Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

18.10.2014 16:18

Kapitola XX.

Cesta do Ameriky a domů

V dědově vyprávění byla jedna epizoda, o které se příliš nezmiňoval. Při prvém vyprávění, to když jsem byl ještě kluk, mi o této příhodě neřekl vůbec nic. Až mnohem později, v době, kdy už jsem byl dospělý a babička se na mne i dědu již dívala seshora, se k této příhodě, nebo spíše zážitku vrátil. Abych byl úplně přesný, vrátil se k ní až poté, co jsem se ho na toto období jeho života opakovaně ptal. Za prvé se jednalo o tehdy obdivovanou Ameriku, musíme si uvědomit, že mi o tom děda vyprávěl někdy na podzim roku 1968, tedy v době, kdy u nás řádila vojska především SSSR a za druhé, byl jsem strašlivě zvědav na to, proč o tom dříve nechtěl moc vyprávět. Ale i tak, na rozdíl od mnoha jiných příhod a zážitků, při vyprávění téhle příhody či životního úseku, byl děda až nezvykle lakonický.

„Válka a to veliké zabíjení nám tedy skončilo,“ začal děda jednoho podzimního dne, kdy jsem mu od maminky přinesl jídlo a my se usadili jako obvykle u kamen, kde praskala polínka. „Zpočátku nechávalo velení v zákopech ještě strážní jednotky, to víš, bylo podepsáno jen příměří, ale jak šel čas, vědělo se, že ta prokletá válka už nadobro skončila a byly staženy ze zákopů i zbylé strážní jednotky jak Francouzů, tak Angličanů a samozřejmě i naše. Byli jsme staženi do kasáren a jednotky se konsolidovaly, to znamenalo, že já a ostatní kamarádi, kteří jsme byli v převážně francouzské rotě, jsme byli přiřazeni k čistě české jednotce. Postupně byli staženi všichni Češi z celé Francie a byli zařazeni do Československé armády ve Francii, nebo jak se tomu říkalo, přesně si to už nepamatuju, ale vím, že nás tehdy bylo, jak říkali důstojníci, na šest a půl tisíce jenom ve Francii. Dozvěděli jsme se, že v Itálii vznikly taky legie, bylo tam mnohem více vojáků, ale tolik bojů ani obětí, jako my, tam prý neměli. No a taky nám řekli, že nejvíce našich kluků bylo v ruských legiích, snad přes dvacet tisíc jich tam bylo. A na to, že jich tam bylo hodně, jsem nikdy nezapomněl, vždyť jsme s nimi jeli vlakem přes celou Sibiř.

Když nás přeskupili, domnívali jsme se, že pojedeme domů, všichni jsme se už moc těšili, to víš, nějaké dopisy jsme sice psali a z domova i nám něco přišlo, ale většina se ztratila. Například já domů psal každou chvíli, ale nikdy jsem nedostal od našich jediný dopis. A později jsem se dozvěděl, že ani o mě neměli žádné zprávy. Jen tu, že jsem nezvěstný, to když jsme přeběhli. Nebyla to ani pro rodiče dobrá doba, celý ten čas si mysleli, že jsem mrtvý. Jenomže domů nás ještě neposlali. Pomalu se blížily Vánoce, po dlouhé době první Vánoce, při kterých se nestřílelo a nezabíjelo, a my pořád nevěděli, co s námi bude a kdy konečně pojedeme domů.

V té době se do města, kde jsme ložírovali, začali vracet první demobilizovaní francouzští vojáci. Jak jsem ti už několikrát říkal, byl všude hlad. My, vojáci, jsme dostávali mináž pravidelně, ale civilisti měli jídla strašně málo. A do toho se začali vracet ti vojáci. Mnozí z nich chtěli domů, ale nikoho tam nenašli, v jejich domě už byl někdo jiný, protože celá rodina pomřela na nemoci a hlady. A tihle vojáci neměli ani peníze ani kde se najíst, a tak vznikaly problémy. Velení francouzské armády asi nechtělo proti bývalým bojovníkům posílat jejich kolegy, kteří ještě sloužili, a proto se dohodlo s naším velením, že nás ještě nechají ve Francii a budeme dohlížet na pořádek.

Řeknu ti, nebyla to dobrá služba, ti francouzští kluci přežili útrapy války, teď byli doma a neměli mnohdy kde hlavu složit ani co do pusy a my museli jít proti nim, když třeba chtěli na pekařích zadarmo chleba, takový měli hlad. Vše se tak vyhrotilo, že jsme dokonce dostali povolení střílet do nich ostrými, ale zaplať bůh, nikdy jsme střílet do bývalých válečných kamarádů střílet nemuseli, ale do vzduchu a nad jejich hlavy to jo, to jsme museli několikrát. Nejraději bychom byli, kdyby nás už konečně poslali domů.

Jednoho dne, bylo těsně po Novém roce, si nás nechali velitelé nastoupit a oznámili nám, že z naší kumpanie budou vybráni tři lidé, kteří pojedou za Československé legie ve Francii do Ameriky na nějaký vojenský kongres. Prý to tam bude trvat asi tři dny, a pak zase pojedeme lodí zpátky. Vybrali i mne, prý tam museli jet urostlí a vysocí vojáci a já měl sto osmdesát pět a byl jsem tehdy široko daleko nejvyšší, to víš, tehdy byli lidé menší, nežli je tomu dnes.“

Děda potom vyprávěl, že se mu cesta lodí líbila, mořskou nemocí netrpěl, jídlo dostávali dobré, a jak byl ohromen New Yorkem. Vyptával jsem se ho na podrobnosti, ale vždy jen mávl rukou. Jednou z něho však vypadlo, spíše nechtěně, že se na lodi seznámil s jednou Američankou, a po přistání se s ní vídal. A také říkal, že na něho asi marně čekala. Z toho jsem si vyvodil, že ono seznámení bylo jaksi hlubšího charakteru a děda se za to styděl, že té americké ženě snad slíbil, že poté, co ho pustí z armády, za ní přijede, jenomže nikdy nepřijel, a proto o tom nechtěl ani mluvit.

„Jak se ti líbila Amerika?“ Zajímalo mě to moc. „No, jak. Jak bych ti to jenom řekl. Víš, já jsem byl kluk z Moravy a nebyl jsem zvyklý na tolik lidí a v té Americe se mi to nelíbilo. Všichni jenom pospíchali, po ulicích pořád lítali, do toho samé auto a troubení, rachot tramvají či koněk, hochu, já bych se v té Americe asi zbláznil, vůbec se mi tam nelíbilo. I v tom Rusku jsem si mohl sednout s cigárem někam na samotu a koukat se na tu krásnou přírodu a vzpomínat přitom na domov, ale v té Americe to nešlo, bylo jich tam na můj vkus moc, a tak jsem byl rád, když jsme nasedli na loď a jeli zase zpátky domů, do Francie, to víš, byli jsme tam už jako doma.“

A to bylo o Americe všechno, víc jsem o ní z dědy nedostal, a to jsem se jaksepatří snažil, protože v té době byla pro nás Amerika symbolem svobody, když se nám po městech promenovali ruští vojáci i s jejich navoněnými a hnusnými paničkami. Škoda, že to samé dnes už o Americe říci nemůžeme, dnes si s Ruskem role vyměnila, dnes je Amerika spíše symbolem zla, válečného štvaní, zabíjení a drancování celých zemí.

O cestě domů, do vlasti, mi děda vyprávěl ještě coby malému klukovi, tedy v době, kdy ještě babička žila a na rozdíl od cesty do Ameriky, tady si děda vzpomínal i na podrobnosti. Jednou v neděli po ránu se u nás zastavila babička a pozvala maminku a nás kluky, otce nepozvala, nevím proč, na oběd. Že prý byl děda u příbuzných na Moravě a přivezl husu. Když odcházela, tatínkovi jen vzkázala, že mu jeho porci přinesu buď já, nebo maminka. Až mnohem později jsem se dozvěděl důvod, proč babička otce nepozvala také k sobě.

Můj otec totiž byl zamlada národní demokrat, jako Masaryk a můj děda, ale můj strýc Jarka byl zarytým komunistou a otec se s ním pokaždé do krve pohádal. A není divu, vždyť strávil pořádnou dobu v Jáchymově. Ale to už je docela jiný příběh.

A potom, co se děda nacpal, zapálil si, mrkl na mě a řekl: „Tak co, budeš mít chuť si poslechnout, jak jsem přijel domů?“ Měl jsem. A tak jsme odešli z parádního pokoje do kuchyně, kde nám bylo nejlépe a děda začal. „Jednoho dne, bylo to v lednu roku 1919, jsme najednou dostali rozkaz vše si zabalit, parádní uniformy uklidit do tlumoků, navléci si ty ošuntělé, bojové, odevzdat pušky i sumky s náboji, ale i všechny ukořistěné zbraně nepřátel, že pojedeme domů. Mezi námi, stejně si většina z nás něco do tlumoků schovala, jako vzpomínku na tu velikou válku. Já si tam ukryl belgickou pistoli FN a padesátku nábojů v zásobnících. Moc nás nekontrolovali, a tak jsem tuhle pistoli měl moc dlouho.

A pak, byl to krásný a slunečný den, to si pamatuju, protože jsme si říkali, že i slunce se na nás směje, když už konečně jedeme domů, nás naložili do vlaků, bylo jich několik a odjížděli jsme domů několik dnů, já jel hned ten první den. Tentokrát jsme však jeli konečně jako lidé, v normálních osobních vagonech s kupé a sedačkami, dokonce jídelní vůz jsme tam ve vlaku měli. To bylo, panečku, jiné cestování, nežli v těch hytlácích, připadali jsme si jak velmožové a ne vojáci.

Po příjezdu do Prahy nás ubytovali v nějakých kasárnách, šli jsme tam v pochodovém útvaru. Já šel hned v čele, protože jsem byl velitelem jednoho družstva, a proto jsem si to mašíroval po silnici hned vedle chodníku. Tam stálo plno lidí, mávali na nás, smáli se na nás, holky co chvíli vběhly mezi nás a vlepily někomu pusu, Zkrátka, byla to paráda a my byli šťastní. Byli jsme doma, ve vlastní zemi, v nádherném Československu, i když na tvářích našich lidí bylo vidět, že si taky užili pořádně hladu. Všichni ti lidé na chodnících byli totiž příšerně vyhublí.“

Tento přesun francouzských legionářů kdosi tenkrát natočil na kameru a při příležitosti stého výročí vypuknutí I. Světové války tento krátký film získala nebo objevila televize a já ho náhodou viděl. Svého dědu, pochodujícího těsně vedle chodníku plného lidí jsem poznal, a to byla příčina, proč vůbec vzpomínky na vyprávění dědy, vznikly. Tento jediný kraťoučký dokumentární film.

„Ubytovali nás v těch kasárnách a řekli nám, že asi za dva, tři dny, až budou v Praze i ostatní kluci z naší legie, ale i z ostatních, bude slavnostní přehlídka a my na ni půjdeme v našich parádních vycházkových uniformách. A tak jsme šli a musím říct, že jsme měli největší úspěch, ani italští, ani ruští legionáři neměli tak krásné uniformy, jako my. Válku jsem přežil a začal řešit, co dál. Abych se ti přiznal, nějak se mi nechtělo dřít na statku, jako můj otec a bratři, a tak jsem se až do demobilizace zabýval mou vlastní budoucností.“

Jak si děda budoucnost vyřešil, kam ho zavál jeho další osud, se vážení čtenáři a posluchači samozřejmě dozvíte, ale až příště. Další osudy dědy zpočátku tak dramatické nebyly, ale jak se později dozvíte, ani po skončení první světové války, příliš klidu k životu, neměl.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.