Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

29.09.2014 09:56

Kapitola XVIII.

Život a vztahy v zákopech

Jednou o Velikonocích, šli jsme zrovna s bratrem pomlázkou vyprášit sukni babičce, se na nás děda s úsměvem podíval a řekl nám: „Vy ale máte, kluci, štěstí, že jste ještě malí. Já bych si to k babičce dovolit nemohl.“ A co by sis, dědo nemohl dovolit?“ Ptali jsme se. „No přece ji napráskat na zadek,“ děda se nakažlivě rozesmál. „To bych ti taky neradila,“ babička se naoko zamračila a my, kluci jsme z toho špičkování byli na větvi. „A to by ti babička taky pak napráskala? Vždyť je malinká!“ „Jo, malinká sice je, ale umíte vy si vůbec představit, co by chlap dělal, kdyby mu ženská ze vzdoru přestala vařit, No, řekněte sami, umíte si snad něco vy udělat k jídlu?“ Nevím, co si myslel bratr, byl ještě docela malý, ale já si uvědomil, že kdybych byl odkázán sám na sebe, co se přípravy jídla týče, asi bych brzy zemřel hlady. Vždyť nám maminka, nebo jindy i babička, mazaly i sádlo nebo máslo na chleba samy. A to ani nemluvě o tom, že bychom si uměli chleba sami ukrojit. „A ty taky neumíš vařit, dědo?“ zeptal se malý bratr. „Ale, co bych neuměl, hlady bych sice neumřel, ale tak, jaké to je od babičky, tak to bych tedy nesvedl.“ „Co to breptáš, dědo, copak sis naposledy uvařil, můžeš nám to prozradit?“ Podotkla babička. „Teď už nic, ale za války, kdybychom si nějak nepřilepšili, tak bychom chcípali hlady, tak málo jídla nám dávali,“ uvedl děda problém na správnou kolej. „A jak jsi to dělal, a co? Povídej,“ nastražili jsme uši. „Teď ne, kluci, běžte ještě hodovat po ulici, ať si něco přinesete domů v košíčkách, ale odpoledne přijďte, babička si půjde dát dvacet a já vám povím, jak jsme si v té veliké válce v zákopech přilepšovali ke stravě,“ sdělil nám děda, za nesouhlasného vrtění hlavou babičky, že ona si přece žádných dvacet nemůže odpoledne dát, protože má přece tolik práce a že děda, jako obvykle, kecá.

Bylo asi kolem čtvrté hodiny odpolední a Velikonoce se ten rok příliš nevydařily. Alespoň, co se počasí týče. Bylo chladno, každou chvíli se z tmavé oblohy, plné rozervaných a zlověstných mraků, spustil déšť a k tomu vál neustálý studený vítr. Docela rádi jsme se usadili na židličkách kolem dědových kamen, pozorovali, jak v nich praskají a hlavně hřejí polínka a rozechvěle se těšili, až konečně děda začne vyprávět. A babička? Ta měla přece tolik práce, že si zrovinka v tuhle chvíli dávala svých obvyklých dvacet vedle v ložnici. A dávala si je, jak se patří, bylo to dokonce slyšet. „Tak to vidíte, kluci, že ale má babička plno práce, viďte?“ děda se usmál a začal vyprávět.

„Nejhorší s jídlem to bylo v lágru na Sibiři,“ začal děda vyprávět, chvíli si na štokrleti hledal tu nejlepší polohu, přiložil polínko do kamen, zapálil si a pokračoval. „Tam kdybychom se od jednoho bývalého pytláka nenaučili z kusu drátu vyrábět oka, tak bychom asi pomřeli hlady. Byl jsem jednou s něčím, ani už nevím kvůli čemu, v kuchyni, kde nám kuchaři, vězni, také to byli Češi, zrovna vařili nějaký ten blaf. A tenkrát jsem poznal, jakým jsme národem. Byli to svině. Od ruského velení dostával lágr pravidelně proviant a dokonce tam bylo i maso. Viděl jsem to na vlastní oči, když jednou vykládali koňský povoz se zásobami. Nejvíc toho rozkradli sami dozorci, zabrali pro sebe ty nejlepší kusy masa. Ale protože neuměli vařit, nosili to do kuchyně a kuchaři jim z toho museli připravovat jídlo. A to víte, že si taky něco ukradli pro sebe, však také nebyli ani hubení, natož pak vychrtlí, jako my, ostatní. A z toho zbytku, co bylo dozorci ponecháno pro vězně, většinu ukradli ti naši kuchaři a sežrali to sami. Nám nechali nějaké flaksy jen jednou za týden, v neděli. V ostatní dny do šlichty naházeli občas nějaký ten brambor, ale i ty si kradli pro sebe, takže to nahrazovali zelím, řepou a tuřínem. Vyžít by se při té dřině z toho nedalo.

A tak jsme kladli při práci v lese ta pytlácká oka. Naštěstí byl tábor daleko od lidí, takže v okolní tajze bylo dost zvěře a občas se do oka chytla srnka nebo dokonce větší jelínek. Ale byla to sibiřská vysoká, nějaký zvláštní druh, i ty srnky byly větší, nežli u nás, myslím, že jim říkali maral, či jak se to jmenovalo. Samozřejmě, že dozorci, ti tam byli taky za trest, věděli, že lovíme do ok zvěř, ale nechávali nás. A my jim vždycky kus pečínky dávali. Dělalo se to tak, že když jsme něco ulovili, dva, tři lidi nemuseli kácet a zpracovávat stromy, udělali oheň přímo v lese, a tu zvěř hned upekli. Dozorcům, co tam zrovna měli službu, dali ty nejlepší kousky, a to ostatní jsme snědli sami na místě. Jinak by to nikdo z nás nepřežil, to mi věřte.

Jednou se do toho oka chytil velký medvěd. Řval, trhal nohou tak, že jsme se báli, že oko, co bylo důkladně přivázané k silnému stromu, vytrhne a dá se do nás, ale jeden z těch dozorců, Ivan se jmenoval a byl snad nejlidštější z těch ostatních, shodil z ramene vintovku, přiblížil se co nejblíž k tomu rozzuřenému medvědu a jedinou ranou ho zastřelil. No, a my namístě sežrali i toho celého medvěda.

Taky jsme si udělali pasti na veverky, oni vám tam byly taky větší a navíc měly takové blány, že mezi těmi stromy jakoby lítaly. (Až později jsem se dočetl, že se jednalo o sibiřské poletuchy) A pekli jsme si je, stejně jako zajíce a všechnu zvěř, která se do ok chytila. A těch ok jsme tam měli spoustu. Dráty na ně nám dávali samotní dozorci, oni totiž měli taky málo jídla.“

Děda vstal, nalil si do konvičky vodu, dal jí plnou, protože se mezi vyprávěním probudila i babička. „Kluci, já vám byla nějaká utahaná, že jsem se musela na chvíli natáhnout. Ani jsem neusnula, jenom si chvilenku odpočinula. Dědo, děláš si meltu? Jestli jo, tak tam dej víc vody, taky si vezmu a klukům udělám šípkový čaj.“ Babička chrupala víc jak hodinu a že spala tvrdě, bylo slyšet po celém domku. Jenomže my jí neodporovali, byla tak hodná, že jsme jí podobné zkazky nevymlouvali a nechávali ji při nich. Ale myslím si, že to věděla i ona, jenom si nechtěla přiznat, že si odpoledne, když zrovna nemá nutnou práci, ráda schrupne. Tehdy jsem to nechápal, jak může spát odpoledne, ale dnes už ji chápu. Též mám moc rád, když si po dobrém obědě dám hodinku dvacet. A jak tvrdí žena, taky je slyšet, že jsem zabral. Babička s dědou si udělali kafe z melty, pravá káva byla příliš drahá, tu si dělali jen v neděli odpoledne, nám udělala čaj a namazala krajíc chleba s marmeládou. My se dali do jídla a děda do dalšího vypravování.

„Když jsem se dal do legií, tak nejlíp jsme se měli, co se jídla týče, v kasárnách, kde nás učili být průzkumníkem. Jídla bylo dost a bylo dobré. Na frontě se to však o mnoho zhoršilo. Všude po Evropě panovala obrovská bída a hlad. Všichni muži byli ve válce a ženy, děti a starci nemohli zemědělství zvládnout. A jak šel čas a válka se vlekla, jídla bylo stále míň a bylo horší. My, co jsme prošli sibiřským lágrem, jsme to už znali, když se namísto brambor dává do polévky tuřín a řepa, ale ti, kdož přišli odjinud, na to koukali velice udiveně. V zákopech to bylo horší, nežli na Sibiři. Lesy byly od dělostřelby zničené, zvěř buď zahynula pod granáty, nebo utekla daleko od války. Co teď? Jediná možnost byla slídit po opuštěných statcích, ale ani tam se většinou nic nenašlo, válka trvala už moc dlouho. Jediná výjimka byla s vinným sklepem, ale to už jsem vám vyprávěl. A tak jsme se snažili, když jsme v noci navštěvovali nepřítele, jak to jen šlo, vlézt do jejich pozic a něco jim ukrást. Někdy se to podařilo, ale většinou jsme se až k nim nedostali, a tak jsme hladověli.

Když jsme měli urlaub a poslali nás na odvšivení a odpočinek do týlu, tak to nám bylo hej. Na frontě jsme si od provianťáků kupovali jenom cigarety, nic jiného nesehnali, jo a taky chlast. Takže nám zbývalo poměrně dost peněz žoldu. A protože ve Francii byla ohromná bída, mohli jsme si na urlaubu od keťasů, kteří na černo prodávali za velké peníze potraviny, něco přece jenom nakoupit. Bylo mi vždycky líto těch lidí tam, hlavně dětí. Byly neuvěřitelně hubené a pořád hladové. Často se stávalo, že jsme jim my, vojáci, něco k jídlu podstrčili. Tam jsme viděli, jaká je ta válka svině i na civilisty.“

Děda dovyprávěl, velikonoční pondělí se překulilo k podvečeru a nastal čas, abychom se zvedli a přeběhli těch pár metrů od babiččina a dědova domku domů. Jenomže nám se ještě nechtělo. „Dědo, a neřekneš nám ještě, jak jste tam v těch zákopech žili?“ Snažil jsem se příjemné chvíle prodloužit. „Nemyslíš, že už toho bylo pro dnešek dost?“ Obrátila se na nás od plotny babička, dělala k večeři lívance. „Tak je ještě chvilku nech, já jim to dovyprávím, ty doděláš ty lívance, kluci se tady najedí, aby jim nemusela dělat večeři máma,“ přimluvil se za nás děda. „To je koneckonců taky pravda, lívance už pomalu budou hotové a ta půlhodinka nikoho nezabije. Kluci, řekli jste mámě, že jdete k nám?“ zeptala se babička. „Řekli, to víš, že řekli, babi.“ „Tak jim to dědo dořekni a vy, kluci, se přitom aspoň najíte. Nebo na lívance nemáte chuť?“ „Máme, babi, a jakou,“ ozvali jsme se s bratrem oba, protože jsme babiččiny lívance k smrti milovali.

„Tož, kde bych začal?“ Děda při vyprávění pocíval jeden lívaneček za druhým, babička je dělala malé. „Když jsme byli poprvé v zákopech, a poprvé se ocitli ve válce, všichni jsme se znali. Několik z nás dokonce už z kasáren v Brně. Byli jsme kamarádi a nebyly mezi námi žádné rozmíšky ani hádky, prostě jsme byli parta, jak tomu dneska říkáte. Jenomže to bylo v době, kdy jeden útok střídal druhý a do toho na nás útočil nepřítel. Bylo to v době, kdy obě strany chtěly válku, aspoň tady ve Francii, rozhodnout velkým drtivým útokem a velení doufalo, že by se potom nepřítel mohl stáhnout, nebo dokonce vzdát. Během několika týdnů nás zbylo jen několik a stav roty se doplnil novými vojáky. Zatím se do legií stále hlásili další Češi, takže se zkrátil výcvik a co nejdříve je posílali do války, která vojáky požírala jak mašina. Později už Češi došli. A k nám do zákopů začali posílat i Francouze, Angličany a dokonce se vedle našeho úseku objevili nějací černoši, Zuávové jim říkali, ale ti se k nám nedostali. Bojovali prý ale velice zuřivě a byli jediní, kdo nepřátele zahnal na útěk a ponechali jim své zákopy napospas. Nikomu dalšímu se nepodařilo, jen umíralo víc a víc vojáků.

A jak se tak k nám, na náš úsek dostávali cizí národnosti, vztahy se pokazily. Frantíci nebyli špatní, s těmi se dalo domluvit, ale zase ukradli, co mohli. Museli jsme si chránit své věci jako oko v hlavě, ale to už bylo v roce 18 a válka ztratila dech. Také se už tolik neumíralo. Potíž byla s Angličany.  Jak jejich ženisté, tak i střelci, byli strašně nafoukaní a chovali se k nám stejně, jako k těm Zuávům. Pohrdali s námi stejně, jako s nimi. Nikdy si nesedli k jednomu ohni, Nikdy se s námi společně nepustili do jídla, drželi se jen pohromadě a pro nás měli jen pohrdavé pohledy. Neměli jsme je rádi.

Když jsem se vrátil po zranění plic z nemocnice, bylo to začátkem října roku 18, bylo nás Čechů v naší rotě jen pět, ostatní byli ti Francouzi, Angličané a objevili se i Američani. Ti byli fajn. Dostávali zásoby zvlášť, dokonce jim vařili jejich kuchaři a měli daleko lepší jídlo nežli my. A ti Amíci nám dávali čokoládu, cigarety a také jsem poprvé v životě ochutnal jejich kořalku. Bourbon jí říkali. Ale musím vám říct, že francouzský koňak nebo calvados mi chutnal víc, ale stejně jsem tehdy vzpomínal na naši slivovici, ta byla ze všeho pití nejlepší.

S Američany jsme se kamarádili dost, ale brzy je odveleli jinam a u nás zůstali jen ti Frantíci a Angláni. Válka už tehdy končila a my to věděli. Útoky se už nekonaly, na průzkumné akce nás už také neposílali, všeobecně se čekalo na konec. A tak jsme, nás pět Čechů, chodili, i když se to nesmělo, na poklábosení k vedlejší rotě, kde bylo Čechů dost, a tam nám bylo nejlíp, u svých.“

Lívance byly snědeny, čaj byl vypit, i když to nebyl ten dobrý, šípkový, ale lipový, a ten nám tolik nechutnal. Za okny kuchyně na nás již zírala tma, a tak byl čas na odchod domů. Ale už cestou domů, bydleli jsme ani ne sto metrů od baráčku babičky a dědy, jsem se těšil, až se zase děda dá do vyprávění. Byl jsem zvědavý, jak prožil konec té velké války a co bylo dál. Ale na to jsem si musel ještě počkat, stejně, jako vy, moji čtenáři a posluchači.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.