Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

04.10.2014 13:49

Kapitola XIX

Vyhlášení republiky a konec války

Ve škole jsme se o vzniku Československé republiky 28. října 1918 mnoho neučili. Tehdy, v dobách, kdy jsem chodil na první stupeň základní školy, jsme se dozvěděli jenom to, že po ukončení 1. Světové války se rozpadlo Rakousko – Uhersko a zásluhou T. G. Masaryka vznikla republika a on se stal jejím prvním prezidentem. Učili jsme se však i to, že to byla republika kapitalistická, kde se prohloubily rozdíly mezi bohatou vrstvou buržoazie a proletariátem, který upadal stále do větší chudoby.

Až daleko později, v dospělosti, když jsem se začal o dějiny Československa zajímat více a sháněl si k tomuto tématu knihy a informace, a to i prvorepublikové, dozvěděl jsem se, že vznik naší republiky byl o něco složitější, nežli nám to vykládali ve škole, především proto, že tehdejší dějiny byly vykládány pod kuratelou komunistické ideologie. Pro dědu byl den, kdy vznikla Československá republika, jedním z nejvýznamnějších dní v životě.

„Po mém návratu do zákopů z nemocnice byla už válka docela jiná. Bylo cítit ve vzduchu, že se jenom čeká na konec. Obě válčící strany to zřejmě cítily stejně, protože se prakticky už přestalo válčit. Bylo sice tu a tam slyšet výstřely z pušek, ale děla od začátku října 1918 prakticky nestřílela a i nenáviděné strojní pušky se ozývaly jenom výjimečně. Smrt na bojišti přestala slavit hody. Pravda, vojáci stále umírali, ale většinou v nemocnicích na následky těžkých zranění či zásluhou nemocí, zejména tyfu, který se nedařilo zdravotníkům zlikvidovat, ale smrt pod deštěm kulek nebo pod bodáky, už prakticky nehrozila. O co méně se válčilo, o to méně jsme dostávali jídla. V tu dobu jsme všichni mohutně nadávali, až po válce jsme se dozvěděli, že prakticky celá Evropa trpěla hladomorem, jídla nebylo nikde dost.

Do zákopů se k nám donesla informace, že profesor Masaryk jel do Ameriky k prezidentu Wilsonovi vyjednávat, aby potvrdil vznik naší samostatné republiky, ale nic konkrétního jsme se nedozvěděli. Až jednoho dne, bylo to počátkem listopadu, se na vedlejším úseku fronty, kde bylo v rotě hodně Čechů, na rozdíl od naší, kde již převažovali Francouzi, začalo strašlivě střílet. Pušky práskaly o sto šest, přes zakroucené zákopy se k nám donesl nějaký podivný řev a my se rychle připravili v zákopech k boji. Pušky nabité, odjištěné, sumky s rezervními náboji byly otevřené. Strojní pušky byly natažené, bedýnky s pásy otevřené a všichni jsme co nejpozorněji sledovali protější zákopy a čekali, kdy se na nás vyrojí útočící nepřítel.

My, průzkumníci jsme měli dalekohledy, obyčejní střelci ne, a tak jsme těmi dalekohledy pozorně pátrali v nepřátelských zákopech. Nic se však nedělo, jen to, co jsme dělali my, na základě toho křiku a střelby, totéž dělal i nepřítel, také se zřejmě obával nenadálého útoku v době, kdy už si i nepřátelští vojáci mysleli, že je konečně po všem. My se dívali na ně, oni na nás a nikdo nechápal, co se děje.

Najednou však přiběhla z vedlejšího úseku zákopů spojka. Ten kluk běžel po poli nad zákopy, mával rukama, křičel a vůbec se nekryl. Ještě před nějakým týdnem by to znamenalo jistou smrt, ale teď na něj nikdo nestřílel. „Máme republiku, máme republiku,“ křičel, co mu hrdlo stačilo. „Co to meleš?“ Ptali jsme se ho, když doběhl až k našemu hlavnímu bunkru a konečně skočil do zákopu. „Máme republiku, naši vlastní republiku Československou,“ křičel celý rozesmátý. „Jak to? A kdo to říkal?“ Při té dlouho a toužebně očekávané zprávě by se ve mně krve nedořezal. Kolikrát už do zákopů pronikly zkazky, že už máme konečně vlastní republiku, ale vždy se ukázalo, že to byl jen kec. „Přijeli z hlavního štábu, že prý 28. října profesor Masaryk vyhlásil v Praze republiku a svět ji uznal. Tak jsme se konečně dočkali. Jo, a taky říkali, že pan profesor se stal naším prezidentem a že je to už jisté.“

I na našem úseku zákopů vypuklo po té zprávě peklo. Sice nás bylo mezi Francouzi jen pět, ale jak jsme začali křičet, střílet do vzduchu, strhli jsme i ty Frantíky a oni začali povykovat a střílet s námi do vzduchu. Velitel roty si nás za chvíli nechal zavolat k nástupu, tedy nejen nás, Čechy, ale všechny, i Francouze a slavnostně nám pogratuloval ke vzniku samostatné Československé republiky. „Jste skvělí bojovníci, skvělí lidé a já si považuji za čest, že vám mohu velet. Svou vlastní republiku, nezávislou, hrdou a suverénní si nezasloužil snad žádný stát z bývalého mocnářství víc nežli vy. A možná také Srbové, i ti jsou statečným a hrdým národem, stejně jako Češi a Slováci,“ takhle k nám onoho listopadového dne promluvil náš francouzský velitel roty.

A nebylo to všechno. Tím, jak se prakticky přestalo válčit, přestali jsme dostávat i kořalku. Toho dne, kdy jsme se dozvěděli o vzniku Československa, k nám do bunkru večer přišel velitel a nesl sebou dvě ušetřené láhve skvělého a starého francouzského koňaku. „Schovával jsem si je na oslavu konce téhle veliké války, měl jsem celkem čtyři láhve, tak tyhle dvě teď spolu vypijeme na oslavu vašeho nejvýznamnějšího dne v životě,“ řekl, otevřel láhve a každému z nás nalil koňak do víka od feldflašky. „Tak na Československou republiku, na Francii a na přátelství, které obě naše země navždy spojilo, protože bylo zaplaceno společně prolitou krví,“ pronesl přípitek. Koňak jsme vypili a velitel začal zpívat francouzskou hymnu. Znali jsme ji, jak slova, tak melodii, a tak jsme zpívali spolu s ním. „Škoda, že neznáte ještě vaši hymnu, velice rád bych si ji s vámi také zazpíval,“ řekl pak. Byla to pravda, neznali jsme ani naši hymnu, ani státní znak, ale ani vlajku, to vše jsme se dozvěděli až později. Ale nikomu z nás to nevadilo. To, o čem jsme snili, to o čem jsme si povídali, když nám padali na hlavu granáty, to, kvůli čemu jsme mnozí krváceli a umírali, to se konečně splnilo. Už jsme nebyli běženci, co utekli z vlasti, protože jsme Rakousko – Uhersko za svou vlast nepovažovali, už jsme někam patřili, měli svou zem, krásnou a rodnou zem, stali jsme se Čechoslováky.“

Děda domluvil a setřel si z koutku očí slzy. I teď, po dlouhých letech, ho vyprávění o dni, kdy se dozvěděl, že vznikla republika, dojalo k slzám. „Škoda jen, že vládci Francie nedodrželi to, co nám sliboval ten prostý francouzský voják, velitel roty, kdesi na francouzském válčišti. Svůj vděk nám Francie jaksepatří ukázala, tehdy v Mnichově, kdy nás zaprodala Němcům, ale to přišlo až za dlouhých a krásných dvacet let,“ dodal děda.

„Dědo, a jak jste se dozvěděli, že je konec války?“ Zajímalo mě to, protože jsme se sice učili o Versaillské smlouvě o kapitulaci, ale já chtěl vědět, jak to prožívali obyčejní vojáci v zákopech a na válčišti.

„Jistě víš, že příměří bylo podepsáno 11. listopadu, v 11. hodin a 11. minut v železničním vagoně v Compiegne, že? Ona to vlastně tehdy ještě nebyla vlastní kapitulace, jenom smlouva o příměří, ale prakticky to znamenalo konec války. Vlastní smlouva o kapitulaci přišla později a musím ti říct, že to byla pitomost. Měli trvat hned v tom železničním vagoně na bezpodmínečné kapitulaci, tím, že se pak diplomati a generálové hádali o každý bod smlouvy, se prodlužovala doba, kdy jsme my, vojáci, museli být na pozicích. Pravda, většinu vojsk stáhli do týlu, do kasáren, ale všichni jsme se střídali ve službě v zákopech a viděli jsme, že totéž se dělo i u Němců.

O tom, že se 11. listopadu podepsalo příměří, jsme se také dozvěděli o něco později, až v době, kdy začalo stahování vojsk, a v zákopech byla ponechána jenom část. A tenkrát, když ta zpráva dorazila až k nám, vypukl strašlivý jásot, střelba do vzduchu, řev a jásání. A víš, co bylo nejzajímavější?“ děda se obrátil na mne. Nevěděl jsem. „To, že naprosto stejný jásot a střelba se ozvala i z nepřátelských zákopů. I tam přeci žili, bojovali a umírali mladí kluci, ale i starší chlapi, jako u nás a i oni, i když jsme je nenáviděli, byli přece lidé. A tak to na frontě vypadalo, jako v dobách nejprudších útoků, tolik tam bylo střelby. Jenomže to už z té střelby nikdo neumíral, proč také, vždyť už bylo konečně po válce.

Víš, kolikrát jsem si říkal, že to přece nemůže být pravda, že stále žiju, vždyť z těch, kdo se mnou byli odvedeni na vojnu, ze všech mých kamarádů a přátel, ale i z těch, které  jsem moc rád neměl, z těch všech jsem válku přežil jenom já a ještě jeden kamarád, ale ten jen díky tomu, že byl brzo raněn, ochrnul a skončil na vozíku a i ten se nakonec při té krizi zastřelil. Jinak všichni zemřeli. A bylo jich spousta. Jak říká tady babička, asi nade mnou musel být hodně pracovitý anděl strážný.“

Dědovo vyprávění dospělo ke konci První světové války, ale jeho příběh ještě zdaleka nekončil, ještě toho zažil tolik, co by vydalo na několik životů. A tak budeme jeho životní pouť sledovat dále.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.