli jsme jako zařezaní, každý z nás se bál, co ho na bojišti čeká, stýskalo se nám po domově, měli jsme hlad a žízeň a na nějaké zpívání jsme neměli ani pomyšlení. Ještě, že ten poručík s námi byl v našem vagoně a nejel v důstojnickém, moc nám pomáhal.

Nakonec jsme přijeli do nějakého většího města. Vyhnali nás ven, seřadili a za hlídání těch hnusných Maďarů jsme se vydali na pochod. Ušli jsme asi deset kilometrů do nějaké vesnice. Tam už bylo plno vojska, domy byly zabrané, několik polních kuchyní vařilo jídlo a teprve tam jsme se mohli pořádně najíst a pod pumpami umýt. Smrděli jsme všichni jako tchoři.

K večeru byl vyhlášen nástup. Přišli před nás důstojníci a nějaký hejtman nám oznámil, že se zítra vydáme pochodem do přední linie, do zákopů. Šli jsme tam skoro celý den, odhaduji, že to bylo tak čtyřicet kilometrů. A čím víc jsme se blížili k frontě, tím víc jsme slyšeli hřmění děl, prskání kulometů a nakonec i výstřely z pušek. Byli jsme ve válce. Před liniemi zákopů nám dali najíst a po jednotlivých rotách nás rozmístili do zákopů. Vyčlenili noční hlídky, my ostatní jsme se nějak poskládali na zem, přikryli se mantly, ale spát z nás nedokázal nikdo. Všichni jsme měli strach.“

Děda by snad vyprávěl dále, ale babička mu to rázně zatrhla. Byla malá, snad sto padesát centimetrů měřila, ale přesně to nevím, a když šli spolu s dědou, byl to zajímavý pohled. Babička malá, kulaťoučká, děda vysoký, štíhlý s výrazným orlím nosem. Ale ten, kdo u nich doma vládl, byla babička. Měla po celou dobu první republiky, za okupace, a pak až do třiapadesátého roku, než jí ho sebrali, obchod, mlékárnu. Každé ráno vstávala v půl druhé ráno, v létě zapřáhla dva velké psy, bernardýny, do vozíku, v zimě do saní a vyrážela do okolních vesnic k sedlákům pro čerstvě nadojené mléko, aby v osm hodin ráno už měla stlučené máslo a připravený tvaroh.

A že to byla rázná žena, i když byla malinká, svědčí jedna příhoda. Bylo to v zimě a babička jela k sedlákovi do Hlavence pro mléko, když se vracela s konvemi až po okraj plnými přes les, vyskočil na ni nějaký tulák a prý že chce peníze nebo, že ji zamorduje. Babička stačila jen odepnout psy, vzala velkou brašnu, co v ní vozila peníze na zaplacení mléka a tuláka s ní pořádně přetáhla přes hlavu. O zbytek se už postarali psi, byli tak naučení. Tuláka pořádně pokousali. Když mi to babička vyprávěla, ptal jsem se, jestli měla strach. „Strach? Ten ne, jenom pořádnej vztek,“ odpověděla mi. Však také psi uznávali jako pána právě babičku, poslouchali ji na slovo, ale z dědy si nedělali vůbec nic. Zkrátka v rodině mé babičky a dědy to bylo zařízené právě takhle.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.