Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

15.09.2014 17:55

Kapitola XVI

Když měl anděl strážný dovolenou

Příběh, který vám nyní budu vyprávět, měl svůj začátek jednoho horkého letního prázdninového dne. Bylo mi tehdy třináct let a ještě jsem chodil dědovi pomáhat opravovat střechy. Byli jsme tehdy u Spoustů, byli to starší manželé, kteří měli překvapivě velice malé děti, dvě krásné dcerky. Domek měli velice úpravný, čistý, i když oba dva velkou inteligencí neoplývali. Zato obě jejich dcery, jedné mohlo být tak osm let, ta druhá byla o rok, dva mladší, byly velice sečtělé, komunikativní a překvapivě na mne působily velice inteligentně. Inu, geny si občas s lidmi pořádně pohrají.

K večeru jsme se vrátili s dědou z práce a byli jsme od toho tehdy panujícího vedra, dost uondaní. Babička měla na zahradě plechový sud a do něj chytala z okapu, když pršelo, vodu. Prý je to nejlepší na zalévání zeleniny, říkávala. A právě v tomhle sudu jsme s dědou ze sebe smývali to veliké vedro, i když babička nadávala jak špaček, že se máme umýt pod studnou a nešpinit jí vodu na zalévání. Jenomže v tom sudu byla voda teplá, zato ve studni, byla hluboká přes deset metrů, byla jako led. A tak jsme na babiččino špačkování nedbali a opláchli jsme se právě v té vodě, co jsme nesměli.

Když jsem si utíral obličej, děda, svlečený do půli těla, se ještě cachtal v sudu, všiml jsem si veliké, dlouhé a zarudlé jizvy, táhnoucí se od klíční kosti skoro až k pupíku. „Co se ti stalo, dědo?“ Nevydržel jsem to a bradou ukázal na tu jizvu. „Ále, to zrovna nebyl můj anděl strážný ve službě, asi si vzal dovolenou,“ odpověděl mi záhadně děda. Musel přece vědět, že na Ježíška, anděla a jiné mystické osoby už dávno nevěřím. „Jaký anděl?“ nedal jsem se.

Babička už nás ale volala, že máme ohřátou bramboračku s houbami a uštěpačně se ptala, jestli budeme jíst, nebo kafrat nesmysly. „Sakryš,“ zašeptal si děda pod vousy, „ta je zase dneska nabroušená.“ Spiklenecky na mě mrkl a šeptl: „Dneska buď raději potichu, někdy ti to o tom andělu povím a teď pojď raději jíst, nebo nám tu bramboračku babička vyleje praseti. To víš, asi jí je taky horko.“

Babička toho dne opravdu neměla náladu, až mnohem později jsem se, docela náhodou, dozvěděl, proč. Ona totiž tu paní Spoustovou nemohla ani cítit. „Ona mi je ještě z války dlužná moc peněz. Neměla na zaplacení, ten její měl špatnou práci a málo vydělával, pak byl nasazen v Německu, tak jsem jí dávala na dluh. Když už přesáhl tisíc korun, a to byly za války veliké peníze, i když byly, jak se dneska říká, jenom protektorátní, tak jsem jí přestala zboží dávat a ona mě začala po městě strašně pomlouvat, že prý dávám Němcům zboží zadarmo a jí nechci.“ Babička mi to říkala tak o rok později, když už byla moc a moc nemocná a většinu dne musela ležet. „A dávala jsi Němcům zadarmo?“ Nedalo mi to. „Nikdy! To mi věř. Za to, co dělali dědovi, bych raději šla na šibenici, než abych jim něco dala bez placení. Ale oni, a to všichni, kteří mi do krámu přišli, do haléře zaplatili. Ale ta důra mi je ty peníze dlužná dodnes a říká, že mi je prý už dala. Je to mrcha a bude se jí jednou špatně umírat, jako všem zlým lidem.“

Zatímco paní Spoustová zemřela tiše a ve spánku, moje milovaná a strašně hodná babička umírala dlouho na rakovinu žaludku, ale to do tohoto příběhu zatím nepatří. Říkám to jen proto, že ač byla moje babička laskavá, hodná a hlavně moudrá žena, ne všechno odhadla dobře.

Ale vraťme se k dědově jizvě. Ten den, co bylo tak horko, mi už děda nevyprávěl, nechtělo se mu. Dodnes jsem přesvědčen, že kvůli babičce. Příběh mi vyprávěl až na podzim. To jsme jeli spolu na kolech do lesa na dřevo. Jak už víte, děda měl na to speciálně upravené kolo a měl nařezanou tak velkou hromadu dřeva, že by ji sám nezvládl odvézt domů. „To víš, kdybych to dřevo nechal dlouho v lese, tak by mi ho někdo ukradl. Lidi dneska kradou, ani poledne nedrží,“ řekl mi tehdy. A tak jsme jeli. Když jsme se pěšky vraceli, bylo to daleko, tak šest, sedm kilometrů a já mu musel jednou rukou přidržovat kolo, aby ho vůbec mohl uvézt, a druhou jsem vedl své kolo za řídítka, děda se dal zčista jasna do vypravování.

„Po celou dobu války, od prvního dne v zákopech a potom na Sibiři v lágru, stejně jako pak na francouzském bojišti, jsem si říkal, že nade mnou musí bdít nějaký můj strážný anděl. Vždyť ze všech známých a kamarádů, které jsem kdy za války měl, jsme přežili tu velikou vojnu jenom tři. Jeden kamarád byl na vozíku, později se stejně zastřelil, no, a ten druhý byl ten šmejd, co říkal, že jsem mu ukradl jeho žold a chtěl mě dokonce zabít. Jinak tu vojnu z mých známých a kamarádů nepřežil nikdo. I z naší vesnice jsem byl jediný, všichni ostatní padli nebo umřeli na různé nemoci.

Jednoho dne, bylo to v létě roku 18, nás několik průzkumníků naložili na koňský potah a odvezli nás kus cesty do týlu. Byl tam les, od kanonády byl skoro zničený, stromy byly zurážené, větve trčely k nebi, jako hnáty kostlivců a ten les byl mrtvý. Nebyla tam tráva, jen spáleniště, nebylo tam slyšet jediného božího ptáčka. Kdoví, kde ti ptáci byli a jestli vůbec tu strašlivou kanonádu přežili. A právě tam nás poslali, abychom ty stromy, které ještě měly aspoň nějaký kmen pokáceli, nařezali na čtyřmetrové, ale i kratší kusy, naložili na vozy a odvezli do zákopů, aby se těmi kmeny vyspravily stropy bunkrů, poničených granáty.

Válka už byla líná. Útoky se nekonaly ani z jedné strany, jen tu a tam jsme na sebe stříleli, spíše aby se neřeklo, než abychom pořádně válčili. Po celé linii se povídalo, že válka co nevidět skončí a my půjdeme domů. Bylo léto a bylo horko. Svlékli jsme se do půli těla a začali ty stromy porážet. Jedna parta je porážela, druhá je řezala na požadované délky. Občas jsme se posadili, z čutory se napili zteplalé vody a zakouřili si. Na frontě bylo ticho. A při jedné z těch rauchpauz jsem si musel odskočit. Nechtěl jsem kamarády obtěžovat, tak jsem se sebral a šel asi dvacet metrů dále, kde byly ohořelé zbytky nějakého křoví. Stáhnul jsem si kalhoty a přičapl na bobek. Vtom se ozval hrozný svist. Ani jsem si nestačil ty kalhoty natáhnout, když to hrozně prásklo, něco mně vrazilo strašlivou silou do prsou a já letěl vzduchem. Na nic víc si z toho dne nepamatuju.

Když jsem se v nemocnici probral, byl jsem po operaci a byl od pasu po krk zafačovaný. Prsa a pravá ruka mě pálila jako čert. Myslel jsem, že to ani nevydržím. Asi jsem tak hlasitě sténal, že ke mně přišla sestra, po chvíli i nějaký fousatý doktor a píchli mi injekci. Po ní jsem byl zase bez sebe. A tak to šlo několik dní, bolesti jsem měl strašné, ale jak jsem zjistil, byl jsem celý, nic mi nechybělo. Aspoň to, řekl jsem si. Jenomže ani po týdnu, či deseti dnech, se bolesti nezmenšovaly, spíše naopak. Sestra mi stále častěji píchala injekce, abych prý bolestí neřval. Za další den či dva už jsem si přestal pamatovat. Nevím, co se dělo. Všechno jsem se dozvěděl až později od vojáků, kteří leželi na pokoji se mnou, bylo nás tam asi dvacet.

Říkali, že se rána zanítila. Ptal jsem se, jestli vědí, co se vlastně stalo, nevěděli. Zato mi řekli, že po deseti dnech natáhli kolem mé postele plentu a oni si říkali, že budu další na řadě, co natáhne bačkory. Podle toho, co si říkali doktoři, ze mě denně vytahovali spoustu hnisu a já byl částečně v bezvědomí a částečně omámený nějakým sajrajtem. Pak se prý jednou objevil na pokoji nějaký cizí doktor, prý to byl Angličan, a ten těm našim felčarům tvrdil, že má nějaký nový lék, který sice není dostatečně vyzkoušený, takže by ho rád vyzkoušel na mě. Prý říkal, že mi to buď pomůže, nebo zabije, ale bez něj, že jsem stejně beznadějný případ a že stejně do týdne umřu. Ti ostatní pacienti říkali, že jsem na tom byl tak zle, že každý den čekali, že bude po mně. A tak mi začali prý dávat ten anglický lék a stal se zázrak. Nejen, že jsem to přežil, ale začalo se mi dělat líp a líp. Po nějakém čase jsem byl zase při plném vědomí, bolesti už nebyly tak strašné a já byl zase schopen vnímat a pamatovat si, co se se mnou děje.

A pak jednoho dne ke mně přišel ten anglický lékař, naši lékaři a sestry, dlouho mě prohlíželi a potom mi začali dávat pryč ty plenty a já poprvé mohl zkouknout, kde to vlastně jsem a kdo je na pokoji se mnou. Když ty plenty odstranili, začalo celé osazenstvo pokoje tleskat a ti, kdož mohli stát, se při potlesku postavili. Jeden Frantík na mě volal, natolik už jsem se francouzsky naučil, že jsem jediný případ z tohohle pokoje, kdy odstranili plenty, a já se vrátil do světa živých. V osmi dalších případech, nejprve vojáka odvezli pod plachtou, a pak plenty odnesli a lůžko připravili pro dalšího.

Od sester jsem se také dozvěděl, že mi šrapnel přesekl tři žebra a zaryl se hluboko do plíce. Prý nade mnou musel bdít anděl strážný, protože kdyby se prý střepina zaryla jen o pár centimetrů vlevo, nic by mě už nebolelo, prý bych byl na místě mrtvý. Jednou se za mnou přišli podívat kamarádi z roty, dostali povolenku. A ti říkali, že do toho proklatého a mrtvého lesa přilétl jen jediný granát a ozval se jen jediný výstřel. Prý se asi nepřátelský dělostřelec nudil, nebo chtěl z hlavně vyhnat pavouky. A trefil se zrovna do mne. A tak jsem si tehdy říkal, že ten můj anděl strážný byl už za ta léta služby pořádně unavený a musel si odpočinout, že si asi vzal dovolenou, a proto mě ten jediný granát trefil. Jenomže měl tu dovolenou asi velice krátkou, protože mě nenechal v tom špitále umřít.

Po tom anglickém léku, dodnes nevím, co to bylo zač, se mi začalo rychle dělat dobře. Plíce mi zašili tak, že jsem neměl příliš velké obtíže, klíční kost a žebra se mi uzdravily a mě začátkem října toho roku 1918 z nemocnice vykopli zpátky na frontu. Ti ostatní pacienti mi říkali, že jsem hloupý, že jsem si měl na něco stěžovat, aby mě ve špitále nechali déle, že ta vojna už musí každým dnem skončit, ale já neuměl simulovat, a tak jsem se vrátil zpátky do zákopu.

Válka ale už byla u konce, to bylo vidět.  Kromě nějakých pár ran z děl a výstřelů z pušek se nedělo nic. Žádné útoky, žádné protiútoky, zkrátka na západní frontě byl klid. Jen začalo pršet. Hustě a dlouho. A my se zase jednou brodili v zákopech do půli lýtek v bahně, zase jsme se nemohli ani usušit, protože i když jsme měli v bunkru kamínka, neměli jsme žádné dřevo. Když se ještě válčilo na plný pecky, tak nám občas dřevo přivezli, ale teď už vůbec nic. A co bylo horší, přestali nám dávat tolik jídla, jako dříve. Tedy, my jsme nikdy neměli tolik jídla, abychom neměli hlad, ale teď jsme dostávali jenom jednou za den nějakou polívku s kouskem bramboru a nějaký tuřín v tom taky plaval. A to bylo všechno. Místo čaje jsme dostávali jen jakousi vřelou obarvenou vodu. „Co byste chtěli, neválčíte, jen sedíte a čumíte, tak nepotřebujete tolik jíst, abyste nebyli, až přijde mír, tak tlustí,“ říkali nám posměšně provianťáci a sami přitom byli tlustí jak prasata. Byl to podivný čas. Válka jakoby už nebyla, mír taky ne a jak my, tak nepřítel jsme jenom seděli v zákopech, mokli, mrzli a umírali na nemoci. Během toho deštivého října roku 18 jen u naší roty zemřeli dva kluci na tyfus, co tam začal řádit. Ještě, že nám všem začali dávat nějaké léky, abychom tam nepomřeli všichni. Tak to se mi, chlapče, stalo, před koncem války, v tom památném a velice slavném roce 1918, na který bude muset český národ s úctou vzpomínat ještě po staletích, ale to ti řeknu až příště.“

Zatímco děda vyprávěl, dokodrcali jsme se s velikým nákladem polínek, nařezaných na půl metru, domů a já tušil, že přijde den, kdy budu muset pomoci dědovi při řezání na velikost, která se vešla do kamen. Na vyprávění jsem se těšil, na to řezání ne, nikdy ne, ba co víc, přímo jsem ho nenáviděl, ale kvůli dědovi jsem se musel překonat a pomáhat.

„Tak pojďte, dřevorubci,“ přivítala nás, udřené a upachtěné, babička. „Mám tady pro vás už přichystané lívance s povidly, dáte si?“ Kdo by si babiččiny lívance nedal, byly nejlepší na světě, jen o něco méně dobré, nežli její pověstná svíčková, ale ta byla jen velice zřídka, vždyť i když babička po celý život poctivě pracovala, nebyla zaměstnaná, ale byla pro sebe, a i když jak za první republiky, tak za protektorátu platila daně, jak, měla, důchod dostala od komunistů jen 168 korun. Děda, jako státní zaměstnanec měl sice důchod dobrý, ale kdyby si nepřidělával na střechách, měli by se dost co ohánět. A právě tehdy, co jsem začal rozum brát, jsem si uvědomil, že to, co nám hustili do hlavy ve škole, není až tak docela pravda. Pravda je jinde. A taky jsem poslouchal vyprávění mého otce, který strávil léta od roku 50 do roku 54 v Jáchymově, ale to už je docela jiný příběh a je docela možné, že vznikne knížka i o mém otci, kdož ví.

 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.