Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

06.07.2014 21:36

Kapitola XII.

Síla přátelství

Jednoho předjarního dne jsme v domečku, spíše však na zahrádce, babičky a dědy opět létali v našem letadle vytvořeném z půdičky a jako parašutisté skákali se starým deštníkem asi z dvoumetrové výšky. Bylo nás tam tehdy pět kamarádů. Teprve jako dospělý jsem si uvědomil, jakou svatou trpělivost s námi musela babička i děda mít. Pět kluků lítá po zahradě, skáče z půdičky a přitom řve jak na lesy. A při jednom ze seskoků si můj kamarád Jarda Zvonař, říkali jsme mu Pína, to už podle jeho otce, nějak vyvrkl nohu a strašlivě naříkal. Nechali jsme hned hry a řešili, co s ním. Nakonec jsem ho vzal pod rameny a pomohl mu jít domů. Rodiče s ním zajeli k lékaři a ti zjistili, že má naštípnutý kotník a dostal nádhernou sádru. My ostatní, jsme mu ji tehdy záviděli. Ale Jarda Pína měl v životě daleko horší smůlu. Asi rok a půl poté, co se zranil, viděl v kině nějaký film z války a chtěl si na půdě jejich domu vyzkoušet, jaké to je, když se stojí na špalku s oprátkou na krku. Byl tam sám, bohužel, nám, kamarádům, tehdy nic neřekl. A tak se pravděpodobně nešťastnou náhodou stalo, že stolička ujela a Pína se oběsil. Bylo mu dvanáct let.

A tehdy, kdy jsem Pínovi pomáhal dobelhat se domů, a pak se vrátil, to už ostatní kamarádi parašutisté byli pryč, babička mi udělala šípkový čaj s nějakým koláčem a děda se dal, sedě, jako obvykle u kamen na štokrleti, do vyprávění.

„Ve válce je život úplně jiný, to, co platilo dříve, už neplatí, a to, co dříve neplatilo, nebo se o tom ani nevědělo, se na frontě stalo nepsaným zákonem. Vždycky před každou noční akcí, před každým útokem, jsme všichni napsali pár řádků našim blízkým a dali dopisy různým kamarádům, psal jsem vždy dopisy čtyři. Bylo to proto, kdyby se něco se mnou stalo a já třeba padl, aby alespoň jeden kamarád přežil a mohl dopis odeslat. Vznikala přátelství na život a smrt, ale také stejně ohromná nenávist. Byl to velice nervující život.

Měl jsem u roty jednoho takového kamaráda na život a smrt, jmenoval se Ludvík Veselý a pocházel z Prahy. Dříve, v kasárnách v Brně, ani v lágru, s námi nebyl, přišel k nám do roty až později. Nějak se stalo, že jsme si začali nejdříve povídat, pak jsme si dali pryčny v bunkru k sobě a snažili se, abychom chodili společně jak na akce, stejně tak jsme vedle sebe i útočili, když byl tenhle rozkaz vydán. Byl jen o rok starší nežli já, ale narukoval později. Já narukoval v osmnácti, on ve dvaceti, ale později nežli já. V tuhle chvíli, co o tom vyprávím, začal čtvrtý rok té veliké války.

A stejně, jako jsem měl Ludvu za kamaráda, za kterého bych i život položil, měl jsem v rotě i nepřítele. Tak zavilého, že jsem se kolikrát obával, aby mě při akci nebo útoku nezastřelil. Nenáviděl mě víc nežli celou válku. A přitom to všechno vzniklo nedopatřením. Jednou jsme dostávali žold a on byl u nepřítele, tak jsem mu těch pár peněz vzal k sobě, že mu je dám, až se vrátí. Jenomže mezitím co byl u nepřátelských zákopů, naši velitelé vytroubili noční útok a já mu ty jeho peníze nestačil dát. Když se pak spolu s ostatními vojáky, protože útok byl samozřejmě zase odražen, konečně jako vždycky, vracel do našich zákopů, tak chytil kulku. Sice se dostal, za pomoci dalších vojáků, do bezpečí zákopu, ale byl odvezen do nemocnice, a jakmile se uzdravil, byl převelen na jiný úsek fronty. Byl tam dva roky, já ty jeho peníze samozřejmě utratil, proč ne? Jenomže po těch dvou letech se k nám vrátil a hned na mne vyrukoval, že jsem mu ukradl žold.

Říkal jsem mu, jak to bylo, slíbil mu, že mu budu jeho celý žold splácet, ale bylo vše marné. Začal na celý zákop vykřikovat, že jsem zloděj a že jsem si myslel, že tam u těch Němců tehdy přijde o kejhák. Řval tak, že ho museli slyšet i na druhé straně linie. A zároveň přísahal, že se mi pomstí, že mě zabije. A tak jsem ho jak já, tak i můj kamarád Ludva museli neustále hlídat. Ta válka mu natolik vlezla na mozek, že byl opravdu schopen mě zastřelit.

Jednoho dne, a teď se vracím na počátek čtvrtého roku války, bylo to myslím v únoru, jsme šli v noci položit miny, šli s námi tehdy i sapéři, k nepřátelským zákopům. Věděli jsme, že se tam vyměnila posádka, nebezpeční a zavilí Němci byli vystřídáni Rakušany a Maďary, a těm se už nechtělo moc bojovat. O to jsme to měli snadnější, oni tak dobře nehlídali. Položili jsme ty miny, sapéři natáhli dráty a chtěli jsme se o něco stáhnout, aby mohli zapálit šňůry.

Jenomže v té chvíli vylezlo ze zákopu asi dvacet nebo pětadvacet Rakušáků a začali se plížit nebo přískoky běžet k našim zákopům. Troufám si tvrdit, že chtěli udělat přesně to, co my jim. Několik z nás se krčilo v malé prohlubni a nemohlo se ani pohnout. Jakmile bychom se pokusili utéct, okamžitě by nás postříleli, navíc jsme byli kousek před hlavněmi kulometů. A jako na potvoru právě do těchto míst začala pálit naše artilerie. Na útěk nebylo ani pomyšlení. Leželi jsme přitisknutí co nejvíce do promrzlé země a litovali, že si lopatkami nemůžeme vyhloubit malý zákop, který by nás lépe chránil před našimi granáty. Rakušané leželi pár kroků od nás a byli na tom naprosto stejně. Ti pitomí kanonýři stříleli až do rozbřesku.

Jakmile kanonáda přestala, Rakušané vylezli z děr a s hlasitým povídáním šli do svého zákopu asi na snídani a horký čaj. My se nemohli ani hnout. Potom začala obvyklá přestřelka, štěkaly kulomety, práskaly flinty, tu a tam nějaká ta mina, dělo se to skoro každý den. Občas do toho práskl i nějaký horlivý kanonýr, zkrátka, lítalo to nad námi tak, že jenom malé vztyčení znamenalo jistou smrt. A tak jsme leželi, těla nám pomalu zimou ztuhla tak, že nám činil problémy i malý pohyb a zuby jsme museli mít pevně stisknuté, aby nás neprozradilo jejich drkotání. Ludva, ten můj kamarád, byl samozřejmě se mnou.

Pro podobné případy jsme sebou tahali malé dávky jídla a hlavně vodu ve feldflaškách. Naší páni velitelé počítali, že bychom museli vydržet v úkrytu den a následující noc bychom se už mohli proplížit k našim. Jenomže my tam mrzli tři dny. Jakmile se zšeřilo, Rakušané vylézali ze zákopů jako krysy z děr a celou noc opravovali střelbou poničené předprsně, tahali nové kuláče a zvyšovali tak zákopy nebo natahovali nová kola ostnatého drátu. Kdybychom vylezli, bylo by po nás. No, a jakmile se rozednilo, naši dělostřelci jim to zase poničili a oni museli v noci opravovat znovu. Jak říkám, byla to sviňská válka.

Nakonec se přestalo střílet, Rakušáci se mohli v bunkrech dosyta vyspat a my se začali plížit domů. Řeknu ti, že takovou bolest ztuhlých a vymrzlých svalů, jsem už po válce nikdy nezažil. Pomalu to nešlo se ani pohnout a trvalo to celou polovinu vzdálenosti mezi oběma zákopy, než nás začala těla zase poslouchat a my mohli postup zrychlit. Když jsme se tak plížili ke svým, nikdo z nás nepočítal, jestli jsme všichni. Až když nás velitel nahnal do jeho bunkru, abychom podali hlášení, zjistili jsme, že dva kluci chybějí. Nikdo na nás nestřílel, nikde ani miny, tak jak je možné, že dva z nás s námi nešli? Oni tam, jak se zjistilo později, umřeli zimou. A to nijak zvlášť nemrzlo, jestli bylo tak tři, pět pod nulou, tak to bylo hodně. A přesto tam dva kluci, jak museli ležet bez hnutí, umřeli. Jojo, i tohle byl obraz té veliké války.

Když jsme se konečně dostali do tepla bunkru a kuchaři nám přinesli vřelý čaj, než uvařili něco k jídlu, zjistil jsem, že mi chybějí všechny moje věci. Ale úplně všechny. Nejen věci, ale i dopisy od maminky, fotky, zkrátka všechno. Nikomu jinému, kdo byl s námi na téhle akci, se nic neztratilo, věci se rozdělovaly mezi ostatní až tehdy, kdy byla potvrzena smrt, jinak si nikdo nedovolil na věci jiného sáhnout. Za prvé to bylo tak neslušné, že by toho zloděje ostatní snad ubili a za druhé by se takový zloděj nemohl ani v klidu vyspat, aby se neprobudil s kudlou v zádech. Většinou, protože i to se na frontě stávalo, kluci z roty toho zloděje odhalili sami a trest byl jen jeden, při první noční akci dostal zloděj kulku a většinou hned několik, do zad. A jednou, když se delší dobu nic nedělo, tak zloděje ráno našli mrtvého, probodnutého. Pachatel se tehdy nikdy nenašel.

Ptal jsem se kluků, zdali někdo něco o té zlodějně neví, ale nikdo si ničeho nevšiml. Pátral jsem jak blázen, ne kvůli těm věcem, dopisům či fotkám, ale kvůli pomstě. Chtěl jsem, a přiznávám se ti bez mučení, toho hajzla zabít. Nevypátral jsem, ale ani Ludva a další kamarádi z roty, vůbec nic. Bylo to zlé, protože od té doby jsme jeden, podezíral druhého a mnoho kamarádství tehdy skončilo.

A pak se mi jednoho dne stalo, když jsem se vzbudil dříve nežli ostatní, že jsem si všiml, že z kapsy kalhot, hozených na podlahu, kamaráda Ludvy, vykukuje moje zrcátko na holení. Zašátral jsem v dalších kapsách, pak jsem mu vlezl i do torny, všechny moje věci tam byly.

Vzbudil jsem ho a ukazoval jsem mu, co jsem našel u něj. „Franto, přece si nemyslíš, že bych tě okradl já?“ Nemyslel jsem si to, věděl jsem, že byl po celou dobu se mnou, ale hlavně, že by mě můj kamarád nikdy neokradl. Jenomže pak se vzbudil ten hajzl, co mě neměl rád a začal řvát, že už ví, kdo je zloděj a že to je Ludva, že má u sebe všechny moje věci. Kluci se na Ludvu vrhli. „Nechte toho,“ zařval jsem. „Ludva zloděj není a ani nemůže být, byl po celou dobu se mnou venku. Zlodějem je někdo jiný.“ Zbytečně, kluky strašně štvalo, že nedokázali zloděje vypátrat a měli v očích smrt. A tady se ukázala síla přátelství. „Tak mě zapíchněte, aby byl zase v rotě klid, stejně mi nikdo neuvěříte, že jsem nic Frantovi neukradl.“ On totiž tušil, kdo to navlékl a raději by umřel, než aby na mě nechal podezření, že jsem srab a nedokážu najít zloděje mých věcí a také ho potrestat. Kvůli mně byl ochoten i umřít. Vzal jsem flintu, zarachotil závěrem a namířil jsem na tlupu kolem Ludvy. „Jakmile na něj někdo sáhne, střelím,“ řekl jsem. Asi jsem musel vypadat opravdu zle a odhodlaně, protože se hned od Ludvy stáhli. A já byl opravdu odhodlán střílet. Když člověk ve válce zabíjí, začne mu být jedno, kdo to je.

Ludvu pustili, ale rota se rozpadla. Už si nikdo nepovídal ve skupinkách, každý seděl sám, obvyklé skupinky přestaly hrát i karty. Každý si myslel o tom druhém, že zlodějem je právě on. Když jsem si kontroloval své znovu nalezené věci, zjistil jsem, že mi přece jen něco chybí. Nosil jsem na krku zlatý křížek s řetízkem, který jsem dostal od maminky k narozeninám. „Nos ho, bude tě chránit před vším zlem,“ říkala mi tehdy, když mi řetízek vzadu na krku zapínala. Od těch dob jsem ho sundával jenom, když jsem šel do akce nebo do útoku. A právě tenhle řetízek mi chyběl, ten mezi věcmi nebyl. Když nás po několika měsících poslali do týlu na odvšivení a odpočinek, bylo to v březnu roku 1918 a naposledy jsme byli v týlu začátkem prosince, museli jsme se svléknout, jít se pod tekoucí vodu umýt, byla pořádně studená, přece by nám ji neohřívali, nechávali jsme věci na takových lavicích, protože jsme se chodili mýt po skupinkách. A jak jsme tam tak čekali, už svlečení, než na naši skupinku přijde řada, volal najednou na mě jeden z kluků, abych se šel na něco podívat. Z jedněch těch špinavých a potrhaných kalhot uniformy vyčuhoval zlatý řetízek. Vytáhl jsem ho. Byl to ten můj.

Nevěděli jsme, čí to jsou hadry, a tak nás několik čekalo, až se ta předešlá skupinka vrátí. K těm hadrům se přihasil ten můj nepřítel. Skočili jsme na něj, zmydlili ho a křičeli, ať se přizná, proč to vlastně celé takhle navlékl. Dostal strašný výprask, dokonce mu při něm praskla kost v ruce. A pak se přiznal, že se chtěl pomstít mně tím, že chtěl, abych si myslel, že zlodějem je Ludva a zabil ho. Udělal to proto, že stále tvrdí, že jsem mu ukradl žold, i když jsem mu ho splácel.

Když jsme pak večer měli volno, kluci ho přivlekli před barák, kde jsme byli ubytovaní a řekli mi: „Je to usvědčený zloděj, máš právo ho zabít. Chceš to udělat hned nebo počkáš, až budeme na frontě?“ Ale já ho zabít nechtěl, tak jsem klukům řekl, ať ho nechají, že už dostal dost. Vždyť on se bál jít s tou rukou i k felčarovi, jenom si ji pověsil na kus špinavého hadru. „Ona si ho nějaká kulka najde sama,“ řekl jsem, když jsme ho pouštěli.

Od té doby byl tenhle hajzl sám. Nikdo se s ním nebavil, nikdo s ním nechtěl chodit do služby ani na akce, musel to být strašný život. A přece měl štěstí. Stejně jako já. Oba dva jsme to veliké zabíjení přežili. Na rozdíl od Ludvy, toho jen chvilku před koncem války zabil dělostřelecký granát. Padl přímo do zákopu, do míst, kde byla pozorovatelna. Ludva a další dva kamarádi tam zrovna měli službu. Našli jsme z nich jenom zkrvavené cáry. Utěšovalo mě jen, že netrpěl, na rozdíl od kluků, kteří se nalokali plynu a potom dlouho umírali ve strašných bolestech, ale o tom ti povím zase až příště.“

Děda dovyprávěl, zapálil si další svou obvyklou partyzánku a porichtoval něco v ohništi sporáku. Já seděl, mlčel a mysl jsem měl plnou kamarádství. Maně jsem si vzpomínal, kdy jsem se zachoval stejně ušlechtile, jako děda. Babička mě pohladila po vlasech a po tváři: „Myslíš na to, jestli ses se i ty někdy zachoval jako děda, že jo?“ Pokýval jsem hlavou. „Neboj, určitě se ti v životě přihodí něco, čím si dokážeš, že jsi dobrý člověk. A budeš vědět, jak se zachovat, až ten čas přijde.“ Babička byla moudrá žena a já ji nesmírně miloval.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.