Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

13.03.2014 11:34

KapitolaV.

Zajatecký tábor

Bylo mi divné, jako klukovi, že děda příliš o životě a zážitcích v zajateckém táboře kdesi na Sibiři příliš nevyprávěl. Ač byl jinak při vzpomínkách hovorný a obšírný, o lágru vyprávěl viditelně nerad. „Protože tam měl ženskou,“ odpověděla mi od sporáku babička na můj dotaz, proč děda nechce o lágru vyprávět. Tehdy jsem tomu ještě moc nerozuměl, pochopil jsem až v dospělosti, ale to už děda mezi námi nebyl. A tak teď dávám dohromady střípky vzpomínek na to málo, co mi řekl děda sám, ale i na to, co mi v kusých větách řekla babička.

„Pracovali jsme dvanáct hodin v lese. Káceli jsme ohromné stromy, limby jim Rusáci říkali, pomocí kladek a provazů je nakládali na takové zvláštní vozy, do kterých byli zapřaženi čtyři, ale i šest koní. Další parta byla u dráhy, kde stejným způsobem nakládala kmeny na vagony. Byla to strašlivá dřina, bez jakékoliv techniky, měli jsme jenom pily kaprovky, sekyry, lana, kladky a hlavně ruce. A přitom, jaké jsme dostávali jídlo, spíš to bylo žrádlo, které jsme doma dávali prasatům, není divu, že nám všem rychle ubývaly síly.“

Jedinou záležitostí, kterou se děda ve vyprávění o životě v zajateckém lágru zabýval, byli dozorci. „Všichni dozorci byli svině. Hloupí, zarostlí chlapi, kteří jak mohli, tak nás mlátili. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme proti nim nebojovali, že jsme se hned po příchodu do pozic přeběhli, ale nebylo to nic platné. Byli jsme pro ně nepřátelé, které by bylo nejlepší rovnou postřílet. Však nám to neustále připomínali.

Čas od času jsme dostávali balíčky od Červeného kříže. Bylo tam nějaké oblečení, občas nějaké to jídlo, ale hlavně tam byly balíčky tabáku. A kvůli nim nás bachaři nenáviděli. Sami totiž tabák vůbec s mináží nefasovali, a tak nám paklíky tabáku kradli. Několikrát se mi stalo, že jsem dostal balíček od Červeného kříže, přišel ke mně jeden z těch nejhorších bachařů, chlap jako hora, takový fousatý medvěd a jen co se objevil, řval: „Davaj machorku, svoloč adná.“ A když jsem mu tabák nechtěl dát, rozeřval se: „Što? Ty nechočeš davať machorku? Bum!! A vždycky mi dal takovou ránu pěstí do nosu, až mi ho jednou přerazil. A tak jsme těm sviním ruskejm pokaždé ten tabák dali a sami jsme si nechali jenom trochu, ale ani to se nám často nepodařilo. Těm, co nekouřili, bylo jich ale málo, těm bylo hej, ale my, kuřáci, jsme si balili do papírků vždycky kousek tabáku smíchaného se senem nebo s vycpávkou polštářů a to svinstvo jsme pak kouřili.

Jednou, bylo to na podzim, se mi stalo, že jsem na blátě uklouzl a ohromný kmen stromu mi přimáčkl nohu a zlomil mi ji. Naložili mě na dvoukolák a odvezli na ošetřovnu, ale cestou mě ještě za to, že nebudu moci pracovat, seřezali nahajkami, to byly takové důtky proplétané kůží a drátem, i přes kazajku dokázaly rozseknout kůži pěkně hluboko.“

Dění na ošetřovně mně pak dovyprávěla babička. „To víš, na té ošetřovně se měl děda dobře. Byla tam lékařka, prý jí bylo tak čtyřicet a byla to taky vězeňkyně, a ta si našeho dědu móc oblíbila.“ „Prosím tě, nech toho, babo jedna jedovatá,“ rozčiloval se děda, ale pak přece jenom něco řekl. „I když byla lékařka vězenkyně, přece jenom měla u vedení lágru nějaký vliv, to víš, starala se i o zdraví dozorců, a ta si vymínila, že po tom, co jsem se uzdravil, zůstanu u ní na ošetřovně jako písař. Naučil jsem se azbuku, i trochu rusky jsem hovořil, ale hlavně se jí líbilo moje písmo. A tak jsem už nemusel chodit dřít do toho lesa. Hodně našich tam přišlo o život. Pamatuji si, jak přivezli na voze jednoho kluka, měl hrudník od stromu úplně rozmačkaný a než se mu dostalo pomoci, zemřel. Jiného zase tak dlouho dozorce mlátil, až to nevydržel a vrhl se na něj se sekerou, ten druhý ho na místě zastřelil. A taky tam řádily nemoci, nejhorší byl tyfus, taky jsem ho dostal, ale ta lékařka mě z toho dostala.“

Už si nepamatuji, jak dlouho děda byl v zajateckém táboře, přece jenom je to už půl století a víc, co mi to vše vyprávěl.

„Jednou odpoledne, pamatuju si to, jako by to včera bylo,“ říkal zase jednou děda, když zrovna venku řádila prudká bouřka. „Přijel do tábora nějaký člověk v modré uniformě. Spolu s ním nějací vojenští ruští papalášové. Velitel tábora hned poslal pro kluky, co dělali v lese, všichni jsme museli nastoupit, ten v té modré uniformě si stoupl na bedýnku a říkal nám, že přichází z pověření pana profesora Masaryka a generála Štefánika. A že prý se někde ve Francii formují české legie, které by se zapojily do boje proti Rakousku a Německu, aby pomohly vzniku samostatné republiky. Kdo by chtěl, tak se měl přihlásit a co nejdříve by odjel do té Francie.

Někteří z našich kluků říkali, že nikam nepojedou, že se nechtějí nechat zastřelit a že tady jim o život nejde, ale bylo hodně i těch, kteří říkali, že pokud by tady zůstali, že stejně ten život bez pořádného jídla by dlouho nevydržel a že by stejně zhebli, a tak se přihlásili k těm legiím. Mně sice ta doktorka říkala, abych zůstal, že se nemám špatně, i jídlo mi dávali lepší a že takhle určitě tu válku přežiju, ale já chtěl pryč. I když jsem nemusel do lesa, stejně mě při každé příležitosti bachaři mlátili, brali vše z balíčků, a tak jsem se, k těm legiím pana profesora Masaryka, taky přihlásil.

Hned nás oddělili od těch, kteří chtěli zůstat, odvedli nás do karanténního oploceného lágru bez ubikací, a tam jsme několik dní čekali. Pravda, nikdo nemusel dřít v lese, ale taky nám nedali skoro nic jíst. A pak se najednou objevila rota vojáků, byli mezi nimi i naši čeští šikovatelé, seřadili nás a vydali jsme se pěšky k vlaku. Nádraží tam nebylo, to ani náhodou, jen prostě na kolejích vlak zastavil. Když jsme ke dráze přišli, už tam stál vlak se známými hytláky. Naložili nás do nich a já se znovu vydal do té velké války.“

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.