Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

16.11.2014 16:56

Kapitola XXIII.

Období klidu

Následující kapitoly mého vyprávění o dědovi, legionářovi, se budou prolínat. Kromě vyprávění samotného dědy, se budou na příběhu podílet i vzpomínky babičky, mé maminky a nakonec i mé vlastní. Vzpomínky na život v první republice mi děda vyprávěl až v pozdější době, v době, kdy už jsem byl těsně před prahem dospělosti, tedy v době, kdy už babička nebyla mezi námi, ale zároveň se budou prolínat i s tím, co mi vyprávěla babička.

Jednoho podzimního dne, kdy se válela mlha nízko nad krajinou, a svět se rozplizl do nejasných obrysů, jsem na parku nenašel nikoho z kamarádů. Nikomu se v tom uplakaném a smutném čase nechtělo ani hrát fotbal, ani další z našich klukovských her, a tak jsem zamířil tam, kam jsem chodil tolik rád, k babičce a dědovi. Bylo mi tenkrát asi jedenáct či dvanáct let. Děda, jako obvykle v tomto ročním období, měl z kůlny vytaženou kozu a řezal polínka, která si na kole navozil z lesa, na rozměry dovolující topení v kamnech. Jak už jsem vzpomínal, byla to činnost, kterou jsem k smrti nenáviděl, ale zároveň jsem věděl, že děda je vždycky rád, když se postavím na druhý konec pily a pomohu mu s řezáním. A tak jsme v té mlze a sychravém dni řezali a řezali a mlčeli. Ono se také při té práci mluvit moc nedalo. Když děda uznal, že hromádka nařezaných polínek je dostatečná, aby je druhý den stihl všechny rozštípat, to si dělal vždycky sám, zavelel k odchodu do tepla babiččiny kuchyně.

„Babi, a jak jsi se, vlastně dostala k tomu, že jsi jezdila se psy k sedlákům pro mléko?“ Vzpomněl jsem si dědu, jak vždy uklízí nařezaná a naštípaná do dvou chlívků, co v nich dříve měli prasata a vedle nich byl další zděný prostor, kde, jak mi děda říkal, bydleli kdysi psi. „To víš, když se nám po tvém strýci narodila i tvá maminka, byla jsem doma a starala se o ně. Děda, jako státní zaměstnanec nás uživil. Jenomže tvůj děda, chlapče, měl rád, když mohl šetřit penízky, a to, když jsem byla doma, příliš nešlo. A tak, sotva tvá maminka trochu vyrostla, přemýšlela jsem, co bych měla dělat, abych i já přispěla nějakou tou korunou rodině. A jednou k nám přijel na návštěvu můj bratr a poradil mi, abych si otevřela nějaký krám. A jediné, co tady ještě nebylo, byla mlékárna s pečivem, něco takového, jako je dnes konzum, kam chodíš někdy nakupovat. Pronajala jsem si prázdný obchod na náměstí a začala prodávat mléko, ale to nestačilo, tak jsem začala stloukat máslo, dělat sýr a tvaroh, přidalo se pečivo, nějaká ta uzenina a sladkosti a z původní mlékárny se po čase stal právě takový konzum se vším, jaký znáš.“

Babička si sedla ke stolu, udělala sobě a dědovi kafe do velikých kameninových kafáčů, ukrojila silné krajíce chleba a s dědou povečeřeli chleba, který si namáčeli do kávy. Mně to nechutnalo, tak mi namazala chleba s máslem a sladkou marmeládou a udělala mi čaj. Když dojedla, děda šel něco ještě dokutit na dvorek, pokračovala ve vyprávění.

„Mléko mi vždy vozili formani, ale jezdili pozdě, zákaznice chodily brzy po ránu, tak v osm, v devět hodin a chtěly jak máslo, tak tvaroh, a to jsem nestíhala. Tak jsem si chtěla koupit koníka a vůz, že bych si pro mléko k sedlákům jezdila sama. Jenomže děda mi toho koně vymluvil, neměli bychom ho kde mít a poradil mi, abych si sehnala velké psy, bernardýny, že mi pro ně postaví kotec. Známý mi udělal na léto vozík a na zimu, když byl sníh, saně, já nejdříve na kole objela sedláky v okolních vesnicích a tak to začalo. Obchodu se začalo dařit a děda byl móc spokojený, peníze, které jsem vydělala, na domácnost stačily a děda si mohl celou svou výplatu dávat do kampeličky.“

Děda, jak už jsem říkal, pracoval na poště v Benátkách nad Jizerou. Nějakou dobu, jak říkal, tam jezdil za každého počasí, v létě i v zimě, na kole. Později, když se začalo babičce dařit, si koupil motorku, fotografii mého dědy z roku 1928, na které je vidět, jak sedí na motorce před domem, oblečený do koženého kabátu, vysokých bot a kukly s brýlemi, jsem často viděl u své maminky. Po její smrti si všechny fotografie nejen rodiny maminky, tedy dědy a babičky, ale i naše včetně fotek z mého mládí, nechal bratr, já nemám ani jedinou. Tak už to někdy v životě chodí, že se i sourozenci vzájemně rozejdou a nestýkají se. Co však člověk nadělá?

„Přemýšlel jsem,“ říkal mi děda o motorce, kterou miloval, „jakou si mám koupit značku. Někdo mi radil Jawu, jiný silnou a těžkou Čechii, ale tu jsem nechtěl, ve sněhu by se mi na ní špatně jezdilo, a tak jsem si nakonec koupil skvělou zetku, sto padesátku, a na ní jsem pak jezdil celá léta, až do okupace, v létě v zimě do práce. Když byl sníh, coural jsem nohy po silnici, abych udržel rovnováhu, ale někdy, ani ne na sněhu, ale na náledí, jsem sebou i praštil, ale nikdy jsem si nic nezlámal.“

Jindy mne zase zajímalo, jak to bylo s ježděním babičky k sedlákům pro mléko, a tak jsem babičku tak dlouho otravoval, až mi to vyprávěla. Věděl jsem sice, a už jsem to ve svých vzpomínkách dříve psal, jak ji přepadl nějaký pobuda, ale chtěl jsem vědět víc. „Ono to bylo jednoduché. Po druhé hodině v noci jsem vstala, dala nažrat a napít psům, než jsem se oblékla, tak to měli v sobě, zapřáhla je a jela. Nejdříve do Hlavence, tam jsem měla domluvené dva sedláky, takové malé, ne velkostatkáře, ti se se mnou ani nebavili, k nim jezdila pro mléko auta z fabrik na máslo a mléko. Já se domlouvala s těmi, co měli tak jednu, dvě nebo tři kravky, ti nebyli pro velké podniky zajímaví a rádi mi nechávali mléko laciněji. No, po Hlavenci jsem zajela do Kostelního Hlavna a cestou domů se stavila v Otradovicích, a to už bylo kousek od baráku. Stihla jsem to do šesti hodin ráno, mléko odvezla do krámu, odvedla psy, a pak jsem se dala do stloukání, aby v osm ráno bylo vše hotové. A tak to šlo den, co den.“

Jenomže pak přišel onen černý pátek na americké burze a celosvětová hrozná krize. Postihla i mou babičku. „ To bylo zlé, moc zlé. Mnoho chlapů přišlo o práci a ubylo mi strašně moc zákaznic. Tedy, ne, že by nechodily nakupovat, ale kupovaly toho strašně málo, neměly ty ženské skoro žádné peníze a také chtěly velice často, abych jim dávala na dluh. To víš, o které jsem věděla, že dluh zaplatí, jsem dala, ale byly i takové, které mi dluh nechtěly vrátit, asi opravdu neměly z čeho, ale kam bych přišla? A těm jsem na dluh přestala dávat a udělala si moc zle.“

Po letech krize se začala situace ve světě zhoršovat. Děda, jako starý válečník, sledoval vývoj v rádiu, které si jako jeden z prvních v městečku, koupil. „Od třiatřicátého roku jsem věděl, že bude zle. Bál jsem se Němců, tam se dostal k moci Hitler a začal vyřvávat, že mají málo životního prostoru a podobné kecy a já vždycky říkával, že Němec bude pokaždé chtít nejdříve nás, Čechy. Bylo tomu tak po tisíciletí. Babička chtěla přikoupit nějaká pole, ale já jí říkal, že bude moc zle a že si musíme peníze nechat pro případ, že bychom přišli o práci, tak se žádná pole nekoupila. A pak přišel Mnichov. Bylo to strašné, věděl jsem, že to je jen začátek. A zakrátko začali k nám do města proudit první vysídlenci z pohraničí. Chudáci, směli si vzít ze svých domovů jen to, co unesli nebo uvezli na vozíku. Ale o tom, jaké to bylo po Mnichovu, by ti víc řekla babička, ta se o ty chudáky hodně starala.“

O tom, že babička pomáhala vysídlencům ze Sudet, jak mohla, jsem už věděl od maminky, byla už natolik velká, že si to pamatovala. „Pamatuju si, bylo mi třináct let a už jsem pomáhala tvé babičce po ránu před školou s máslem a tak, jak před krámem zastavila vozík rodina se třemi malými dětmi. Paní vešla a chtěla koupit pro děti mléko a nějakou housku nebo rohlík. Šli až odněkud z Litoměřicka. Jenomže měla málo peněz a maminka, tvá babička, jim nandala do několika pytlíků housek, co se tam vešlo, nalila jim do nějakých lahví mléko a přidala pořádný kus salámu, tvarohu a másla. Všechno jí to naložila do takové veliké plátěné tašky s tím, ať si ji nechá. Ta paní si to vzala s hrozným pláčem. Do obchodu za ní přišly i děti a manžel, a ten nám vyprávěl, jaká zvěrstva s nimi henleinovci prováděli. A říkali, kolik lidí, Čechů, z jejich vesnice při vyhánění postříleli. Dokonce jednu celou rodinu s dědou, babičkou a třemi dětmi a rodiči, prý jim odchod z domku trval moc dlouho. Ten pán od té paní nám povídal, že prý to byla pomsta jednoho z těch henleinovců. Kdysi prý tu paní chtěl, ale ona si vzala jiného Čecha, a tak je postříleli všechny. Do krámu nám pak chodilo podobných rodin víc a maminka nikoho nenechala odejít s prázdnou. „Kdyby se to stalo nám, taky bychom byli rádi, že nás dobří lidé nenechají umřít hlady,“ říkávala pokaždé.“

Ale mezi vysídlenci nebyli jen nešťastní lidé, vyhnaní a vykořenění ze svých domovů, našli se i mezi nimi lidé zlí, násilní a hnusní. Maminka mi o jedné příhodě z téhle doby vyprávěla až v době mé dosti pokročilé zralosti, když už to mohla říci tak, jak se to stalo. Jako děcku to říkat nemohla a ani nechtěla. „Jednou, bylo to už hodně pozdě večer, se nám přede dveřmi do baráku ubytovala jedna rodina vyhnanců ze Sudet. Měli jsme, ale to ty víš, před domem předzahrádky a mezi nimi u dveří bylo závětří, kde nefoukalo, a právě tam se chystali ti lidé přenocovat. Paní byla velice ubohá, udřená a velice hubená, stejně jako jejich pět dětí. Zato ten chlap, táta těch dětí a manžel té paní, se mi nelíbil. Z očí mu přímo koukalo násilí, a tak jsem nebyla moc ráda, že té rodině maminka řekla, že se mohou u nás vyspat na půdě a ta paní s tím nejmenším děckem v kuchyni. Byla sobota a maminka ráno nemusela jet k sedlákům pro mléko. Ráno, vstávala jsem brzo, protože jsem už byla zvyklá chodit mamince po ránu pomáhat do krámu, nežli jsem šla do školy, abych nakrmila dobytek. Měli jsme králíky, slepice a také jedno prase. Všichni ještě spali. A jak tak dělám v kůlně prasatům šlichtu, vrhl se na mě ten chlap, začal ze mne rvát šaty a syčel, že když začnu křičet, uškrtí mě. Jenomže já se tak bála, že jsem začala řvát jak na lesy, jako když mě na nože bere. A ten chlap mě začal skutečně škrtit. Jenomže vylétl z ložnice děda v podvlékačkách, co v nich spal, a skočil po tom chlapovi. Pustil se do něj a za chvíli byl chlap zmlácený na zemi. Vstala i maminka a vzbudila se i ta paní v kuchyni. Když slyšela, co se stalo, a viděla moje roztrhané šaty, dala se do pláče a v pláči nám říkala, že ten její muž je prostě takový, žádná ženská před ním není v bezpečí a je mu jedno, jestli je to mladá holka nebo starší ženská. Sbalili se, děda ještě tomu chlapovi dal pěstí na pamětnou a vypadli. Od té doby už k nám domů maminka nikdy žádné vyhnance ze Sudet nevzala, měla strach. Jojo, i mezi chudáky, co je Němci vyhnali z domovů, byli hajzlíci.“

Maminka, ale i babička a děda mi vyprávěli také o době okupace, nebyla, především pro dědu, vůbec dobrá, ale o tom si povíme až příště

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.