Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

26.07.2014 11:02

Kapitola XIV

Válečné příhody

Kromě delších vyprávění mého dědy o příhodách, které mu utkvěly v paměti s takovými podrobnostmi, že tvořily celou kapitolu, vyprávěl mi děda i krátké vzpomínky. A tak se stávalo někdy, že za jediný večer vyprávění, jsem se dozvěděl i dvě, tři příhody najednou. Teď, při psaní mých vzpomínek na dědovo vyprávění si uvědomuji, jak moc toho děda v té válce prožil, co vše musel vydržet a že bylo vlastně jenom velikou náhodou a štěstím, že celou válku přežil a jenom díky tomuto štěstí tady dnes vůbec sedím a sepisuji své vzpomínky na jeho vyprávění. Vždyť kdyby anděl strážný, nebo náhoda, ale především ono příslovečné štěstí dědovi nepřálo, ani bych dnes tady vlastně na tom světě nebyl.

Bylo to jednoho krásného letního podvečera, kdy jsme si s kamarády přestali na zahrádce babičky a dědy hrát, usadili se kolem studny, na které si děda chtěl po práci na rozpálené střeše odpočinout a poslouchali, mnohdy s otevřenou pusou, jeho střípky z válečných příhod. A tak dědovi dejme opět slovo.

„Byli jsme v těch zákopech strašně dlouhou dobu a museli jsme se také někde vyspat. Někde, kam by nepršelo, kde by se dalo zatopit, kde bychom se mohli v klidu najíst a především, kde bychom nebyli stále na mušce nějakého zavilého střelce odnaproti. A někteří z těch na druhé straně válečné linie byli opravdu dobří střelci. Jakmile byl někdo nepozorný a příliš mu vyčuhovala nad zákopy hlava, mohl si být jistý, že po něm někdo práskne. Pokud se netrefil, ono to bylo přece jenom poměrně daleko, bylo to štěstí, ale často se stávalo, že se ten střelec nemýlil. Hodně našich takhle přišlo o život. Jednou se i mně stalo, že jsem šel na záchod málo přikrčený a najednou prásk, kulka mi projela vrškem helmy jak máslem a srazila mi ji z hlavy. Nějaký sakra dobrý střelec se mi do ní strefil. Ani jsem ten výstřel neslyšel. Naštěstí tam nebyla hlava, ale jenom prázdný kus helmy, jinak bych tady teď neseděl. Od té doby jsem si dával setsakramentský pozor, abych moc palici nevystrkoval. Ale abych to dopověděl, tak kvůli tomu vyspání, jídlu a vůbec střeše nad hlavou, jsme měli v zákopech vybudované bunkry. Velení roty a také celého pluku mělo od ženistů, většinou to byli Angláni, nepříjemní, namyšlení chlapi, ale uměli, to ano, vybudované několikapatrové bunkry hluboko pod zemí. Ty by vydržely i přímý zásah granátu z velkého děla. My, obyčejní vojáci, měli jen bunkry vybudované z kuláčů a zasypané tak metrem hlíny, ale páni důstojníci měli bunkry ze železa.

Jednou,“ říkal děda, „k nám přijel na inspekci nějaký papaláš od Masaryka, už ani nevím, kdo to byl. Ale byl to takový úřednický panák. K nám, do zákopů, přijel ve světlém trenčkotu, v nablýskaných polobotkách a s buřinkou na hlavě. Museli jsme se smát, když sotva slezl po žebříku do zákopu, tak byl tlustý, a hned jakmile si stoupl, měl polobotku úplně v bahně. Bylo ho tam kolikrát do půli lýtek. Ale ani nenadával, šlapal v tom blátě, voda s bahnem mu do nich tekla proudem, ale on se snažil neustále tvářit důstojně. V jednom místě byl zákop hodně mělký a tam jsme se museli obzvláště hodně sehnout, aby nám nebyla vidět hlava nad zákopem. A právě tam měli Němčouři ty nejlepší střelce, věděli, že tam nejspíš někoho z nás dostanou. No, a ten papaláš si nechtěl umazat asi jak kabát, tak kalhoty a přelézt tohle místo po kolenou, a tak se jen zlomil v pasu. Jenomže jakmile vlezl na ten hrb v zákopu, byla to skála a nešla odkopat, musela by se odstřelit dynamitem, vystrčil hlavu až moc nad zákop a prásk. Němčour odnaproti po něm prásknul. Strefil se dobře, ale ne skvěle, takže papaláše nezastřelil, kulka mu srazila tu jeho buřinku a škrábla na hlavě. Papaláš zařval, bahno, nebahno, sebou plácnul na břicho a začal strašně naříkat. Tak ho kluci odnesli do velitelského bunkru a chtěli ho trochu očistit, jenomže to šlo ztěžka, on se totiž ten papaláš strachy posral. Od té doby k nám už nikdy nikdo nepřijel, jen důstojníci, ale ti byli na válku zvyklí.“

Děda se na chvíli odmlčel, protože mu babička přinesla chleba s domácím sádlem a škvarky, nám dala také, ale místo škvarků jsme na chlebě měli marmeládu. Děda dojedl, napil se piva, láhev měl vždy na okně, aby pivo zteplalo, měl pivo rád teplejší, obřadně nacpal partyzánku do špičky, zapálil si, několikrát zabafal a obrátil se na nás: „Tak kde jsme to přestali?“ „No u toho papaláše, jak se posral,“ pospíšili jsme si s odpovědí. „Ono s ním už nic jiného nebylo, ale řeknu vám něco jiného, týká se to těch bunkrů, chcete?“ Horlivě jsme přikyvovali hlavami, zavrtěli se, abychom se pohodlněji usadili, jako kuřata kolem kvočny, protože děda seděl na té studni a my kolem něho na zemi, na trávě. A děda pokračoval.

„Jednou jsme zažívali zase jedno ohromné bombardování našich pozic. Celý den, celou noc a další den, nám padaly do našich pozic granáty z děl. Z toho dunění jsme už ani neslyšeli, copak já byl stejně na jedno ucho hluchý, ale neslyšeli vlastního slova ani ostatní, takový ta děla dělala rámus. Seděli jsme zalezlí v bunkru a všichni se modlili, aby nám nespadl granát na hlavu. Asi jsme se modlili málo, najednou se ozvala příšerná rána, celý bunkr se nadzvedl, pootočil se a posadil se zpátky, jenomže nakřivo. Trámy, tedy ony to byly kuláče, se na nás sesypaly a zabily několik kluků. A jakmile spadly, zasypala nás úplně hlína. Stalo se to ale ve vteřině. Kluci, co byli u dveří bunkru, byli na místě mrtví a zasypaní. Ti, co byli uprostřed u stolu, byli pomlácení od trámů a zasypaní tak do pasu, ale my, co jsme byli vzadu v rohu, jsme byli tím výbuchem vtlačeni mezi ty trámy a navíc na nás spadlo té hlíny strašně moc. Mne ten výbuch mrsknul pod stůl a ještě se na mě zřítila skříň, a teprve pak mě to zasypalo. Mohl jsem ale dýchat, ostatní pod tou hlínou se udusili.

Nevím, jak dlouho jsem byl bez sebe, ale když jsem se probral, strašně mě bolela noha, měl jsem na ní veliký a těžký kuláč. Snažil jsem se ho ze sebe dostat, ale nešlo to. Chvíli jsem se snažil vyhrabat se, pak jsem zase omdlel. Probudilo mě fackování. Otevřel jsem oči a oslepilo mě světlo, byl jsem venku. Jakmile dostal náš bunkr přímý zásah z velkého děla a sesypal se na nás, začali nás ostatní, bez ohledu na pokračující dělostřelbu, vyhrabávat. Trvalo jim to prý přes tři hodiny, celou tu dobu jsem byl asi bez sebe. A měl jsem štěstí, že pod tím stolem a skříní bylo tolik vzduchu, že mi vystačil, než mě kamarádi vykopali. Přežili jsme dva. Já a jeden kluk, ale ten měl přeraženou páteř a už se nikdy na nohy nepostavil, nějak se vyléčil, do konce války ho nechali v nějakém ústavu a po válce ho poslali domů, dali mu nějakou malou penzičku. Viděl jsem se s ním asi v šestadvacátém roce, ale pak, když přišla ta velká krize, neměl z čeho být živý a zastřelil se pistolí, co si sebou z války přinesl.

Já se zase ocitl v nemocnici se zlomenou nohou, byla to ta samá, co mi zlomil kmen na Sibiři. A teď zase kmen, nějak jsem měl na ty stromy smůlu. Představte si, že když jsem tady kácel na zahrádce velkou jabloň, když jsme si s babičkou koupili tenhle domek, tak mě ta jabloň tu nešťastnou nohu, a tu samou, zlomila potřetí. Tak vidíte, jakou já měl smůlu na stromy. Když se mi ta zlomená noha uzdravila, poslali mě zpátky k mé rotě a představte si, že tam byli úplně cizí kluci, z nás, těch původních, tam, kromě mne, zbyli jen tři kluci. A to nás bylo šedesát. Ti ostatní už na tomhle sviňském světě, nebyli. Takhle vypadala ta veliká válka.“

Děda dovyprávěl, zapálil si asi pátou partyzánku, rozhlédl se po zahradě, kam už nedohlédlo sluníčko a pomalu se propadala do stínu, pohladil kočku, která se mu přišla otřít o nohy, podíval se na nás a řekl: „Tak to vidíte, kluci, tohle byste neměli nikdy připustit, až budete dospělí. Zažil jsem ty války dvě, v té druhé jsem sice neválčil, ale taky jsme si s babičkou zažili své a byl bych nesmírně smutný, abyste něco podobného museli zažít i vy.“

Děda, snad to bylo zkušenostmi z obou světových válek, snad to bylo dáno už věkem, to nevím, ale byl vášnivým odpůrcem válek, zabíjení, ubližování lidem. Můj děda mi nikdy nedal ani facku, a to jsem někdy zlobil přímo strašlivě, ale viděl jsem na něm, jak ho mé špatné chování nebo hádání s bratrem či kamarády, mrzí. Neměl rád, když jsme se prali, neměl rád, když jsme na sebe nadávali, naopak, vždycky když jsem pomohl třeba malému bratru vylézt po žebříčku do našeho letadla – půdičky, vždy mě pohladil. Děda musel ve válce asi zabít hodně lidí, a tak to chtěl kompenzovat dobrotou ve zbytku celého svého života. Byl to dobrý člověk – můj děda.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.