Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře II

21.02.2014 10:48

Kapitola IV. Přeběhnutí

V letošním roce si připomínáme sto let od vypuknutí první světové války. Byla v mnoha případech pro vojáky všech zúčastněných stran horší, nežli ta válka, která přišla po té, které se původně říkalo Velká válka, protože se ještě nevědělo o té druhé. Ta první válka, která postihla svět hrůzami do té doby nevídanými, byla spíše statická, válčící strany mnoho měsíců setrvávaly ve svých zákopech a vojáci tam byli téměř bez vystřídání. Nemoci je kosily stejně úspěšně, jako kulky nepřátel, dělostřelecké a minometné granáty a také plyn.

Právě ono stoleté výročí mne přimělo, abych si, mnohdy obtížně, vzpomínal na vše, co mi můj děda vyprávěl právě o té Velké válce, ale nejen o ní, ale i o všem, co se kolem ní točilo. Vím, že dědů či pradědů, kteří tuhle válku prožili a přežili, bylo mnoho, ale kdoví, zdali by se našel ještě jeden takový, který by o tom vyprávěl, sice napřeskáčku, ale přesto celých deset let. Minule jsme skončili u první noci v zákopech přední linie kdesi na ruské frontě. A tak opět dávám slovo dávno zemřelému dědovi, který při vzpomínkách na jeho vyprávění, ožívá.

„Tu první noc v zákopech nikdy žádný voják neprospal, aspoň tak nám to říkal ostřílený mazák kuchař, který byl ve válce od prvního dne, když nám před ránem přivezl na káře čaj s rumem. „Jó, hoši, rychle si ten čaj vypijte, cejtím v kostech, že vás bude čekat útok, jinak by vám do čaje nedali rum,“ říkal nám ten kuchař a my se rozklepali ještě víc.

„Hoši,“ povídal nám náš poručík, když kuchař s károu zase odjel. „Nevím jak vy, ale já vyznávám učení pana profesora Masaryka, který říká a píše, že by bylo hanbou položit život za Rakousko – Uhersko. Stejně jako on, toužím po vlastním státě. Já vám říkám otevřeně, jakmile zatroubí do útoku, zahodím flintu, zvednu ruce a pokusím se přeběhnout. Já za císaře pána, jeho rodinu a mnoho dalších pánů, bojovat ani umírat nebudu. Jestli chcete, můžete jít se mnou, ale nikoho nenutím.“

O profesoru Masarykovi jsem už slyšel a něco málo i četl v novinách, a tak jsem sousedovi v zákopu řekl, že já jdu s poručíkem, že za císaře pána život položit nehodlám. A potom, bylo to před čtvrtou hodinou ráno, se rozezněly trubky a řev důstojníků, jak nás hnali do útoku na ruské pozice. Začaly po nás pálit kulomety, práskaly pušky a tu a tam se ozvalo dokonce dělo, ale to naštěstí střílelo přes nás. Koukal jsem, co udělá poručík a když jsem viděl, jak zahazuje pušku, zvedá ruce a křičí něco rusky, tak jsem to udělal po něm, stejně jako celá naše rota. Běželi jsme k ruským zákopům, jako o život. Stříleli po nás zpočátku nejen Rusové, ale také naši zezadu. Dost kluků z naší roty tehdy padlo a ti, kteří byli zraněni, tak byli zastřeleni na místě, dozvěděl jsem se to o mnoho let později.

Doběhli jsme k ruským zákopům, skočili do nich a okamžitě se na nás sesypala horda ječících Rusáků, no oni to vlastně nebyli ani Rusáci, byli to nějací šikmoocí, ani rusky neuměli. Náš poručík jim něco rusky vykládal a oni jen kroutili hlavou a mumlali něco po jejich. Hned nás prošacovali a sebrali nám vše, co pro ně mělo nějakou cenu, i obyčejnou plechovou tabatěrku mi sebrali. Svázali nám ruce vzadu a přivázali vždy dva zády k sobě, abychom jim neutekli, když už nás zajali. A ono to opravdu nešlo, nebyli hloupí, to se jim musí nechat.

Ráno, mohlo být tak osm hodin, konečně přijel na koni nějaký oficír, Rus a náš poručík se s ním mohl domluvit. Jenomže nedomluvil, Rusák mu nevěřil, a tak nás vedli několik málo kilometrů do nějaké opuštěné vesnice a pozavírali nás do stodol, školy, ale i do kostela. Samozřejmě zase svázané po dvou. Celý den nám nedali ani najíst, ani napít, teprve až k večeru. A že prý nás zítra bude vyslýchat nějaký plukovník.

Byl ožralý jak prase a pořád si zavdával z čutory. Řval na nás, že by nás nejraději dal postreljať, ale nesmí. A tak nás zase zavřeli. Ráno nám dali čaj a suchý čtverhranný chleba, nikdy jsem ho předtím neviděl, ale ten čaj špatný nebyl. Pak nás svázali po čtyřech za ruce, nohy nám nechali volné a hnali nás ti šikmoocí pořádnou dálku na nádraží. Nahnali nás do vagonů, úplně stejně jako ti naši rakouští důstojníci a už jsme jeli a nevěděli kam. Po dvou dnech jsme zastavili, některé vagony otevřeli a naše kluky s řevem vyhnali ven. A vlak se zase rozjel. Jeli jsme snad dva týdny, až se vlak zastavil.

Otevřeli nám vrata, vyhnali ven a my zírali, kde to jsme. Zbyly nás už jen dva vagony, ostatní byli ti tam. Všude kolem nás byly takové ohromné stromy, strašně vysoké, později jsem se dozvěděl, že to byly limby. A zase nás hnali asi deset či patnáct kilometrů až jsme dorazili do tábora. Byl obehnaný ostnatým drátem, všude byli stráže a uvnitř byl jeden dlouhý dřevěný barák vedle druhého. Nahnali nás dovnitř, zamkli za námi a my byli váleční zajatci.

Nějací kluci v našich uniformách už tam byli, ale nepustili nás k nim. Nejdřív nás nahnali do sprch, tedy byly to takové barely s provázkem, ale umýt jsme se mohli, no, a pak nás ostříhali všechny dohola. A tak se začal můj zajatecký život na Sibiři.“

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.