Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

02.11.2014 11:42

Kapitola XXI.

Do dědova života vstoupila babička

Jednoho horkého letního dne, bylo mi asi dvanáct let, přišla strašlivá bouřka. Nejdřív hrozně lilo, potom se přidaly velké kroupy, ale nejhorší byl vítr. On to už ani nebyl vítr, byla to obrovská, strašlivá vichřice. Lámala stromy jako sirky, brala střechy domů, ničila pole a zahrádky. Opravdu strašlivá bouřka, myslím, že takovou ohromnou živelnou katastrofu jsem od té doby, samozřejmě kromě povodní, nezažil.

V domě, kde jsem s rodiči bydlel, byl jenom vybetonovaný dvůr s garáží, takže tam bouře nenapáchala škody a zdali se něco stalo se střechou nevím, nezajímalo nás to, bydleli jsme tam jenom v nájmu a dům nám nepatřil. Když jsem však na druhý den ráno dorazil k babičce, byly prázdniny, viděl jsem, jakou spoušť zanechala bouře tam. Kůly od rajčat byly povalené, zrající rajčata urvaná a rozházená po zahradě, brambory byly od krup zcela umlácené. Největší škoda však byla na jedné z jabloní. Bylo jich na zahradě šest. Pět menších stromků bylo podél zdi, ta šestá jabloň byla největší a rostla uprostřed zahrady. Zvláště jedna silná větev si to namířila přímo rovně od kmene doprostřed zahrady a právě ta nám sloužila k mnoha hrátkám. Měli jsme na ní uvázané lano na houpání, lezli jsme po ní, když jsme chtěli napodobovat parašutisty, zkrátka, právě tato větev, babička říkala, že krásná červená jablíčka, která na jabloni rostla, byla matčina, byla od větru odlomená.

Dali jsme se s bratrem do pomáhání babičce a dědovi odstraňovat škody po bouři, babička s trpitelským výrazem ve tváři sbírala a vyhazovala na kompost urvaná rajčata i jablka, my s dědou opravovali tyčky u rajčat, aby aspoň dozrálo to málo, co na nich bouře ponechala. Když bylo vše jakž, takž uklizené, přinesl děda z kůlny velikou pilu, kterou řezal dřevo na topení. „Nedá se, kluci, nic dělat, tu nalomenou větev musíme odříznout, stejně by uschla.“ A tak jsem uchopil jeden konec rámové pily, děda druhý a naši houpačku, letadlo na parašutismus a další hrátky, jsme společně uřízli. I s jablíčky, nedozrálými jablíčky. Babička nás sledovala, sedíce na studni, a měla oči plné slz.

„Nech toho, Maruško, ona ta jabloň znovu obrazí,“ uklidňoval děda babičku, ale ta jen mávla rukou a šla raději do kuchyně udělat sobě a dědovi meltu s mlékem a nám její šípkový čaj. Na ty šípky si sama chodila do Hluchova a my vždy hartusili, když nás žádala, abychom jí šli s bratrem pomoc ty šípky trhat. „Dědo“, ptal jsem se, „proč babička brečí, vždyť na té jabloni zbylo dost větví.“ „To víš, chlapče, tuhle jabloň si tady babička zasadila, když jsme si tenhle baráček koupili, a tak jí přišlo líto, že je teď jabloň znetvořená. To už tak bývá, že ženské občas brečí, to poznáš jednou sám.“

A když nám babička na zahradu přinesla čaj a dědovi kafe s nějakou svačinou, zeptal jsem se dědy, jak se vlastně s babičkou poznal. „Ále, na tom není nic zajímavého, to tě ani nemusí zajímat,“ zavrčela babička a zase zašla za nějakou svou prací do kuchyně. Já si však dobře všiml, že nechala dveře otevřené dokořán, to aby slyšela, co o ní bude děda vyprávět. A děda opravdu začal, ale jak bylo jeho zvykem, pěkně zeširoka.

„Když jsme se vrátili z té veliké války a byli ubytováni v pražských kasárnách, tak nám řekli, že za nějaký čas budeme demobilizováni a půjdeme domů. Já sice měl maminku s otcem rád, ale tu dřinu na poli jsem ze srdce nenáviděl, a tak se mi domů nechtělo. Jednou jsme měli nějaký slavnostní nástup, už ani nevím kvůli čemu, a na přehlídku přišel sám prezident Masaryk. Byl vysoký stejně jako já, stejně tak štíhlý, jen já neměl ty jeho fousy. A jak tak šel, zastavil se přede mnou, oba jsme totiž ostatní chlapy o hodně převyšovali. „Tebe jsem už někde viděl, není-liž pravda?“ Oslovil mne a já se celý rozklepal. „Ano, pane prezidente, ve špitále jste se u mé postele zastavil,“ odpověděl jsem mu, ale hlas se mi třásl. Prezident mi pak, jako jedinému vojáku, podal ruku a řekl mi, že pro mě pošle ordonanc, až bude mít čas.

Asi tak za týden jsem byl zavolán k veliteli. V kanceláři byl nějaký člověk v šatech a velitel mi sdělil, že to je hradní úředník a má za úkol mne odvézt na hrad k panu prezidentovi. A zase jsem se celý rozklepal. Nemůžeš se divit, chlapče, pan prezident Masaryk měl u všech lidí v republice ohromnou vážnost, úctu a obdiv. Pro mne byl přímo modla. Úředník mne naložil do auta a já se vezl, jako nějaký velmož, na hrad přímo k panu prezidentovi. Uvedli mne k němu do pracovny, prezident Masaryk mi pokynul, abych se posadil do křesla u konferenčního stolku naproti němu, nabídl mi kávu a cigaretu, a pak se mne zeptal, co bych chtěl dělat po demobilizaci. Když jsem, po nějaké chvíli, mohl normálně mluvit, řekl jsem mu, že bych nechtěl dřít na poli, jako sedlák, ale chtěl bych dělat něco jiného. „A nechtěl bys sloužit dále? Třeba v mé osobní gardě?“ zeptal se po chvíli prezident. „Pane prezidente, to by byla pro mne ta největší čest, kterou bych mohl získat,“ vykoktal jsem ze sebe a ruce se mi roztřásly. „Tak dobře,“ pokýval prezident hlavou, zítra si pro tebe přijde někdo z mé osobní gardy a podepíšeš smlouvu a nastoupíš. Jsi spokojený?“ „Pane prezidente, ani nevím, jak vám poděkovat, budu sloužit pro vás, jak nejlépe dovedu,“ podařilo se mi ze sebe dostat. „To věřím, byl jsi skvělý voják a máš ty nejlepší reference, nechal jsem si tě prověřit. To víš, mám rád velké chlapy, a služba bude pro tebe to nejlepší poděkování za vše, co jsi pro tuhle republiku udělal.“

Během následujících tří dnů jsem odevzdal veškerou výstroj legionáře, dostal uniformu a zbraň osobní gardy prezidenta a byl odvelen do kasáren poblíž hradu, myslím, že to bylo na Pohořelci a stal se gardistou. Služba spočívala v tom, že jsme hlídali bránu do hradu, potom vchody do jednotlivých budov a ti nejlepší z nás dostali za úkol držet stráž přímo na hradě u pracoven a místností, které prezident ke své práci používal.

Jednoho dne, to jsem držel stráž před nějakou kanceláří, přijel k prezidentovi generální inspektor Československé armády, básník Josef Svatopluk Machar. Znali jsme ho, býval u prezidenta poměrně často a on už znal i nás, gardisty. Ale tenhle den se u mne zastavil a zeptal se, kdy mi končí služba. „Za půl hodiny, pane generální inspektore,“ odpověděl jsem po vojensku řízně. „Dobrá,“ řekl, pak se posadil ke stolku, vytáhl papír a obálku, něco tam napsal a předal mi ji. „Po službě zajdeš na tuhle adresu, to je můj dům, a řekneš tam, aby mě dnes doma nečekali, že jdu na večeři s panem prezidentem, a pak pojedeme na inspekční cestu. A vyřiď, že až se budu vracet, dám jim vědět telegramem.“ Zasalutoval jsem, převzal obálku, a po službě se chtěl vydat předat vzkaz.

„Franto, řekl mi jeden z kamarádů, až půjdeš vyřídit ten vzkaz, zastav se u řezníka Maixnera, máš to po cestě a kup tři řízky. Jsem tady ještě s Pepíkem domluvený s kuchařem, že by nám je udělal. Tady máš od nás peníze, ty dodej svůj díl, jestli bys chtěl taky řízeček.“ Vzal jsem peníze a šel. Cestou jsem se stavil u řezníka a koupil maso. Bylo sice nekřesťansky drahé, to víš, jídla ještě v republice bylo málo, ale my měli celkem slušný žold, tak jsme si to mohli dovolit, na rozdíl od většiny národa. Dorazil jsem na uvedenou adresu a klepátkem zatloukl na vrata. Nic. Tak jsem klepadlem pořádně do vrat třísknul, aby mě uvnitř slyšeli.

„Co tak mlátíš, chlape jeden,“ vrata otevřela mladinká, malinká, černovlasá a černooká, ale strašně krásná dívčina. Měla na sobě prosté šaty, na nich upatlanou zástěru a ruce bílé snad od mouky. „Děvenko, na nic nemlátím, ale ty jsi asi hluchá, že jsi mě nechala tak dlouho čekat. Běž a vyřiď někomu z rodiny pana generálního inspektora armády, že jim nesu dopis a vzkaz.“ „Tak to dej mně,“ řekla a usmála se. „To tak, abys to ještě těma špinavýma rukama upatlala, jen utíkej pro někoho z rodiny, neodkladně s někým z rodiny musím mluvit, šup.“ Děvče se usmálo, černé oči se jí zablýskaly. „Vojáčku, ty popleto, vždyť už s někým s rodiny mluvíš.“ „Jo, a že nikoho nevidím, jen jednu malinkou upatlanou holku od mouky,“ smál jsem se jí. „Jo, holku? Víš ty co, stačilo by ti, kdybych ti řekla, že jsem Marie Macharová a jsem sestra toho tvého pana generálního inspektora?“ Zalapal jsem po dechu. „Vy jste…?“ „Ano, já jsem.“ Děvče se rozesmálo nádherným zurčivým smíchem. A já jen stál s hubou otevřenou a nevěděl, co mám dělat či říct. „Tak mi přece dej ten dopis, dělám buchty, tak ať mi to nepřekyne,“ řekla po chvilce, co se bavila pohledem na vyvaleného vojáka. Dal jsem jí balíček, co jsem držel v ruce a vykoktal ze sebe vzkaz Machara, který jsem měl, spolu s dopisem vyřídit. Pak jsem zasalutoval, otočil se, jak na obrtlíku a utíkal zpátky do kasáren.

„Tak co, máš ty řízky?“ přivítali mě kamarádi, když jsem se vrátil na ubikaci. „Jo, tady v kapse,“ řekl jsem a sáhl si do kapsy. Ale ouha, namísto řízků jsem vytáhl dopis od inspektora Machara, řízky byly ty tam. „Kluci, já idiot je omylem dal té sestře Machara místo dopisu, tak já běžím a koupím jiné, ale ze svého,“ omlouval jsem se kamarádům. A tak mě vzkaz rodině Machara přišel pěkně draho.

Druhý den jsem měl službu jenom dopoledne. Když jsem se vrátil, čekal na mě nějaký člověk. „Jsem podomek pana generálního inspektora Machara a mám vám vyřídit vzkaz od sestry pana inspektora.“ „A co mi vzkazuje?“ „Sice tomu moc nerozumím, ale mám vyřídit doslova to, co mi kladla na srdce.“ No, a co to je?“ kroutil jsem hlavou nad jeho hloupostí. „Tohle: Vojáčku, když už jste si k nám přinesl ty řízky, tak se dnes večer stavte na večeři, udělala jsem je a navíc přidala i trochu bramborového salátu. Tohle říkala, rozumíte tomu?“ Rozuměl jsem až moc dobře, ta dívčina, co jsem ují dal naše řízky namísto dopisu, je udělala a pozvala na večeři. Nezapírám, i když byla o hodně menší, nežli já, moc se mi líbila. A tak jsem večer šel k domu generálního inspektora znovu.“

Děda si nacpal obligátní partyzánku do špičky, zapálil, přivřel oči a labužnicky si dal šluka. V kuchyni bylo podezřelé ticho. Žádný rachot od nádobí či od vaření nebo jiné domácí činnosti, nic, ticho. Šel jsem se tam podívat. Babička seděla u stolu a měla oči plné slzí. „Babi, to pořád brečíš kvůli té jabloni?“ Babička mě pohladila po vlasech. „Víš, když jsme si s dědou koupili tenhle domek, tak první, co jsem udělala, bylo, že jsem zasadila tu jablůňku. A dědovi jsem řekla, že dokud bude žít a rodit tahle jabloň, dotud budeme žít a mít se rádi i my dva. A tohle není dobré, je to zlé znamení a já mám nějak strach, co bude dále. Najednou to na mne padlo, jako tehdy, když k nám vtrhli Němci.“ „Babi, ale k nám už teď nikdo nevtrhne, nemusíš mít strach.“ „Nemusí k nám nikdo vtrhnout, ale může se stát něco nám, a toho se bojím. Ale už toho nech a pojďte si s dědou vzít kousek perníku, už je hotový a vychladlý.“ Babičce zase zazářily ty její černé oči, usmála se, ale já dobře viděl, že to je úsměv vynucený.

Jablůňka nelhala a babička měla obavy oprávněně, jenom já tomu tehdy ještě nerozuměl. Jenom za rok a něco mi babička, moje babička, generál naší klukovské armády, velitel výsadkové jednotky z půdičky, kamarád, na kterého jsem se mohl se vším a vždy obrátit, tak jen za rok a něco, od té hrozné bouřky, která poničila její jablůňku, mi babička umřela. A děda i já jsme zůstali sami.

Jenomže v našem vyprávění se příště vrátíme zpět v čase, do doby, kdy byla babička ještě mladá, stejně jako děda a jak šel jejich život v průběhu let. A nebude to nuda, to mi věřte.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.