Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

18.04.2014 19:17

Kapitola VII.

Výcvik a první boje

Nastává čas Velikonoc, a po veškerém politickém informačním proudu, který čtenářům denně nabízím, přichází ve sváteční době čas na trochu oddechu. Na začtení se do vyprávění mého dědy, muže s velmi zajímavým osudem, o kterém se domnívám, že by se mělo dozvědět více lidí.

„Hned, jak jsme dorazili do Francie, rozdělili nás do jednotlivých zařazení. Někdo byl přidělen k pěšákům, jiný k ženistům, mne a několik mých kamarádů zařadili do průzkumné roty. Nikoho nezajímalo, na co jsme byli původně vycvičeni, prostě nás prskli tam, kam zrovna potřebovali. Nás, průzkumníky, naložili a odvezli na venkov do jakéhosi statku a začal výcvik. Vždycky jeden jsme se museli učit francouzské rozkazy, protože i my, Češi, jsme je museli vydávat a přijímat ve francouzštině, druhý den probíhal bojový výcvik. Učili nás, jak zjistit, zda jsou před námi položené miny a odstranit je, jak se s co nejmenším hlukem prostříhat zátarasy z ostnatého drátu, jak se plížit, jak zajímat nepřátelské vojáky v naprostém tichu a především, a tomu věnovali velikou pozornost, jak nepřítele zabíjet bez použití pušky a hlavně potichu. „Na tom, zda se naučíte zabíjet nepřátele potichu, závisí váš život, to si musíte v každé chvíli pamatovat,“ říkali nám do omrzení.

Byl to tvrdý výcvik, měli jsme toho, ať už v učebně, nebo na dvoře statku a na poli v jeho okolí, vždycky plné zuby. Pravda, nikdo na nás neřval tak, jako tomu bylo v rakouské armádě, zato byli důstojníci, a byli mezi nimi i Češi, daleko náročnější, nežli tomu bylo u rakouských zupáků. Učili jsme se každý den od osmi hodin ráno do poledne, pak byla mináž, do jedné, a potom jsme pokračovali do čtyř hodin. Pak jsme měli až do deseti večer, kdy byla večerka, volno.

V okolí statku nebylo nic, byl na samotě, ale do nejbližšího městečka to bylo jen pět kilometrů, a tak jsme tam občas vyráželi. Byla tam taková hospůdka, kde jsme si za žold dopřávali docela dobrého vínka a hlavně jsme se naučili na calvados, ten mi chutnal víc než slivovice u nás doma. I když žold nebyl moc vysoký, přece jenom jsme měli víc, nežli většina lidí z městečka nebo okolních vesnic, byla tam strašlivá bída, a tak se nebylo čemu divit, že nás měl hospodský rád. A taky holky a ženské. Jakmile jsme dorazili, hned se nahrnuly za námi a vyloženě se nám nabízely. Jak nám na rotě řekli, většina chlapů byla na frontě a doma zůstali jen chlapci a starci, takže byla mezi místními ženskými po mladých chlapech ohromná sháňka.“

Víc o zkušenostech s francouzskými ženami a dívkami děda nevyprávěl, přece jenom jsem byl ještě malý kluk, ale přece jsem něco zaslechl, když si o tom povídal za zavřenými dveřmi s otcem. A tak jsem se dozvěděl, i když jsem tomu ve třinácti letech ještě vůbec nerozuměl, že hodně těch vojáků od těch ženských chytilo nějakou nemoc a museli do nemocnice.

„Po nějakém čase nám chodit do té vesnice zakázali, prý bychom nakonec všichni skončili někde v nemocnici a neměl by kdo bojovat,“ řekl jenom děda. Pak pokračoval ve vyprávění. „Po výcviku naší průzkumnou rotu odvezli na frontu. Základnu jsme měli ve městě Cognac. A hned první noc po příjezdu z naší roty vybrali deset chlapů, byl jsem mezi nimi, a poslali nás zjistit, jaké mají Němci před zákopy opevnění. Věděli jsme od zkušenějších Francouzů, že se asi připravuje útok.

Naše zákopy od těch německých byly asi čtyři sta metrů, možná půl kilometru, daleko. I v noci, kdy utichla dělostřelba i kulomety a práskání pušek, tu a tam lítala na nebe osvětlovací raketa z obou stran. Obě strany se totiž bály nenadálého nočního útoku na bodák. Bylo po dešti, pole bylo nasáklé vodou a my, po projetí důmyslně zamaskovaných průchodů mezi našimi ostnatými dráty, jsme se museli celou tu dálku plížit. Pokaždé, když vylétla raketa, jsme se vryli i obličejem do země. Sice jsme si obličeje načernili, ale učili nás, že i tak jsou v ostrém světle světlic vidět. Prolezli jsme nakonec o hodně více, protože jsme museli oblézat krátery po bombách a granátech, mokří jsme byli až do morku kostí a pomalu nám zuby zimou cvakaly, ale nakonec jsme se potichoučku připlížili k německým zákopům. Pomalu, potichu jsme rukama ohmatávali ostnáče, abychom zjistili, kde jsou jenom zaháknuté, to byly průchody při útocích a vše si důkladně museli zapamatovat, protože potom jsme museli podávat velmi podrobné hlášení.

Na našem úseku, bylo to asi tři sta metrů, jsme takových průchodů napočítali pět. Velitel průzkumu si vše nakreslil a tichou poštou zavelel k odchodu. Najednou se přede mnou objevil Němec. Celý jsem ztuhnul a pomalu a velmi potichu jsem vytahoval dýku. Věděl jsem, že jakmile by mě objevil, musím ho co nejrychleji a potichu zabít, aby nezburcoval vojáky v zákopech, to by byl náš konec. Němec vylezl ze zákopu a pomalu došel k nějakému křoví. Tam si stáhl kalhoty a vykonával potřebu. Byl nejblíže mně. Velitel do mne šťouchl nějakým klackem, či co to bylo, já se pomalu plížil k Němčourovi, a když jsem byl tak dva metry od něho, vyskočil jsem a vrazil jsem mu dýku do ledvin a ještě s ní zakroutil. Tak nás to učili a tvrdili, že takový člověk nevydá ani hlásku a rychle zemře. Měli pravdu. Jenom zachroptěl, já ho pustil, protože jsem si ho nejdřív musel přidržet, a Němec se sesul k zemi, aniž by vydal jediného hlásku. Byli jsme zachráněni.

Tichou poštou zazněl rozkaz, co nejrychleji, ale obezřetně se plazit nazpět dřív, než Němcům bude podezřelé, kde je jejich kamarád tak dlouho. Odplazili jsme se asi polovinu cesty k našim, když zapráskaly světlice a ozářily celé pole. Všichni jsme se přitiskli k zemi a ztuhli. Po první várce světlic přišla další, a pak zase další. Čas se strašlivě vlekl.

Pak se ozval řev, to už našli toho mrtvého. Světlic ještě přibylo, začala palba, pušky, kulomety, dokonce miny na nás házeli. Asi nás neviděli, protože začali postřelovat kulomety a puškami celou pláň. A my se nesměli ani pohnout. Jakmile by se jeden z nás zvedl a začal utíkat, zaměřila by se na něj děla a rozstříleli by nás na padrť. Kulky, jak brundibáři, lítaly a bzučely kolem nás, občas se ozvalo tlumené zasténání, když ji někdo dostal, ale nezvedl se nikdo.

Nevím, jak dlouho jsme tam leželi, ale nakonec ta palba přestala, přestaly lítat i světlice a my se mohli plížit domů. Vždycky jsme byli od sebe tak, abychom slyšeli šeptání rozkazů a jejich předávání. A jedno to šeptnutí mi přikazovalo, abych se vrátil asi o dvacet metrů a našel jednoho kamaráda, který to asi koupil. Radost jsem neměl, ostatní totiž nečekali, takže mne potom čekala osamocená cesta zpátky. Dělat jsem ale nemohl nic, a tak jsem se otočil a tou čvachtanicí se plížil zpátky. Vždycky jsem se zastavil, trochu zvedl hlavu a rozhlédl se. Nic. Urazil jsem těch dvacet metrů zpátky, nikde nikdo, ticho. Polezu ještě kousek, a pak se vrátím, říkal jsem si a lezl zpátky k Němčourům. A pak jsem zaslechl přidušené zasténání. Pomalu a velmi obezřetně jsem se vydal tím směrem. Učili nás totiž, že nepřítel občas používá tuhle fintu, dělá zraněného kamaráda, a pak toho, kdo mu jde pomoci buď, oddělají nebo zajmou a říkali nám, že sami nevědí, co je horší.

„Praha“, zašeptal jsem pak tlumeně poznávací heslo. „Brno“, ozvalo se. Byl to náš kamarád. Přilezl jsem až k němu a obhlédl zranění. Bylo to zlé, moc zlé. Kulka, asi velká kulka z kulometu, mu rozdrtila levé rameno a další projela nohou. Bylo mi jasné, že pokud ho budu chtít zachránit, budu ho muset odvléci. Franta (tady si nejsem po těch letech jist jménem, takže mě musíte brát s rezervou) pocházel z Beskyd a byl k nám přiřazen z jiného lágru, takže jsem se s ním zase tak moc neznal, ale byl to Čech a pomoci jsem mu musel.

Připlazil jsem se těsně k němu a do ucha se ho zeptal, zdali může lézt sám. „Zkoušel jsem to, ale nejde to, to rameno příšerně bolí, noha by se dala vydržet. Budeš mi muset pomoct nebo mě tady nech a běž domů. Neboj se, živého mě nedostanou,“ šeptal. „Nekecej nesmysly, nějak to uděláme,“ odsekl jsem mu. Sundal jsem si opasek a pod rameny ho jím upnul, nastavil ho jeho opaskem, a ten si připnul k pásku od kalhot. Pak jsem ho jednou rukou podpíral a pomalu se plazili k našim.

Šlo to pomalu, moc pomalu. Podíval jsem se na hodinky. „Za dvě hodiny začne svítat, to nestihneme. Budeme muset zalézt do nějaké jámy po granátu z děla, a tam počkat přes den zase do tmy. A budeme se modlit, aby Němčouři nebo naši nešli do útoku, to by byl náš konec.“ Ještě hodinu jsme se vlekli, a pak jsem si vyhlédl jednu velkou jámu a svezli jsme se do ní. „Sakra,“ zaklel jsem, sotva jsem se doklouzal na dno, „je plná vody.“ Bodákem jsem musel vydlabat ve stěně kráteru díry, abychom se mohli posadit a nebyli celí ve vodě, jen nohy jsme tam mít museli, aby nás nebylo vidět. Měl jsem sebou, tajně, protože to bylo zakázané, pořádně velkou čutoru toho skvělého francouzského calvadosu, a tak jsme si oba notně zavdali. Na každou akci, i když tohle byla má první, ale pozdější zkušenost mi to potvrdila, jsme dostávali nějaké prášky proti bolesti, kdybychom byli zranění. Každý dostal tři a s nimi důrazné upozornění, že se prášky smějí vzít až čtyři hodiny po sobě, jinak bychom prý mohli usnout a už se neprobudit. „Franto, vzal sis ten prášek?“ „Jo, jinak bych bolestí asi řval.“ „A kdy to bylo?“ „No, hned jak jsem to koupil od toho kulometu a přišlo to k sobě.“ V duchu jsem počítal hodiny, mohly to být tak tři hodiny, možná víc. „A co teď, bolí to?“ No, už to zase začíná, kašli na to a dej mi ten prášek,“ poprosil mě. Byl celý od krve, asi jí spoustu ztratil, ale musela to být strašlivá bolest, tak jsem mu ten prášek dal a zapil ho vodou z jeho čutory, já v té mé měl tu kořalku.

Den se strašlivě vlekl, jakmile se rozednilo, Němci se snažili vylézt ze zákopů, ale naši dělostřelci, kulometčíci a střelci je usilovnou palbou zaháněli zpátky. Pokoušeli se o to několikrát, ale naši je vždycky zahnali zpátky do jejich děr. Ten nekonečný den, plný střelby, jsme přečkali bez úhony. Jen Franta už snědl všechny své a jeden z mých prášků proti bolesti. Počkali jsme do jedenácti hodin večer, vyškrábali se z té jámy, ale řeknu ti, byla to taková dřina, dostat ho nahoru, že jsem už myslel, že to ani nedokážu, ale podařilo se.

K našim zákopům jsme dorazili až těsně před ránem. Jakmile jsme byli před dráty, vyběhli naši kluci, popadli Frantu a snesli ho do zákopu. Já, úplně vyčerpaný, se svalil za ním. O chvíli později k nám dorazili další dva, taky se jim i se zraněním jednoho z nich, podařilo přežít a dostat se domů. Později jsem se dozvěděl, že tři kluci to nepřežili.

Spal jsem celý den. K večeru se v zákopu objevil náš plukovník, jméno si už nepamatuji a dal nástup celé jednotky. A pak vyvolal mé jméno i těch dalších dvou, co zachránili kamaráda a já dostal svou první medaili. Za statečnost v boji.

Děda za války dostal celkem čtyři medaile, o těch dalších třech ještě budu vyprávět, ale až později.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.