Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

07.12.2014 14:57

Kapitola XXV.

A přišli Němci

Po relativním klidu první republiky, nepočítáme-li útrapy lidí zásluhou celosvětové hospodářské krize, se dočkalo Československo prvního varování v podobě vítězství NSDAP a Hitlera v Německu. „Tvůj děda tehdy poslouchal rádio víc, než bylo pro něho obvyklé a jakmile v rádiu hlásili, že Hitler opakovaně a s velkou převahou ve volbách v Německu vyhrál, děda tvrdil, že bude zase válka,“ vzpomínala na tuto pohnutou dobu má babička. „Stačilo, abych slyšel v rozhlasu Hitlerův řev při jeho projevech, a to byly jen ukázky, bylo mi nad slunce jasnější, že nic jiného, nežli válka, nemůže přijít,“ přidával se děda. A tak mu dejme slovo, aby nám přiblížil čas před Mnichovem, po něm a nakonec i německou okupaci.

„Němec začal řinčet zbraněmi a všem státům okolo začal vyhrožovat a klást jim nesmyslné podmínky. Věděli jsme, že máme smlouvy jak s Anglií a Francií, tak i s Ruskem o vzájemné vojenské pomoci, ale v rádiu se objevily zprávy, že naši spojenci s nějakou významnou vojenskou pomocí nepočítají. A zároveň jsme věděli, že tehdejší Rusko svou pomoc podmiňovalo pomocí oněch dvou států, takže jsem předpokládal, že proti Němci zase zůstaneme sami. Pak vyhlásil prezident Beneš mobilizaci, ale týkala se mladších ročníků, nežli byl ten můj. Neváhal jsem ani den, věděl jsem, že pokud vypukne válka mezi námi a Německem, že příliš šancí nemáme, ale zároveň jsem doufal, že neprodáme svou zemi lacino, a tak jsem se přihlásil, jako dobrovolník. Vzali mne, jelikož potřebovali lidi s válečnými zkušenostmi a odveleli mne na sever země, jako válečného instruktora mladých branců. Babička sice moc plakala, ale zároveň věděla, že jsem nic jiného udělat nemohl. Až moc jsem si vážil naší republiky.

V jednotce jsme se připravovali na obrannou válku, všichni, jak my starší a zkušení, tak velitelé, ale i mladí vojáci, jsme věděli, že to bude náš poslední boj. Všichni jsme předpokládali, že válku nemůžeme přežít. To už bylo něco úplně jiného, nežli byla ta velká první válka. Dostal jsem se do jedné z pohraničních pevností a dostal kulomet a jednu střílnu. Když se začala situace vyhrocovat, napsal jsem babičce, tvé matce a strýcovi dopis, ve kterém jsem se s nimi rozloučil a zároveň jim slíbil, že se nikdy nevzdám, neustoupím a nežli bych se vzdal Němcům, raději padnu. Zažil jsem několik nájezdů zfanatizovaných mladých kluků od Henleina, ale byla to štěňata, o boji neměli ani ponětí, a tak jsme si s nimi lehce poradili. Nějaký čas se sice o nás pokoušeli, ale vždycky dostali na zadek a několik z nich svůj fanatizmus zaplatilo životem. Mladí vojáci byli nadšeni a pokřikovali, že stejně jako s henleinovci si poradíme i německou armádou, ale já a ještě jeden důstojník z povolání, který si prošel anabází ruských legií za první války, jsme je okřikovali. Říkali jsme jim, že tohle jsou jen hloupí kluci, ale až na nás vyrukují profíci s děly, tanky, minomety a plynovými granáty, že nemáme žádnou šanci. Ale ti mladí nám nechtěli věřit a dál vykřikovali, že Němcům dáme zase na zadek.

Najednou ty útoky henleinovců přestaly. Nastal klid a ticho. A pak přišla zpráva, abychom si pustili rozhlas, protože jsme ho tam měli. A z něj jsme se dozvěděli, že nás naši spojenci v Mnichově zradili, zaprodali a hodili nás do područí Hitlera. Zároveň tam řekli, že musíme vyklidit celé pohraničí v širokém pásmu. A vzápětí přišel rozkaz, že se druhý den máme z pevnůstky odstěhovat, dojít na nádraží, budeme odvezeni do Prahy a demobilizováni. To byl konec. Brečeli jsme všichni, mladí, starší, nováčci i zkušení válečníci, já taky. Věděl jsem, že je s mou milovanou Československou republikou konec.“

Dědu tohle vyprávění viditelně rozrušilo. I po všech těch letech, která od Mnichovské zrady uplynula, ho to silně zasáhlo. Vstal od kuchyňských kamen, prudce odstrčil štokrle, na kterém předtím seděl a vyšel ven, na zahrádku. I já jsem tehdy vstal a podíval se z okna. Děda rázoval po zahradě, silně dýmal z cigarety a vůbec, byl tak rozčilený, jak jsem nebyl zvyklý jej vídat.

„Co mu je?“ zeptal jsem se babičky. „Je rozčílený, teď ho musíme chvíli nechat, aby se z toho sám dostal. Hochu můj, ani bych ti nepřála vidět dědu, když se vrátil po demobilizaci domů. Nemluvil, na děti se utrhoval a se mnou mluvil jen na půl úst. Dokonce mi řekl, že se tak za svou vládu, která se vzdala nátlaku Němců tak stydí, že by raději bojoval a padl, nežli zažít takovou pohanu. Taky hned šel, sundal ze zdi fotku prezidenta Masaryka a ukryl ji na půdě mezi prkna, která pečlivě zatloukl. Vždycky sbíral všelijaké pamětní zlaté a stříbrné medaile a peníze s portrétem T. G. M. a dal za ně strašně moc peněz. Víš, jak je šetřivý, řekla bych, že až lakomý, takže musel mít Masaryka tak rád, že neváhal a všechno to kupoval. Ta pamětní zlatá medaile ho tehdy stála deset tisíc, představ si to. A také si schovával, prý na památku, všechny platné mince, na kterých byl vyobrazen Masaryk a také jich měl dost. A teď to všechno vzal, vysypal ze všech pouzder a krabiček a hodil do studny. Když jsem se ho ptala, co blázní, že to vyhazuje, tak mi řekl, že kdyby to u nás Němci, až přijdou, objevili, že by nás také mohli postřílet.

A jednou v noci, bylo to jen několik dnů poté, co Němci obsadili pohraničí, mě vzbudilo nějaké šramocení na zahradě. Nedalo mi to a šla jsem se podívat. Děda tam kopal, pod tou velkou jabloní hlubokou díru. „Co tam děláš, Františku?“ Ptala jsem se ho. „No, coby, zakopávám tu pistoli a náboje, za to by byl trest smrti,“ zabručel vztekle. „Tak proč ji zkrátka nevezmeš a nevyhodíš celou tu krabici do tůně?“ Další moje otázka ho rozzuřila. „A ty si myslíš, že svět i český národ si dlouho nechá líbit nadvládu toho uřvaného malíře pokojů? A až ho jednou poženeme z naší země, tak chci mít něco, čím bych jim, na té cestě pryč, pomohl. Ta pistole je důkladně naolejovaná, rozebraná, náboje také, takže až přijde čas, dám ji dohromady a bude střílet, jako nová.“ Z dědova hlasu bylo znát, že ho žádné mé argumenty nepřesvědčí, aby tak nebezpečnou věc vyhodil jednou provždy. A ta pistole pod tou jabloní byla schovaná až do května v pětačtyřicátém,“ vyprávěla babička, zatímco dědovo obíhání zahrady nabralo poněkud menší rychlost a za chvíli se vrátil do kuchyně.

„Dědo, a budeš mi vyprávět, jaké to bylo, když pak přišli Němci?“ „Jo, ale dneska už ne, dneska na to už nějak nemám náladu. Běž domů, beztak je hodně hodin a někdy se k tomu vrátím, teď si musím dát štamprli a cigáro v klidu.“ A bylo to. Děda, jak už bylo řečeno, pocházel z jižní Moravy a stejně, jako za dob, kdy jsem vyrůstal, i v dobách dřívějších, nechával si od příbuzných, povětšinou od jeho bratra, který hospodařil na rodinném statku, posílat demižony vína a pravé domácí moravské slivovice. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem dědovi chodíval pomáhat při opravách střech, že si děda vždycky ráno, ještě před snídaní, nalil malou štamprličku slivovice. „Abych vypálil červa,“ říkával vždycky. A večer, někdy i s babičkou, si sedl na zahradě na lavičku, nalil oběma skleničku červeného vína a jen tak tam spolu sedávali, pomalu vína usrkávali a dívali se na tu krásu rozkvetlé zahrady nebo na hrající si koťata. Vždycky mi to připomínalo, a dodneška to mám vryté do paměti, poklid a krásu klidného letního podvečera.

Za několik dní, po vyprávění o době, která dědu tak rozrušila, se babička sama od sebe k vyprávění z té doby vrátila. „Jen pár dní poté, co děda naházel peníze do studny, přijel z práce, požádal mne o jehlu a nitě. Dala jsem mu to a dívala se, na co to potřebuje. Děda ze skříně přinesl parádní modrou legionářskou uniformu, kterou vždy opečovával, sejmul všechny čtyři medaile a hodil je za penězi, plaketami a dalšími vzpomínkami na Masaryka, do studny. „Proč to, proboha, děláš?“ „Byl u mne dneska v práci předseda Sokolů v Benátkách a říkal, že až Němci přijdou, nejdříve půjdou po nich, ale i po nás, legionářích, kteří jsme proti nim bojovali a porazili je. Tak proč bych je ještě víc dráždil tím, že by u nás našli uniformu a medaile,“ řekl mi tehdy děda. Potom zabalil uniformu do voskového papíru, sešil ho a balíček ještě zabalil do starého prostěradla, a to také sešil. Potom vytrhl na půdě prkna, byla dvojitá, přibitá na trámy z obou stran, balíček mezi ně vložil a prkna zase pečlivě přibil hřebíky.“

Od tohoto vyprávění uběhla nějaká doba a děda mi v ní vyprávěl o jiných příhodách, povětšinou o svých zážitcích z války, ale ty jsem popsal v dřívějších kapitolách, aby byla zachována posloupnost. Jak jsem už říkal, děda mi své vzpomínky nevyprávěl chronologicky, ale na přeskáčku, tak, jak si vzpomínal. Jednoho prosincového dne, bylo to v přesně takovém údobí, jaké prožíváme v těchto dnech, tedy v čase mezi Mikulášem a Vánoci, začalo hustě sněžit. Vločky byly veliké, mokré a sníh, i když nemrzlo, rychle pokrýval ve vysoké vrstvě celou zahradu. Již ráno, když nás babička vypravovala do školy, požádala mne, abych jí odpoledne vyzvedl v konzumu velký nákup a přinesl jí ho. Byla v té době již nemocná a těžké tašky ji činily potíže. Nákup jsem přinesl, babička jej uklízela a děda zatím seděl na svém oblíbeném místě u kamen, na stoličce měl své oblíbené kafíčko z melty a namáčel si do něj, nikoliv chleba, jako obyčejně, ale krásný křupavý rohlík, který mu babička z nákupní tašky podala.

„Tehdy, bylo to patnáctého března roku třicet devět, když k nám vtrhly hordy německých nacistických vojáků, tak padal také hustě sníh. Byl jsem v práci a měl tam puštěné rádio, když to hlásili. A to rádio to hlásilo nadšeně, že jako u nás teď bude už jenom pořádek, že se nám povede líp a samé takovéhle kecy. To víš, od Mnichova se pomalu a plíživě u nás dostávali k moci fašisté a začali obsazovat důležité funkce. Věděl jsem, že teď to s naším národem půjde jenom z kopce. Nemohl jsem si pomoci, jak jsem tak poslouchal ten nadšený hlas v rádiu, začaly mi téct slzy. Vtom na poštu přišel jeden místní chlapík, říkalo se mu tady Španělák, protože byl ve Španělsku a bojoval proti fašistovi Frankovi, ale na rozdíl od mnoha dalších, se tenhle vrátil do Čech. „Franto, nevím, jak ty, ale já odsud padám pryč. Bojím se, že kdybych zůstal, Němci mne oddělají, jsou to strašně mstivé svině. Nechceš se mnou vypadnout taky?“ „Pepíku, a kam chceš jít? Vždyť za chvíli budou rozlezlí všude, nemysli si, že to námi končí. Kdepak, to teprve začíná, uvidíš, bude zase válka a tentokrát to bude ještě horší, to mi věř,“ řekl jsem mu. On odešel a já zůstal. Později jsem se dozvěděl, že utíkal přes Polsko a chtěl do Francie, ale nějaká česká svině financ ho na hranicích zastřelil.“

Dědu, ale i babičku a o něco později i strýce, čekaly též těžké časy. Stejně, jako celý český národ. I v dříve tak poklidném městečku, stejně jako v čele státu, se objevili zrádci. Mnoho z nich se k Němcům nepřidali z přesvědčení, snad ani nacisty a fašisty nebyli, dali se k nim kvůli penězům, funkcím a postavení, dali se k nim z prospěchu. A aby si svůj Jidášův peníz zasloužili, byli mnohdy daleko horší, nežli samotní Němci. Naprosto stejně nadávali na prvního prezidenta Masaryka, pro současného prezidenta Beneše měli jenom hanlivé přezdívky a nadávky a velebili Hitlera. Dnešní doba, mně tu dobu, po vpádu Němců k nám a dobu okupace, silně připomíná. I dnes se najdou zfanatizovaní mladí lidé, kteří urážejí a nadávají svému prezidentu neuvědomujíce si, že tím prakticky zpochybňují nejdemokratičtější formu volby prezidenta, kterou je přímá volba všech oprávněných občanů republiky. A lidé, kteří bezostyšně ostouzejí republiku, ale i ty, kteří nemají stejný názor, jako oni, stejně tak naší republiku zrazují, tentokrát ve prospěch nemenšího agresora, nežli bylo Německo Hitlera, tentokrát prosazují agresora daleko horšího a vůbec největšího, a tím jsou Spojené státy. Vždyť Hitler nehrozil zkázou planety, neměl atomové bomby, ale dnes chtějí USA napadnout Rusko i přes to, že by tím mohly vyprovokovat válku jadernou. A tou, jak všichni víme, by skončil svět. Země by musela začít znovu od začátku. A právě toto jsem měl na mysli při psaní vzpomínek na mého dědu, legionáře, ale i babičku, moudrou a hodnou ženu a jejich vzpomínky na válečná léta. A o tom, co na rodinu mého dědy, ale i na něho samotného čekalo v době okupace, si povíme zase až v příští kapitole.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.