Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

28.09.2014 11:36

Kapitola XVII.

Příčiny a následky

Moje babička byla věřící. „Víš, já věřím, že někde nahoře musí být někdo, kdo na nás, lidi, dohlíží a řídí nás. A také nás ochraňuje, kdyby tomu tak nebylo, tak by se děda z té války možná nevrátil. Ale to jsem ho ještě neznala.“ Věřila, ale do kostela nechodila a faráře neměla ráda. Říkala mi: „Když jsem byla mladá holka, musela jsem chodit ke zpovědi, rodiče mne k tomu nutili, oni hodně věřili a pana faráře poslouchali na slovo. A u té zpovědi, měli jsme faráře takového nesympatického, slizký byl a vlezlý, se mě pořád ptal na věci, které mi byly velice nepříjemné, a tak jsem ke zpovědi nechtěla chodit.

A potom, to bylo v devětadvacátém roce, když vypukla ta krize a lidi měli strašlivou bídu, protože skoro všichni chlapi v Boleslavi přišli o práci, jsem znala jednu ženskou. Ten její dělal v Brázdimi v cihelně, ta přestala vyrábět cihly, nikdo je totiž nekupoval, jinou práci nesehnal a neměli ani čím nakrmit tři děti. Tak jsem jí tu a tam pro ty děti dala zadarmo nějakou tu housku, trochu salámu a mléko s máslem. A ta paní měla dvě slepičky a schovávala ta vajíčka pro ty děti. Tehdy se musely platit faráři desátky a ona neměla peníze. A představ si,“ říkala mi, „ten farář jednou přišel k ní domu, peníze chtěl, syčák, a když u ní žádné peníze nenašel, a jak by mohl, vždyť žádné, chudák ženská, neměla, tak ji sebral ty slepice. Plakala, prosila ho, ať jí je nebere, že má vajíčka pro děti a když jí je sebere, nebudou mít nic. Jenomže on na ni nedbal a slepice nechal kostelníkem sebrat a odnést. Od kuchařky na faře jsem se pak dozvěděla, že obě ty slepice musela zabít, uvařit a ten farář je snědl. Od té doby jsem v kostele nebyla, tohle přece pán Bůh nechtěl. A faráře, kněze a vůbec preláty nemám ráda.“

Babička si opravdu věřila podle svého. Vím, viděl jsem ji, že se modlila a pokaždé, když nás s bratrem vypravovala do školy, dělávala nám na čele křížek. Také nás učila modlit se Andělíčku můj strážníčku, tehdy jsem to říkával, protože jsem měl babičku rád, ale vůbec jsem nechápal, co tím myslí.

Děda se stal nevěrcem. „Bůh umřel ve válce. Protože kdyby nějaký Bůh byl, nemohl by přece dopustit tu hrůzu, to utrpení a tolik bolesti na světě.“ Ptal jsem se ho, jak je možné, že se babička modlí a on ne. „To máš tak, chlapče, nikdo nemá nikomu brát své přesvědčení. Ani ty, až vyrosteš, to nedělej. Jestli někdo věří v Boha a modlí se, jako babička, tak ať se modlí, jestli jí to pomáhá v životě, je to jenom dobré, ale jestli někdo v Boha nevěří, tak by se mu za to nemělo nadávat, protože to je přece také jeho věc.“ A tak spolu bez velkých hádek a v souladu žila věřící babička a nevěřící dědeček.

„A dědo, proč ty jsi vlastně do té války šel?“ Ptal jsem se ho jednou, když jsme spolu byli na houbách. „Ty jsi chtěl?“ „Nechtěl, kdo by chtěl jít umřít, když byl mladý. Ale musel jsem. To tě páni zavolají a jít musíš. Jenom doufám, že ty to nebudeš muset zažít.“ „A proč jsi vlastně utíkal k těm Rusům, když tě potom zavřeli do vězení a musel jsi tam dřít?“ Děda chvíli mlčky kouřil, vedl kolo a sledoval, zdali jsme už dorazili na známá místa, kde rostly houby. Rozpovídal se až poté, co jsme na jedno takové místo došli, sesbírali hříbky a vydali se dál do hloubi lesa.

„Vyprávěl jsem ti o tom poručíkovi, který nás přesvědčil, abychom po bratrech Rusech nestříleli, že? A proto jsme přeběhli. A proč jsem se dal do legií? Z několika důvodů, chlapče. Za prvé se mi v lágru na Sibiři nelíbilo, i když jsem se měl díky té ruské doktorce lépe nežli ostatní, ale pořád to bylo vězení. Ale hlavním důvodem bylo to, co nám vyprávěl ten emisar, co nás do legií lákal. Říkal, že pan profesor Masaryk chce novou, spravedlivou, republiku. Byla by pro nás a vládli bychom si sami. Nemuseli bychom už poslouchat nesmyslná nařízení zpupných rakouských úředníků, ale udělali bychom si vlast pro nás, pro všechny lidi. Byla to krásná myšlenka a hodně chlapů ji tehdy vzalo za svou. Ale pro mě byl jeden nejhlavnějších důvodů, proč  jsem šel bojovat a riskovat život, to, co pan profesor Masaryk říkával a psal. Že se konečně zbavíme cizí šlechty, která nás, Čechy, po staletí utlačovala, vydírala a ožebračovala.

Dám ti příklad. Jednou, to jsem ještě docela malý kluk, udeřila ohromná zima. Mráz byl tak velký, že jsme měli co dělat, aby se dobytek vůbec mohl napít, museli jsme ve stáji i chlévech topit, jinak by jim i voda v korytech zamrzla. Uhlí tehdy moc nebylo. Většina lidí si přes léto nadělala zásoby dřeva, to se ve státních lesích normálně prodávalo, a s tím dřevem vydrželi ti lidé, i my, do jara. Ale tehdy se dřeva spotřebovalo mnohem více a docházelo.  Lidé se vypravovali do lesa a sbírali chrastí. Chlapi poráželi soušky, ženské sbíraly klestí a v otepích na zádech je nosily domů. Hajní v c a k lesu, lidi nechali, věděli, že by jinak pomrzli. Jinak tomu však bylo v hraběcím lese. Tam museli hajní lidi vyhánět, panstvo si nepřálo mít chudinu na svém majetku. Nakonec si šlechtické panstvo zaplatilo lidi, ti z celého lesa vynosili to klestí a naházeli ho na ohromné hromady před lesem na poli. A myslíš, že pak lidem dovolil, aby si to klestí mohli vzít domů a zatopit si? Ani náhodou! Ty ohromné hromady klestí zapálili. Jenom proto, aby chudý a obyčejný člověk neměl z panského nějaký užitek. Takhle to tehdy chodilo.

Všichni lidi z naší vesnice, ale i z okolí, panstvo nenáviděli. Představ si, že domkáři měli malá políčka, která je sotva uživila. Měli je od panstva propachtované. Ale když si panstvo usmyslelo, že uspořádá lov na koních, ta malá políčka naprosto zničilo. Otec měl vlastní pole, ale i přes to jedno z nich to nabubřelé panstvo při honu na lišku nebo něco jiného, to už nevím, zničilo. A když byl otec na zámku, aby si vymohl zaplacení zničené úrody, pan hrabě se mu vysmál do očí a nechal ho slouhy ze zámku vyhodit. Tak to tehdy chodilo.

A když pan profesor říkal, že naše nová republika všechny tyhle panáky vyžene a dokonce, že bude trestné používat šlechtické tituly, spousta kluků, já samozřejmě taky, do té války, za vznik takovéto republiky, rádo šlo. Ještě pro jednu záležitost se mnoho z nás vypravilo do té velké války, a tou byla další věc, kterou pan prezident tvrdil ještě za války. Říkal, že jestli se nám podaří utvořit si naši samostatnou republiku, nebudeme muset už nikdy lézt do zadku jinému státu, že si od nikoho nedáme poroučet, ale budeme samostatní, silní a sebevědomí lidé. Byla to tak krásná myšlenka, že jsme za ni rádi prolévali krev a dokonce umírali.“

Kromě vzpomínek mého dědy na první světovou válku jsme si často, to už jsem byl větší a rozumnější, povídali i o tehdejší současnosti. Musíme mít na paměti, že se psal rok 1968 a jen o rok později můj děda, naprosto zbytečně zemřel. Děda byl celý život vlastencem, miloval naši krásnou zem, po celý svůj život miloval svého, jak vždy říkával, prezidenta Masaryka a byl nešťastný, když přišel rok 1948. „Komunisti, hochu, budou jednou zhoubou našeho národa. Obávám se, že svým patolízalstvím a podřízením se komunistickému Rusku, připraví Čechům ještě mnoho krušných chvil. Podívej se jenom na to, jak rychle se zapomíná na prezidenta Osvoboditele Masaryka. Jestlipak se o něm ve škole ještě učíte?“ „Učíme, dědo, ale málo. Jenom to, že se zasloužil o vznik republiky, a to je všechno. O tom, že nechtěl být v područí nikoho, ani o tom, že neměl rád šlechtu a dokonce o tom, že zakázal používat tituly, jsem se ve škole nedozvěděl,“ odpovídal jsem mu.

Poté, co vypuklo nádherné Pražské jaro 1968, pookřál i můj děda. Konečně mohl, po letech pečlivého schovávání, protože komunisti příliš legionářům nepřáli, vytáhnout a nažehlit svou slavnostní modrou uniformu francouzských legií a dokonce šel tehdy v této uniformě v prvomájovém průvodu. Na hrudi se mu leskly čtyři pečlivě nablýskané medaile a děda si vykračoval stejně hrdě, jako v průvodu v Praze, když se vrátil, spolu s francouzskými legiemi po vzniku republiky a ukončení války, domů, do Prahy. Tehdy průvod francouzských legionářů natáčel kdosi na kameru a poté, co se tento krátký filmeček promítal v televizi, v rámci jakéhosi dokumentárního cyklu, a já svého dědu zcela bezpečně poznal, dokonce byl na něho detailní záběr, právě tehdy mne napadla ona hříšná myšlenka, že bych o osudu mého dědy, Františka Kratochvíla, mohl napsat knížečku.

Omlouvám se čtenářům, ale i posluchačům rádia Svobodný vysílač, kde se má knížka čte na pokračování, jako autorské čtení, že jsem tuto kapitolu, zcela výjimečně nevěnoval válečným vzpomínkám, ale i tyto vzpomínky do mého vzpomínání na dědu, legionáře, patří.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.