Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

09.11.2014 11:22

Kapitola XXII.

Život u prezidenta a odchod do civilu

Od této chvíle se vyprávění o osudech mého dědy, francouzského legionáře Františka Kratochvíla, bude prolínat s jeho vlastními vzpomínkami tak, jak mi je vyprávěl, se vzpomínkami babičky, jeho ženy Marie Kratochvílové, rozené Macharové, ale i mých rodičů. A posléze, až se s vyprávěním dostaneme do padesátých a šedesátých let, přispěji i vzpomínkami a prožitky vlastními.

O své službě v gardě prezidenta mi děda příliš nevyprávěl. Vždy říkal, když jsem se ho vyptával, že se tam toho příliš nedělo, že to byla normální služba bez větších, dramatických, ale i zajímavých zážitků. Jenomže mne tehdy, jako odrostlejší dítě, vzpomínky na prezidenta Masaryka, o kterém jsme se příliš neučili, velice zajímaly a pokládal jsem dědovi stále další a další dotazy. A z těch střípků odpovědí, povídání a vyprávění, jsem sestavil dnešní díl.

„Služba u prezidenta byla jednoduchá,“ vyprávěl mi jednoho krásného letního dne, kdy jsme nejprve byli v lese na houbách, a pak seděli na zahrádce na lavičce a děda při vyprávění čistil přinesené hříbky. „Na hradě se drželi jenom pravidelné služby, tam se nic nedělo. Horší to měli kluci, kteří byli přidělení, aby hlídali prezidenta v Lánech. Ti se moc naběhali. Víš, když se prezident Masaryk ujal úřadu, rozhodoval se, spolu s jeho poradci, kde by si nechal zřídit své odpočinkové sídlo. Několikrát byl i v Brandýse, aby si prohlédl zámek, přece jenom, byl to, kromě pražského hradu, jediný zámek v republice, který se mohl honosit přízviskem císařský, protože sem jezdil pravidelně císař Rudolf II., ale to ty jistě víš. Nakonec si prezident vybral Lány. On totiž velice rád jezdil na koni a měl svého bělouše moc rád a v Brandýse by na něm nejprve musel jet po ulici, přes most a teprve pak by se dostal do háje v Hluchově a do lesa v Houštce. To by mu prý až tak nevadilo, ale hlavním důvodem, říkalo se tehdy po hradě, bylo to, že už tenkrát se plánovalo rozšíření lázní v Houštce. Bylo by tam prý moc lidí, a tak se prezident rozhodl pro Lány.“

„A jestlipak se ti už děda svěřil, co se mu tak líbilo na službě na hradě?“ Vložila se do dědova povídání babička, která šla vyhodit nějaký kuchyňský odpad na kompost a zaslechla dědova slova. „Neřekl, babi. A co to jako mělo být?“ Nastražil jsem uši. „No, dědo, jen mu to pověz, když jsi tak výřečný,“ obrátila se babička na dědu. „Babo jedna jedovatá, nech si toho a jdi raději něco dělat. A nemontuj se mezi nás, chlapy,“ odbyl ji děda. Ale babička se nedala, ona se nikdy nedala. Sedla si vedle nás na lavičku, mísu s očištěnými hříbky z lavičky položila dědovi k nohám a začala vyprávět.

„Víš, ono se to dědovi v Praze moc líbilo hlavně proto, že se po tom prvním pozvání k nám na řízeček, začal zvát sám a nakonec byl u nás na stravě několikrát za týden. Oni jim v té kantýně tak dobře, jako já, nevařili. Tehdy jsem dokonce dědu podezírala, že za mnou chodí hlavně kvůli tomu, že mu u nás tak chutnalo. Pravda, on se z té války vrátil úplně vychrtlý, až mi ho bylo líto, jak byl hubený.“

Děda se naštětil, položil právě čištěnou houbu zpět do košíku, zalovil v kapse pro tabatěrku, špičku a sirky, zapálil si partyzánku a podíval se na usmívající se babičku. „Kdybys nemlela nesmysly, babo jedna! To přece víš, že jsem chodil hlavně za tebou a ne jen kvůli jídlu. I když se musím přiznat, že tak dobře, jako ty, jsem vařit nikdy nezažil, to je tedy pravda.“ „I vždyť já vím, že jsi chodil za mnou, chtěla jsem tě jenom trochu poškádlit,“ smála se babička, zvedla se a šla si zase po své práci.

„Dědo, a ty jsi nikdy nesloužil v těch Lánech?“ Vracel jsem dědu zpět k vyprávění. „Moc ne, byl jsem tam jenom dvakrát a musím se ti přiznat, že jsem toho měl plné zuby a vůbec jsem těm klukům, co tam byli nastálo, nezáviděl. Oni totiž museli hlídat prezidenta, i když si vyjel na koni. A to potom museli běžet s ním, aby nebyl nikdy bez ochrany, ale on byl zlomyslný a častokrát pobídl koně do trysku, ujel jim, a pak se smál, když  ho, celí schvácení, zase dohonili. I já jednou vyfasoval službu v Lánech, když si prezident vyjel na koni. On měl skvělou kondici, na to, kolik mu bylo let. A též paměť, panebože, jakou ten měl paměť. Představ si, že nás všechny znal jménem. Byli jsme mladí kluci a on nám všem tykal.

No, a jednou jsem musel dělat doprovod na vyjížďce koňmo, spolu se třemi kamarády, i já. Jenomže, jak jsem byl veliký, tak jsem neuměl moc rychle utíkat a taky jsem neměl takovou výdrž. Po několika málo kilometrech jsem už nemohl a musel jsem se ohnout, ruce si dát na kolena a vydýchat se. Prezident otočil koně, přijel ke mně a řekl mi: „Vidím, Františku, že už toho máš plné zuby, tak tě nebudu trápit. Já se ještě projedu a ty běž do hospody, kam si někdy zajdu na pivo, a tam na mě počkej, my tam za tebou za chvíli dorazíme.“

Víš, ono to s tím chozením prezidenta Masaryka na pivo, mezi obyčejné lidi, byl podvod. Je pravda, že tam chodil, jenomže delší dobu před tím, než dorazil, tam přišli gardisti, kteří měli seznam lidí, kteří v hospodě být s prezidentem mohli a kteří ne. Ty pak bez milosti vyhodili a hlídali, aby do hospody náhodou nedorazil někdo neprověřený. Ale prezident se to nikdy nesměl dozvědět a myslím si, že se to až do smrti ani nedozvěděl. Měli jsme na to vypracované přísné předpisy a nesměli jsme o tom nikde mluvit, abychom nepoškodili mezi lidem prezidentovo dobré jméno.

Když jsem tehdy dorazil, celý upocený a schvácený, protože bylo horko, do té hospody, kluci, kteří tam měli službu, už tu hospodu vyčistili. Nechali tam jen prověřené osoby, ale bylo jich málo, a tak někteří zaběhli do vesnice, aby tam nahnali další prověřené vesničany. Prezident neměl rád prázdnou hospodu. A tam jsem viděl i to, že se ze zamčené skříňky v hospodě vyndal prezidentův žejdlík, vymyl se v čisté vodě a jeden z kluků šel s hospodským do sklepa, aby prověřil i fungl nový soudek piva, ze kterého pak prezidentovi načepují jeho pivo. Nikdy se mu nesmělo čepovat pivo z načatého soudku, kluci se obávali, že by ho mohl třeba někdo otrávit. I tak se hlídal prezident Masaryk. Ale jinak byl moc hodný a měli jsme ho všichni rádi.“

Houby byly dočištěné, děda vzal košík s odpadem, vysypal ho, vzal mísu s čistými a nakrájenými houbami a odnesl je do kuchyně k babičce. „Dáš si s námi smaženici?“ Babička vyhlédla z otevřeného okna. Dal jsem si ji, mám ji totiž do dneška moc rád, i když se přiznám, že houby raději konzumuji, nežli hledám. Babička se dala do vaření a já dostal za úkol nakrájet chleba. Moc mi to nešlo, ale babička byla neoblomná: „Kdo neumí ukrojit chleba, nemá rád lidi, to si pamatuj,“ říkávala vždycky. Faktem bylo, že děda měl vždycky všechny kuchyňské nože ostré, jako břitva.

„Babi, a jak to bylo dál s tebou a dědou,“ ptal jsem se při jídle. Děda jenom nelibě zafrkal, nějak o tom nechtěl mluvit, ale babička mi to pověděla. „To víš, jak to chodí. Však to jednou poznáš sám, až vyrosteš. Jak tam děda k nám chodil na ty obědy, pak i na večeře, spřátelil se i s mým bratrem. A jestlipak víš, že můj bratr Josef, byl pětkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu? Sice ji nikdy nedostal, asi nebyla politická vůle, ale i ty nominace byly velice významné.“ To jsem tehdy nevěděl, až mnohem později jsem si vše o rodině babičky zjišťoval. A dal babičce za pravdu.

„A jak se tam u nás děda pořád ochomejtal, bratr mu řekl: „A nechceš, tady, Franto, zůstat na noc? Je už pozdě, kam by ses trmácel. Zítra ráno tě vezmu do kasáren vozem, stejně musím být u prezidenta už v půl osmé.“ A tak tam děda zůstal poprvé i na noc. A nakonec se z kasáren odhlásil nadobro a začal u nás bydlet. Jenomže tehdy, holenku, to nebylo jako dneska, že spolu normálně žije muž a žena, aniž by byli sezdaní, tehdy byla jiná doba. A navíc byl bratr politik, a ten už si vůbec nemohl dovolit, aby jeho sestra žila s někým na hromádce. A tak jsme se s dědou vzali.“

„Chtěl jsem, ale i Josef Machar, aby nám šel prezident na svatbu,“ vložil se do babiččina vyprávění děda. „Ale neměl čas. Jenom nám poslal svatebním darem čajový servis z čínského porcelánu a dopis. Ptal ses před časem, proč máme ty hrníčky, talířky i konvici zamčené za sklem ve skříni a nepoužíváme to, pamatuješ? Tak to je ten dar od prezidenta Masaryka.“ Děda se najednou zvedl od jídla a vyšel z kuchyně. „Jéžišmarjá, kam ten dědek zase jde? Vždyť mu ta smaženice vystydne a studená není tak dobrá,“ povzdechla si babička. A zrovinka, když se chystala dědův talíř s houbami vysypat do kastrolu a dát přihřát na plotnu, děda se vrátil.

„Tak tady se podívej, tohle jen tak někdo nemá. Tady jsem ti přinesl ukázat vlastnoruční dopis k naší svatbě od prezidenta Masaryka,“ řekl děda a začal otevírat zažloutlou obálku s českým znakem. „Dědku, co blázníš? Chceš tu vzácnost umastit? Nech to, dojez to, pak si umejeme ruce, já setřu stůl a kluk se podívá. Nikam to přece neuteče.“  A tak jsem po chvíli na vlastní oči viděl vlastnoruční přání ke svatbě od prezidenta Masaryka.

Po jídle, když si děda s babičkou udělali meltu s mlékem, jsem se jich obou ptal, co se stalo potom, co se vzali. „Ještě necelý rok jsem u prezidenta sloužil. Ale pak se Josef Svatopluk Machar s Masarykem strašlivě pohádal kvůli politice a stal se úhlavním odpůrcem prezidenta. Já jsem však vždycky stál na straně prezidenta a bylo jasné, že u Machara už bydlet nemůžeme. A taky se nám měl narodit syn, tvůj strýc Jarka, a tak jsem požádal o demobilizaci. Navíc mi už končila doba, na kterou jsem se uvázal v gardě. A představ si, že když jsem končil, zavolal si mě tatíček Masaryk k sobě a sdělil mi, že byl se mnou velice spokojený a že mi něco připravil. A podal mi jakési lejstro. Stálo tam, že za zásluhy o vznik republiky a příkladnou službu v gardě mi bylo úředními místy přiznáno místo vrchního oficiála na poště v Benátkách u Mladé Boleslavi. On se totiž Masaryk asi spletl. Jak jsme chodili na poutě k Panence Marii do Staré Boleslavi, asi si ty Boleslavi popletl.

Vyhlédli jsme si s babičkou pěkný domek na kraji Staré Boleslavi, kde byl klid a ticho, ale neměli jsme na koupi peníze, ještě nám víc nežli polovina chyběla, ale pomohl nám Josef Machar, zbytek peněz nám půjčil, my si ten baráček koupili, já nastoupil na poště, kde mne přivítali, jako hrdinu z války a já se stal po dlouhých letech civilem.“

Dědův a babiččin baráček stojí dodnes. Dávno již není na kraji městečka, město se za ta léta rozrostlo a nevypadá, jako tehdy, téměř celý jsem ho zboural a postavil na jeho místě dům nový, ale duch mojí babička a mého dědy, tam je stále a bude tam i poté, co po mně v domě bude žít třeba některé z mých vnoučat, až já tu už nebudu.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.