Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

13.04.2014 17:03

Kapitola VI.

Cesta do Francie

Po delším čase se vracím k sepisování vzpomínek mého dědy na jeho zážitky během té velké války. Odmlčení nebylo způsobeno nedostatkem vzpomínek nebo ztrátou paměti, ale z prostinkého důvodu: celou tuto kapitolu píši podruhé. Stalo se to, co se občas stává, stačilo jedno hloupé ukliknutí a celá kapitola namísto uložení byla ta tam. A tak se pusťme do dob dávno minulých, do dob, která již nemá přímé pamětníky, anebo jich je hrozně málo.

„Když jsme podepsali verbovací listiny do českých sborů do Francie, oddělili nás už v lágru od těch, kteří se nepodepsali a raději chtěli strávit válku v klidu tábora. Později jsme se dozvěděli, že to bylo z důvodu, abychom si to nakonec ještě nerozmysleli. Naši čeští páni tam v té Francii totiž lidi do války nutně potřebovali, abychom se mohli ucházet o samostatnou republiku. A až po válce jsem se dozvěděl, že potřebovali hlavně oběti, hodně obětí. Jenomže to jsme netušili, nikdo z nás nevěděl, co nás čeká.

Po několika dnech čekání, to už jsme na práci do lesa nechodili a jen se tak, hladoví jak tygři, protože nám skoro nedávali najíst, flákali po táboře pod dohledem vousatých ruských vojáků s ostře nabitými puškami. Jako, kdybychom měli kam utéct, vždyť všude kolem byla téměř neprostupná houština. Tak po těch několika dnech jsme dostali vydatnou snídani, feldflašku s vodou, seřadili nás a vyrazili jsme na pochod k trati.

Tam už čekal vlak. A zase ty dobytčí vagony, které nás sem před časem přivezly. Zase nás do nich nahnali, jenomže teď nekřičeli šikovatelé německy nebo maďarsky, ale jenom česky. Vyšlo to však nastejno. Padesát nás bylo v jednom tom dobytčáku a zase jenom jedno vědro s vodou a druhé na výkaly. Jeli jsme však jenom den a přijeli do jakéhosi většího města, kde bylo nádraží. A tam stál dlouhatánský vlak i s normálními vagony, ale dobytčáky tam byly také, ale hlavně, byly tam obrněné vagony s děly, jiné, ploché, které se ježili hlavněmi kulometů a hlídali je vojáci v podivných zelených uniformách. Byli jsme strašlivě překvapení, když na nás začali mluvit česky. Byli to naši vojáci sloužící na ruské frontě, ale proti Rakušanům a Němcům, později se jim začalo říkat Ruské legie. A ti kluci nám říkali, že tyhle naše legie ovládají celou trať přes Sibiř až do Vladivostoku, a tam, že nás taky povezou.

Tahle cesta byla o hodně příjemnější, většinou jsme měli v dobytčích vagonech lavice, byla tam vybudována dřevěná latrína, kde měl každý soukromí, dostávali jsme dost jídla i pití. Dvakrát či třikrát se vlak neočekávaně zastavil, začali práskat výstřely z pušek, štěkat kulomety a dokonce zahřměla děla. Chtěli jsme z vagonů ven, ale byli jsme zavřeni zvenčí a nikdo nám neotevřel. Jednou se do našeho vagonu strefil kulomet, kulky prošily celou stěnu. Přes deset lidí ve vagonu zemřelo, bůhví kolik jich bylo zraněno. Já měl štěstí, seděl jsem zrovna na té latríně v rohu vagonu a kulky se až tam nedostaly. Jenomže to zabilo i mého kamaráda ze stejné vsi. Táhli jsme to pořád spolu a teď, ještě než si vůbec vystřelil, bylo po něm. Hrozná chvíle. Jakmile vlak zastavoval podruhé, vykoukli jsme skrze zamřížovaná okénka, a když jsme byli někde v pustině, lehli jsme si na zem, takže když se začalo střílet, my se přimáčkli k podlaze. Pravdou však je, že už se Rusáci do našeho vagonu nikdy netrefili.

Nakonec jsme dorazili do Vladivostoku. Bylo to velké a rušné město a bylo v něm plno vojáků všech možných uniforem. V kasárnách, kam nás hned z vlaku odvedli, se na nás vrhli krejčí a na naše uniformy, ještě z Rakouska – Uherska, našili na rukávy a nad náprsní levou kapsu Čech, ale v té jejich azbuce. To proto, aby nás venku lidi nakonec nezabili.

Hned, jak to bylo možné, jsme vyrazili, ještě s několika kamarády, do přístavu. Tam bylo lodí. Od poměrně malých kocábek, po ohromné zaoceánské lodi, nikdy jsem tak velikou loď neviděl a ani si ji nedokázal představit. Lidi v tom městě na nás zpočátku hleděli nedůvěřivě, ale když jsme jim vysvětlovali, slovíčky, rukama, nohama, že jdeme bojovat i proti jejich nepříteli, docela se s námi rádi bavili.

A přišel den, kdy nás nahnali do jedné z těch ohromných mořských lodí. Byla to francouzská loď, ale mezi námořníky byli i Arabové a lidi jiných národností. Vlajka však byla v barvách francouzské trikolory. Hned nás dva námořníci, byli to Moravané, odněkud Přerova, učili francouzské rozkazy, které by se nás mohli cestou po moři týkat, všichni jsme se je museli naučit zpaměti. Pak nám ti chlapíci popřáli hodně štěstí, protože oni mají záchranné vesty, kdyby se něco stalo, ale pro nás, že je nemají. Náš poručík nám však tvrdil, že ani ty vesty by jim nepomohly, protože v té ledové vodě, kterou poplujeme, by se stejně pomoci živí nedočkali, umřeli by prý do několika minut na podchlazení. Tak jsme se pomodlili a vyrazili na moře.

Hned zpočátku plavby nás potkalo špatné počasí. Foukal ostrý ledový vítr, a to byl konec září, vlny byly vysoké jak dům a voda zalévala skoro celou loď. Byli jsme zalezlí v podpalubí na ubikacích, neměli jsme tam palandy, ale takové sítě. Spát se na tom sice skoro nedalo, ale bylo tam aspoň teplo. No, a jak to s tou lodí házelo, mnoho z kluků mělo ohromné problémy, zvraceli a bylo jim tak zle, že jsme si mysleli, že snad umřou. Říkali jsme to lapiduchovi z lodi, ale jenom se nám smál a říkal, že to mořská nemoc a že se z toho rychle dostanou. A měl pravdu. Jakmile se moře uklidnilo a loď sebou přestala zmítat, klukům se hned udělalo líp.

Jednoho dne, bylo to brzy ráno, nás z těch sítí vyhnal řev, že máme všichni jít okamžitě na palubu. Pomalu jsme se oblékali, ale řev zesílil a my se polekali, co se to děje, tak jsme vyběhli na tu palubu. Loď měla dvě děla, i když to byla osobní loď, jedno na přídi, druhé na zádi a na každém boku ještě dva kulomety. Námořníci z děl strhávali plátěné chrániče a z kulometů na levém boku taky. „Sleduje nás nějaká ponorka, nevíme, čí je,“ zavolal na nás jeden z českých námořníků, když táhl kolem nás bednu s kulometnými pásy. A ukázal někam na moře. Zpočátku jsme nic neviděli, zato loď viditelně zrychlila a z komínů se jí valil hustý dým. Až po chvíli jsme spatřili podobný dým v dálce na moři, to se nás ponorka snažila dostihnout a jela také, jak nejrychleji mohla. I když se vzdálenost, aspoň jak jsme to mohli posoudit my, suchozemské krysy, nijak nezmenšovala, jedno z děl, to na přídi, zahájilo palbu. A pak jsme uviděli, že na ponorce zavlála vlajka německého císaře. Dělo vystřelilo ještě několikrát, ale nestrefilo se. Zato se od ponorky začaly šířit dva pruhy bílé vody. Loď se celá naklonila a v plné rychlosti se začala otáčet. Několikrát se to opakovalo. Potom jsme viděli, jak ty dva pruhy míří podél nás někam do moře. Později jsme se dozvěděli, že to byla torpéda.

Po zbytek cesty se už nic zvláštního nestalo. Přes den jsme se poflakovali po palubě, sledovali při práci námořníky a nudili se. A jednoho dne se před námi objevil veliký přístav.“ Děda o něm vždycky mluvil jako o Lávru.

„Vystoupili jsme z lodi, šikovatelé nás seřadili a kolem nás se rozestavila četa francouzských vojáků s flintami. „Proč to dělají? Vždyť přece nejsme zajatci a jdeme bojovat i za Francouze,“ rozčilovali jsme se. Náš poručík nám ale vysvětlil, že máme na sobě rakouské uniformy a ti vojáci nás mají chránit před lidmi z města. Ti prý nevědí, že nejsme zajatci, kteří zabíjeli jejich muže a syny. Měl pravdu. Jak jsme tak pochodovali městem, lidé na nás něco pokřikovali, házeli po nás kamení a ti statečnější, co se odvážili blíže, po nás dokonce plivali. Jedna z těch ženských na nás dokonce vystrčila zadek a stáhla si kalhoty. Měli jsme u nás jednoho kluka, odněkud od Pardubic byl, a ten uměl výtečně házet kamením, vždycky se strefil, a ten sebral nějaký kámen a prsk! Trefil se té babě rovnou do toho holého zadku. Mohli jsme se smíchy potrhat, ale ty lidi to tak naštvalo, že se na nás vrhli a nebýt těch Francouzů, co nás hlídali, tak nevím, jak by to dopadlo. Museli několikrát vystřelit do vzduchu, než se ten dav zase stáhl na chodník.

Tahle příhoda však měla dohru. Jen co nás ubytovali, vtrhla k nám parta krejčích a přišili nám na rukávy zase nápis Čech, jenomže teď zase po francouzsku. Zároveň si nás přeměřili a řekli, že nám ušijí nové uniformy francouzských legionářů. Tedy oni sice říkali, že budeme něco jako francouzská Cizinecká legie, ale to se našim pánům hrubě nelíbilo, a tak jsme dostali název České legie ve Francii, ale hned jsme si začali říkat francouzští legionáři a musím se přiznat, že jsme na to byli od začátku hrdí.

Jakmile jsme nové, krásně modré uniformy a barety dostali, mohli jsme už chodit na vycházky bez obav z reakce frantíků. Uniformy se jim líbily stejně jako nám a hlavně holkám, mohli na nás oči nechat a taky hodně kluků si s nimi něco začalo. Já ne, nějak se mi ty francouzské holky nelíbily. A to neříkám kvůli tady babičce, ale proto, že to je pravda. „Ta doktorka v lágru byla hezčí, co?“ Vmísila se do dědova vyprávění babička. „Kdybys toho kafrání, babo jedna, nechala, nebýt jí, tak tady spolu možná nesedíme. Pepíkovi Šebestů ze Švihova se stalo něco podobného jako mě, dostal otravu krve a umřel. A to bys chtěla?“ Babička se jenom šibalsky usmála a pohladila dědu po hlavě. „Tak si pojď dát bílou meltu s chlebem, dědku jeden,“

A takhle to vypadalo při každém dědově vyprávění o zážitcích z války. Babička do něj neustále ryla, ale s úsměvem a bylo na ní vidět, že ho má pořád ráda. Ostatně, u dědy to bylo totéž. A mně se to vždycky líbilo, měl jsem je oba totiž taky moc rád. Dnes, když na dědovo vyprávění vzpomínám, jsem již ve věku, jako byl tehdy on, vždycky se mi srdce rozechvěje láskou, kterou jsem z nich cítil, ale i láskou, kterou jsem k oběma choval až do jejich odchodu já.

 

 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.