Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

30.12.2014 19:32

Kapitola XXVIII

Život za okupace

Tato kapitola vznikala ze střípků vyprávění především babičky a maminky. Jak šel čas, tu a tam se při různých příležitostech obě zmiňovaly o tom, jak se žilo za Němců, jak se okupanti chovali, ale také, jak se chovali naši lidé. A právě o nich si teď budeme povídat.

„Za okupace si musel každý z nás dávat veliký pozor na to, co říká a před kým to říká,“ vyprávěla mi jednou babička. „Stalo se mi, že jedna zákaznice v krámě nadávala na nacisty. Nevšímala jsem si toho u vědomí, že děda je přísně gestapem sledován, ale některé ženské se k téhle ženštině přidaly. Neznala jsem jí příliš, chodila ke mně jen zřídka, a pak se stalo, že jedna ze stálých zákaznic přestala do krámu chodit. Další zákaznice mi pak prozradila, když jsme se ocitly samy, že právě tu, která na Němce nejvíc nadávala, sebralo gestapo. Po válce jsem se dozvěděla, že jí poslali do koncentráku, myslím, že to byl Majdanek, a tam zahynula. A to jen proto, že si pustila pusu na špacír před někým, koho moc neznala, a ukázalo se, že to byla konfidentka gestapa a provokovala. Když přišla do krámu po čase znovu, všechny jsem vyhnala, že se mi něco vzadu rozbilo a krám zavřela. Tahle už nepřišla, ty ostatní ano, pochopily to. A tak jsme to museli všichni v té době dělat.“

Ve škole do nás hustili, že do odboje proti německým nacistům se zapojovali jenom komunisté. Doma mi však všichni vyprávěli, že to bylo jinak. Jeden z nejstatečnějších lidí z města byl kostelník. „Byl to takový malý chlapík, pořád a rád se smál a laškoval se ženskými,“ vyprávěla jednou maminka, když v létě několik dní po sobě lilo a ona měla zrovna dovolenou. Nikam jsme nejezdili, otec byl politicky nespolehlivý, když mně byly čtyři roky, vrátil se z Jáchymova, a tak musel až do roku šedesát osm pracovat, i přes vzdělání, které měl, jako pomocný dělník za minimální mzdu a na dovolené prostě nezbývalo.

„Ten chlapík, jmenoval se Tomíček, nenechal na pokoji jedinou sukni. Dobíral si stejně babičku, jako mě, ale věděly jsme, že zlý není, prostě se mu líbily ženské a on žádnou neměl. A pak, když po trati za městem začaly jezdit jeden za druhým vojenské vlaky plné tanků, děl a jiné vojenské techniky, bylo to v době, kdy se německá ofenziva zadrhla někde před Moskvou, to se šuškalo mezi lidmi, tak vylétl do povětří nejdříve jeden a potom i druhý vlak. A po městě rejdilo gestapo i vojáci, jako sršáni, jak hledali, kdo by to mohl být. No, a potom se začalo šuškat po městě, že sebrali právě toho kostelníka. Do auta ho hodili celého od krve, jak ho zmlátili. A ženské, co se motaly kolem kostela, pak tvrdily, že ho Němcům udal farář, aby si udělal u Němců oko a mohl se i za nich mít dobře. Toho kostelníka jsme už nikdy neviděli. Bůhví, co se s ním stalo, ale určitě to nepřežil. A vidíš, nejenom, že nikdy nebyl u komunistů, ale přímo je nenáviděl a nijak se s tím netajil.“

Jednou, když jsem musel zase s dědou řezat pilou dřevo, a potom jsme odpočívali při nějaké svačince na lavičce, zeptal jsem se na kostelníka dědy. Zajímalo mě, jestli toho o něm náhodou nevěděl něco více, nežli moje maminka. Nevěděl, jen mi řekl, že nikdo ve městě o něm více neví. Prostě se ztratil ze světa a nikdo po něm nezůstal, protože žil sám.

„Ale nemáš pravdu,“ řekl mi a na můj udivený pohled to vysvětlil. „No, to s těmi komunisty. Já je taky neměl a nemám rád, podívej, co s námi udělali v osmačtyřicátém, ale že by byli za války zbabělci, to se říct nedá. Znal jsem jednoho lesního dělníka, v létě dělal u sedláka, v zimě v lese. Byl to chudák, protože už za první republiky se dal ke komunistům, prý proto, že jeho děti si zkusily pořádně hladu a komunisté prý tvrdili, že až tady povládnou oni, že už žádné dítě hlad mít nebude. A koneckonců asi měli pravdu, protože teď u nás už opravdu hlad není a navíc, všichni musejí mít práci, a to dříve vůbec nebylo. A tenhle komunista, jakmile k nám vtrhli Němci, vlastně už dřív, hned po Mnichovu to bylo, vzal ženu a děti a někam je odvezl. Nikdy se nikdo nedozvěděl, kam je vlastně uklidil. On sám, když se ho na to chlapi ptali, řekl, že už jich měl plné zuby, a tak se celé rodiny zbavil. Jak to s ní bylo, jsme se dozvěděli až po válce.

A tenhle chlapisko si nějak sehnal dynamit nebo nějakou jinou výbušninu a vyhodil do vzduchu kolonu vojenských německých aut. Nerozuměl tomu asi moc dobře, protože ho to také potrhalo, ale on se schoval někde v lese, ostatní lesáci vzali práci za něj a on se uzdravil. Pak si ale usmyslel, nevěděli jsme a vlastně to nevím dodnes, jestli konal na vlastní pěst nebo byl někde v nějaké skupině, že vyhodí do povětří vachcimru gestapa ve městě i s gestapáky. Musel to udělat přes den, v noci tam byla jen služba, a to byli vojáci tady z posádky. Dal se do toho, ale nežli stačil podpálit šňůru, vyhrnuli se na něj všichni, kdo byli uvnitř a začali po něm střílet. Skrčil se za tu kamennou zídku, ostatně tam je dodnes a ty jsi po ní často lezl, když si byl menší, a začal po Němcích pálit z pistole. Musel mít těch nábojů spoustu, protože se bránil strašně dlouho. Ti, co bydleli kolem, se na to dívali z oken, a pak nám to vyprávěli. Ten chlapík zastřelil snad dva nebo tři nácky, několik jich poranil a sám dostal několik kulek. Když pak viděl, že by ho mohli zajmout, zastřelil se. Opravdu to byl statečný chlap, i když to byl komunista.“

Jindy mi zase děda vyprávěl, jaké to bylo po atentátu na Heydricha, když ho gestapo podezřívalo, že by s tím mohl mít něco společného. O tom, jak ho vyslýchali a bili, jsem už vyprávěl, ale ještě jsem neřekl, jak se gestapo chovalo, když vtrhlo k dědovi do domu. Jenomže mi toho pověděl strašně málo, nejvíc mi o téhle příhodě vyprávěla maminka, snad proto, že byla mladá, a tak jí v paměti zřejmě utkvělo nejvíc z rodiny.

„Gestapo ponejvíce vlítlo do baráků před ránem. K nám také. V půl čtvrté. Vzbudily mě strašné rány na dveře, nepříčetný řev, a pak praskot vylomených dveří do domu. Děda stačil sotva vylézt z postele, babička ani já to nestihla. Jarka, byl na práci v Německu. Bylo tehdy vedro, a tak jsem spala nahá a maminka jen v kraťoučké košilce. Vtrhli ke mně do pokoje, servali ze mě peřinu a dostala jsem ránu pažbou pistole do obličeje. Řvali ať koukám jít na chodbu a postavím se ke zdi. Tatínek s maminkou tam už stáli. Museli jsme stát obličejem ke zdi, dlaněmi se co nejvíše o zeď opřít, rozkročit se a dát nohy, co nejdále ode zdi. Stáli jsme tam, hlídalo nás asi pět vojáků a daleko více jich běhalo po baráku a vyhazovali na zem všechno, co jim přišlo pod ruku. Co hledali, jsem až do konce války nevěděla. A jak jsme tam tak stáli, jeden z těch vojáků mi strčil ruku mezi nohy. Tatínek to koutkem oka spatřil, strašlivě rychle se otočil a hranou dlaně toho vojáka udeřil do krku. Voják padl, jak podťatý. Okamžitě se na otce vrhli a strašlivě ho zmlátili. Pak zmlátili i mě a maminku. Všichni jsme zůstali ležet v krvi na zemi. Když s prohlídkou skončili, řekl nám ten jejich velitel, že otec měl veliké štěstí, že toho vojáka nezabil, to by prý ho odstřelili na místě. A ten velitel ještě řekl, že ten voják bude potrestán, neměl si na zadržené nic dovolit a řekl, že toho vojáka za trest pošle na východní frontu. Ptala jsem se otce, co tam tak důkladně hledali, ale on jen zavrtěl hlavou, že neví. Až koncem války jsem zjistila, co asi ti nacisti hledali, to když v Praze vypuklo povstání a Jarka už byl z Německa doma, tajně už v polovině dubna utekl a dostal se šťastně až domů, kde se ale schovával v takovém úkrytu na půdě, tak Jarka prohlásil, že pojede bojovat do Prahy a zpod jabloně vykopal pistoli a náboje. Jenomže nakonec do žádné Prahy nejel, ale to až někdy jindy.“

Dozvěděl jsem se od dědy, že to byla právě ta pistole, co si děda přivezl z války a velice pečlivě uschoval, ale o tom si povíme také až někdy příště, protože příběh téhle válečné pistole, z první světové války, měl ještě několik pokračování.

Nejdůležitější událost z doby okupace mi vyprávěla babička. Zpočátku to vše vypadalo na jednu nezištnou pomoc a pomalu vznikající přátelství, nakonec se však ukázalo, že to byla událost doslova osudová. Zasáhla nejen babičku, dědu, ale i maminku, otce a také mne s bratrem.

Babička vyprávěla: „Od začátku války ke mně chodila do krámu jedna mladá ženská se dvěma dětmi. Byla taková utrápená, zakřiknutá a viditelně nešťastná. Kupovala vždy jen to opravdu nenutnější a v minimálním množství. „Ten můj nemá pořádnou práci a máme velmi málo peněz,“ říkávala mi, když jsem se jí ptala, proč dětem, byli to dva klučíci, tak osm, devět let a ten druhý mohl mít kolem pěti let, nekoupí ani hada ze žužu, vždyť jeden stál dvacetník. Tolik ti kluci žadonili, ale nekoupila jim to, ale ani housku nebo rohlík, vždy kupovala ten nejlacinější černý chleba.

Jednou se po městě začalo povídat, že v noci někdo vykradl kancelář polesného a ukradl peníze z kasy, určené na výplaty lesním dělníkům. Ti potom nedostali celý měsíc nic, až při další výplatě dostali peníze za dva měsíce. To víš, byli špatně placeni a žili z ruky do huby, takže ty jejich ženy ode mne braly na dluh. Ale byly to poctivé ženské, tak jsem neměla obavy. Ten den lítali naši četníci, ale i vojáci a gestapo po městě jako vosy. Vyslýchali kdekoho, domovní prohlídky nebraly konce, ale nikoho nedopadli. Trvalo to snad dva týdny, pak to vzdali. Lidé ve městě s tím zlodějem vůbec necítili, vždyť uvrhl několik lidí do koncentráku, při prohlídkách jim něco zakázaného našli, stačilo jen to, že mohli na rádiu chytat Londýn, a za to byl koncentrák. Museli jsme dát všechna rádia na úřad vybrakovat, aby se dala poslouchat jen česká oficiální a proněmecká stanice a pak třeba Berlín, nic jiného se chytit na vybrakované rádio nedalo. A někteří lidé si potají koupili ještě jedno rádio, nepřihlásili ho a tajně poslouchali Londýn nebo Moskvu, tam se dozvídali pravdu o tom, jak Němci dostávají v Rusku na zadek, ale nejen tam, třeba i v Africe. O tom naše stanice i Berlín neřekli ani slovo. A při těch prohlídkách ta rádia objevili a hned poslali celé rodiny do vězení, jak říkali, ale u nás už se vědělo o koncentrácích, právě z těch rádií, protože se několika vězňům podařilo utéci a dostat se ke spojencům a vše jim řekli.

A když to běsnění ustalo, přišla tahle paní do krámu a klukům nakoupila mlsků, že bych si to nemohla sama dovolit. „Tomu mému se podařilo sehnat krátkodobou a dobře placenou práci, tak ať se kluci aspoň jednou pomějí,“ říkala mi a já byla za ty kluky ráda. Za čas to ale bylo, jako dříve. Peníze jí zřejmě došly. A pak někdo vykradl poštu v Brandýse a vše se zase opakovalo. A zase nikoho nechytli, ale ani už nikoho neposlali do koncentráku, lidé se těch rádií zbavili, nebo je lépe ukryli. I my jsme měli jedno nevybrakované rádio a bylo schované v prasečím chlívku pod slámou, protože prasata už jsme chovat nemohli.

Za čas byla vykradená kancelář jedné soukromé firmy. Už jsme si na to pomalu zvykli, že ti četníci s gestapem a vojáky lezou všem do baráků a přeházeli vše, na co přišli. A jednou, krátce po té poslední vloupačce, přišli ženské do krámu s očima navrch hlavy. „Mařko, víš, koho sebrali? Manžela té ženské, co sem chodí nakupovat.“ „A za co? Že by mu našli také to rádio?“ „Prej ne, prej, že to byl on, kdo dělal ty vloupačky, říkala to Majerová, co bydlí vedle nich a že mu doma na půdě našli nějaké z ukradených věcí a taky peníze. Ten dostane sekyru, to si piš.“

Nedostal, neukradl totiž vůbec nic Němcům, ale Čechům, takže prý dostal deset let a poslali ho do koncentráku. Říkali jsme si, že to tam stejně nepřežije a litovali jsme tu jeho ženu. Přišla ke mně za pár dní. Uplakaná, zničená, ruce se jí třásly jak staré babě, a to byla mladá ženská. „Paní Kratochvílová, já to opravdu nevěděla, mně manžel říkal, že dostal nějaký kšeft, kdyby nebylo těch kluků, tak snad skočím pod vlak.“

Do konce války jsem této nešťastné ženské dávala jídlo zadarmo. Ani jsem to nepsala jako dluh na futro, věděla jsem, že mi to stejně nikdy nebude moci splatit, vždyť neměla skoro žádné peníze, ale jinak by ti její kluci nejspíše umřeli hlady. Pak válka skončila a ten její muž se najednou objevil ve městě. Začal chodit s rudou páskou na rukávu, u pasu měl velikou pistoli a prohlašoval, že byl v koncentráku proto, že byl partyzán a komunista. Ani slovo o tom, že byl zloděj. A všichni mu to žrali. Stal se něčím na městě a po osmačtyřicátém se stal tajemníkem národního výboru. A byl pěkná svině. Mstil se všem, kdo o něm věděli pravdu, dokonce jednoho chlapíka, který v hospodě vykřikoval, že žádný partyzán nebyl, že byl v koncentráku za zlodějnu, zastřelil. A představ si, že se mu nic nestalo, tak v tom uměl chodit. Za nějaký čas se mu lidé začali vyhýbat, báli se ho. A pak si došlápl i na mne. Za to, že jenom díky mně jeho děti nezemřeli hladem, za to, že jsem jeho ženě dávala zboží zadarmo, za to vše se mi jednou pořádně odvděčil.“

Babička, ale i děda s maminkou a nakonec i můj otec mi o tom vděku tohoto komunistického hajzla moc a moc vyprávěli. Dostanu se k tomu ve svém vyprávění i já, ale až se dostaneme společně až do roku 1953. Zatím jsme byli v roce čtyřicet tři a čtyři, a tak budeme pokračovat pěkně popořádku v čase. Ale nebojte se, i další kapitola vás jistě nudit nebude, neboť u mého dědy, legionáře, se o nudě v životě nedalo vůbec hovořit.

 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.