Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

23.11.2014 14:18

Kapitola XXIV

Hodinky od prezidenta

V mém vyprávění o osudech mého dědy, ale i babičky, tak, jak si je pamatuji z vyprávění, jsme se dostali až těsně před okupaci. Než se však začneme zabývat jednou z nejhorších a nejtěžších kapitol v historii nejen mé rodiny, ale i celého národa, zastavme se ještě na chvíli v období, kdy v první republice vládl prozatím klid a pořádek. No, klid a pořádek, jak se to vezme. V době celosvětové krize nastaly i v naší republice časy a události, kterými se pyšnit nemůžeme. Ale i ony patří do nezkreslené a pokud možno objektivně podané historie státu, národa i rodiny. Je sice pravdou, jak tvrdil profesor Machovec, že žádný výklad historický, současný, ani prognóza budoucnosti, není nikdy objektivní, neboť ji vykládají lidé. A ti jsou vždy ovlivněni subjektivním, vnitřním pohledem a přesvědčením na události, jež popisují. Takže závěr pana profesora Machovce zněl: „Nic a nikdo nemůže být objektivní, vždy je výklad ovlivněn jednotlivým subjektem, jedná se pouze o maximální míru objektivity subjektivním pohledem.“ A tak, věren odkazu pana profesora, netvrdím, že mé vzpomínky jsou objektivní, snažím se ale zachovat maximální míru objektivity.

V životě mého dědy měla své nezapomenutelné místo i jeho žena, moje babička, dnešní kapitola se bude věnovat nejen dědovým, ale i babiččiným vzpomínkám na dobu, kdy ještě moje maminka byla malým děckem.

Jednoho letního dne mne babička požádala, to mi bylo kolem jedenácti let, jestli bych jí nešel pomoci trhat lipový květ, aby měla v zimě z čeho vařit léčivý čaj. Neměl jsem z toho radost, musím se přiznat, že jsem byl doslova namíchnutý. Kamarádi se někde v Hluchově proháněli s mičudou, měli jsme tehdy na pořadu mistrovství světa v kopané v podání nás kluků a já zatím budu muset lézt na lípy před Orlovnou nebo před školou a opatrně trhat sice voňavý, ale strašlivě mrňavý květ lípy. Pravdou ale také je, že těmito povinnostmi se mi do podvědomí dostala vůně rozkvetlých lip, jako nezapomenutelná vzpomínka na dětství, základní školu, ale i mou babičku. Dodnes není dne, když se náhodou dostanu v období kvetoucích a omamně voňavých lip, českých národních stromů, někam pod tyto nádherné stromy a chřípí se mi rozechvěje starou, známou, ale přesto vždy překvapivě nádhernou vůní, abych si nevzpomněl na svou babičku, jak mne nutila, abych trhal kvítky těchto stromů.

Šel jsem s ní, ale při šplhání do větví za květy jsem neustále mrmlal a nadával. „Nebrumlej si pod vousy, stejně ti ještě nerostou a není ti to nic platné. Uvědom si, jak je lipový květ důležitý při podzimních a zimních nachlazeních. Nebýt jeho a včelího medu, tvá maminka by dnes nemusela být tak zdravá, jako je. Když byla totiž malá, tak velice často bývala nachlazená, stonala a musela vypít toho čaje na litry. Jenomže, chlapče můj, tehdy jsem musela ten lipový květ sbírat sama, žádného tak zdatného pomocníka, jako jsi ty, jsem neměla.“

„Jak to, babi, že jsi neměla pomocníka, maminka ti nechodila pomáhat?“ Ptal jsem se, když už babička uznala, že je lipového květu v košíku pro dnešek dost a vydali jsme se na cestu domů. „Tvá maminka byla ještě malá a tvůj strýc byl jenom o dva roky starší, ti ještě nemohli lézt po stromech. No a děda byl od rána do večera v práci, ta jeho pošta měla otevřeno od osmi hodin ráno do pěti hodin odpoledne a než se z Benátek dostal domů, byl pomalu večer, takže jsem si musela brát vozík, na něm štafličky a z nich trhat květ sama. A to víš, tak rychle, jako když to děláme spolu, to nešlo.“ „Babi, a jak jsi to tedy dělala, když jsi jezdila už v noci pro mléko?“ „No, když jsem čekala tvou maminku, tak jsem nejezdila, nechala jsem si ho vozit, ale výdělek byl menší, a když se pak tvá maminka narodila, najala jsem si do krámu jednu paní, která prodávala místo mě. Zbylo mi pak jen na zaplacení nájmu za obchod, všechen další výdělek jsem musela dát jí. To víš, kdybych krám zavřela, lidé by se naučili chodit jinam a já bych měla po práci.“

Moje maminka mi vyprávěla, že už od svých tří let bývala i s pětiletým bratrem, mým strýcem, od sedmi hodin vzadu v krámu. Babička tam měla zázemí a vyráběla tam máslo a další zboží, a maminka se strýcem tam měli svůj koutek. „Můj tatínek, tvůj děda, nás musel vždycky, než odjížděl do práce odvézt ke tvé babičce do krámu a tam jsme museli vydržet až do oběda, ale odpoledne jsme zase museli s ní. Kam by nás taky dala, že? Takhle vzpomínala maminka na rané dětství.

„Babička to měla těžké, těžší nežli já. Když bylo dobré počasí, cesta na motorce do Benátek trvala chvilku, a tak jsem tvou maminku a strýčka mohl pokaždé hodit k babičce do krámu. Ale jakmile bylo náledí, mlha nebo sníh, tak jsem tam musel děti vozit mnohem dřív, protože kdybych nebyl včas v práci, pošta by byla zavřená, klíč jsem měl jenom já,“ vzpomínal děda na trampoty obyčejného života.

Děda měl velké kapesní hodiny, často jsem vídával, jak je natahuje a nařizuje. Tikaly hlasitěji, nežli hodiny u nás doma v kuchyni. Děda s babičkou měli kukačky, a to byl rachot, jak hlasitě tikaly a když jsem někdy u babičky spal, vždycky mě ty kukačky vzbudily, tak hlasitě ta mrcha kukala. Už jako dítě jsem se zapřísahával, že až budu velký, nikdy mít kukačky nebudu. A vidíte, neměl jsem je, nechtěl jsem, tak to ve mně bylo zakořeněné z dětství.

„Dědo, mohl bych si ty cibule,“ tak jim říkával, „půjčit a podívat se na ně?“ Strašně mě totiž lákaly. „No jo, ale dej na ně pozor a budeš s nimi jenom sedět, to jsou totiž moc vzácné cibule.“ „Jak to?“ zajímalo mě. „To máš tak, když jsem odešel z vojenské služby, dostal jsem jenom nějaké uznání na papíře. Ale když bylo naší republice deset let, ještě předtím, nežli vypukla krize a žilo se v klidu a dobře, uspořádal prezident Masaryk pro nás válečné veterány slavnost. Ale to nebylo všechno, pro ty z nás, kteří jsme navíc sloužili, jako jeho garda, udělal speciální pohoštění a seděl tam s námi a povídal si celé dvě hodiny. Prezident měl ohromnou paměť, pamatoval si nás i po letech všechny jménem. A právě tehdy jsem od něho dostal na památku tyhle hodinky. Podívej, takhle se otevírá plášť a tady vidíš to věnování.“

Opatrně jsem hodinky otevřel a opravdu, bylo tam vyryto: Františku Kratochvílovi za hrdinný boj a věrné služby T.G:Masaryk. Moc jsem tyhle vzácné hodinky chtěl, tuze moc, ale děda je střežil, jako oko v hlavě. Nikdy je nikam nenosil, na běžnou potřebu si koupil nějaké švýcarské náramkové hodinky, nosil je až do své smrti a nikdy se nemusely opravovat. „Až tady jednou nebudu, tak ty hodinky dostaneš, ale už teď mi slib, že je budeš pořádně opatrovat, je to to nejvzácnější, co tady v domě je.“

Ty vytoužené kapesní hodinky jsem nedostal. Když děda umřel, vzal si je, jako památku, můj strýc. A když mnohem později i on odešel ke svým předkům kamsi nahoru, nikdo z jeho rodiny se vůbec nechtěl znát k nějakým památečným hodinkám. Kam se poděly, nevím.

Děda měl na zdi další relikvii, kterou chránil, jak oko v hlavě, a to vlastnoručně podepsanou fotografii prezidenta Masaryka., Pod sklem a zarámovaná visela v ložnici. Ani tu jsem nakonec nedostal, po dědově úmrtí si ji vzala maminka, jako vzpomínku, a protože s ní dlouho žil můj bratr, na rozdíl od něho jsem se velmi brzo oženil, abych si mohl žít po svém, tu fotografii má asi on.

Jednoho zimního dne, pamatuji si, že to byla neděle, protože tehdy se pracovalo i v sobotu a rodiče měli volno, jsem byl na obědě u babičky, protože dělala lívance a doma jsme měli něco, co mi nechutnalo. Po jídle udělala babička dědovi kafe, a když mu ho podávala na židli, kterou měl přistavenou u sporáku, kde seděl, jako obvykle na štokrleti a šťoural se, co chvíli, v kamnech, pohladila ho po vlasech. Děda se na ni otočil a nádherně se na babičku usmál. Moc se mi to tehdy líbilo a pamatuji si tuhle chvilinku tak přesně, jako kdyby se to stalo včera. „Babi, hádali jste se někdy s dědou?“ zajímalo mne, protože my se s bratrem štěkali a rvali, jako koně.

„Taky, chlapče, ale velmi málokdy, odpověděla babička. „Jo?“ Otočil se na ni děda. „A co tehdy, jak jsme se tak rozhádali, že ses rozhodovala, že vezmeš děti a odejdeš domů, to si už nepamatuješ? Měl jsem ti tenkrát moc za zlé.“ „A víš, že máš pravdu? Tehdy to bylo opravdu moc zlé,“ řekla babička. Strašně mne to zaujalo, znal jsem babičku s dědou jen jako lidi, kteří se k sobě vždy chovají moc hezky, i když na sebe mrmlali, ale bylo vidět, že i to mrmlání je podloženo vzájemnou úctou a láskou.

„To bylo tak,“ začala babička. „Děda měl vždycky prezidenta Masaryka moc a moc rád a nedal na něho dopustit. To já na něj měla trochu jiný názor. Jednak se ošklivě zachoval k mému bratrovi, protože hlavně jeho zásluhou nedostal při páté nominaci na Nobelovu cenu za literaturu tuhle cenu. Jsem přesvědčena, že nebýt Masaryka, Bratr by ji dostal. Ale oni se nedohodli o politice a Masaryk ho začal přímo nenávidět. Nejdřív ho vyhodil ze všech úřadů a funkcí, pak ho začal v novinách pomlouvat, hlavně jeho básně a vůbec celé jeho dílo. A tak jsem já Masaryka příliš v lásce neměla. A když na nás dolehla ta velká světová krize a spousta lidí a hlavně dětí doslova umíralo hladem, začali hladové lidové bouře. A tehdy, bylo to někde na severu, (později jsem se dozvěděl, že se jednalo o Duchcov), vyšli do ulic hladové ženské i s dětmi. Nedivím se jim, každá máma raději hladoví sama, jen aby dala najíst dětem. Jenomže ti lidé už neměli ani na brambory, a tak vyšli do ulic. Přidali se k nim i chlapi, ale těch ženských a dětí tam bylo mnohem víc. A četníci do těch lidí začali střílet. Mnoho dětí a žen tam tehdy umřelo, a to jenom proto, že neměli co do huby. A bratr, když k nám přijel, říkal, že tamější velitel četníků telefonoval do Prahy, co má dělat a prý dostal od samotného prezidenta příkaz, aby použil pušek a ostrých nábojů. Bratr tvrdil, že to střílení a ty mrtvé děti a ženské, i pár chlapů to tehdy dostalo, má na svědomí právě Masaryk. Tehdy jsem na něho strašlivě nadávala, ale dědo ho pořád bránil, a tak jsme se tak rozhádali, že jsem opravdu uvažovala, že raději i s dětmi od něho uteču. Naštěstí se to nakonec mezi námi urovnalo a já jsem s dědou dodnes. A mám ho ráda.“

„Já zase tvrdil,“ zapojil se děda, „že prezidentovi nic jiného nezbývalo. Bída a hlad byl tehdy po celé zemi, dokonce po celém světě, a kdyby tehdy tvrdě nezasáhl, mohlo by to nakonec ohrozit i republiku. Nezapomínej, že už tehdy tady existovali komunisti a ti jen čekali na vhodnou příležitost, aby se uchopili moci a zavedli tady pořádek, jako byl v Rusku. A věděli jsme, že tam je takový hladomor, že umírají tisíce lidí a dokonce, že tam přestěhovali celé národy, které pomalu vymřely hlady. A i když mi také bylo líto těch ženských a především dětí, než aby se u nás dostali k moci komunisti, tak jsem dával za pravdu prezidentovi.“

Když jsem tehdy přišel domů, ptal jsem se otce, jak to tehdy s tím zabíjením lidí bylo a otec, velmi vzdělaný člověk, mi vše podrobně vysvětlil. Vysvětlil mi proč se J .S. Machar rozhádal s Masarykem tak, že se až do konce života nenáviděli. „Jo, strejček Machar, s tím to někdy bylo hodně těžké,“ zapojila se maminka. „Jak to, mami, vyprávěj mi o tom, moc mě to zajímá.“

„Josefu Svatopluku Macharovi jsem říkala strejčku, když k nám jezdil. A tak se to vžilo, že tak o něm mluvila i tvá babička a děda. Víš, moji rodiče si rádi zahráli mariáš o dvacetníky, hlavně babička, to byla, panečku, karbanice, a vždycky každou druhou neděli k nám přijel na oběd strejček Machar, odpoledne se usadili v parádním pokoji kolem stolu, chodil k nám, jako čtvrtý do licitovaného mariáše další příbuzný, strejček Cimburk, a tam mastili ten mariáš až do večera.“ Musím se do vyprávění maminky teď vložit. Syn strejčka Cimburka byl učitelem a měl mě nakonec v první třídě.“ Ale dejme opět slovo mamince. „Strejček Machar nerad prohrával, nejvíc je obrala o dvacetníky právě babička a strejček se vždycky rozčiloval, tvrdil, že podvádějí, že mají cinknuté karty, že spoluhráč hraje blbě a nikdy neuznal, že udělal chybu i on. To jsem nikdy neslyšela. Ale končilo to pokaždé dobře, všichni ho znali a věděli, že jakmile přestane hrát mariáš, bude zase hodný a milý. Bral mě pokaždé na klín, zpíval mi staré české písničky a někdy mi vymýšlel a hned říkal básničky, jen tak, z patra. Měla jsem strejčka Machara ráda, vždycky mně i bratrovi přivezl něco sladkého na zub.“

O hodně a hodně let později, to už byla moje maminka stará paní, se pojmenovávalo brandýské gymnázium právě po Josefu Svatopluku Macharovi. Tehdy tam pozvali jednoho vzdáleného příbuzného, jen proto, že měl stejné jméno, ale básníka osobně neznal a nikdy ho ani neviděl. Na mou maminku si nikdo nevzpomněl, a přesto byla právě ona, jedinou žijící přímou příbuznou slavného básníka a politika, byla jeho neteří a měla na něho tolik vzpomínek, že by to vydalo na knížku. Prý to nikoho nenapadlo, protože se jmenovala jinak, říkali mi pak na gymnáziu, když jsem se na to ptal. Ale přesto nikdy nikdo, ani poté, co už to věděli, mou maminku na gymnázium nepozvali, neposlali dopis nebo omluvu. Vůbec nic.

Když jsem se ptal, proč právě jméno mého předka pro gymnázium, bylo mi řečeno, že měl k Brandýsu vztah a dokonce prý uvažoval, že by se do města přestěhoval. Byla to lež či naprostá neznalost. Už jako kluka mě děda vzal před jeden dům ve Staré Boleslavi, jen několik ulic od jeho domu, a ukazoval mi na něj se slovy: „Tak tenhle dům, samozřejmě tehdy vypadal jinak, jsem Macharovi našel a doporučil, když mi jednou povídal, že se mu ve městečku líbí a chtěl by se právě sem přestěhovat. Přijel, dům si prošel, i zahrádku a majiteli povídal, že by ho koupil. Jenomže ten člověk, když se dozvěděl, o koho se vlastně jedná, tak chtěl za dům tolik peněz, že by za ně mohly být podobné domy dva. Zkoušel jsem to s ním nějak domluvit, ale trval na svém, myslel si asi, že Machar má tolik peněz, že mu je za dům, který se mu líbil, dá. Ale mýlil se, švagr byl hrozně opatrný na peníze, a tak se naštval, chlapíkovi vynadal do vyžírků, otočil se a odešel. A doma u oběda nám řekl, že do tohodle města, kde žijí takoví vydřiduši, rozhodně nechce. A tím pádem se do Staré Boleslavi nepřestěhoval.“  Takhle mi to s bydlením J. S. Machara ve městě vyprávěl děda. Takže do žádného Brandýsa se strejček Machar přestěhovat ani nechtěl, uvažoval o Staré Boleslavi. Asi to měli tehdy na tom gymplu nějaké pomotané.

O mém významném předku mi pak maminka i děda s babičkou vyprávěli mnoho podrobností a příhod, není divu, byl to tehdy jeden z nejvýznamnějších lidí státu. Jenomže to by příběh a osudy mého dědy, legionáře, byl příliš rozvláčný a košatý, a tak se budu raději držet přímého příběhu. Příště si, vážení přátelé, vzpomeneme jak na samotný čas Mnichovské zrady, ale především, co se dělo, když k nám přišli Němci.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.