Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

31.05.2014 09:34

Kapitola IX.

Tenkrát jsem se znovu narodil, chlapče

Po delším čase se opět vracím k vyprávění mého dědy o příhodách z té veliké a zlé války. A jako v životě, jsou i ve válce příhody smutné, dramatické, ale i veselé. Příhodu, nebo spíše hrůzný zážitek, mi děda vyprávěl několikrát. Nejen proto, že se mu nesmazatelně vryla do paměti, ale proto, že jsem se na ní, coby malý kluk, stále dokola vyptával. Neuměl jsem si tehdy vůbec představit, o co tam v té válečné Francii, vůbec šlo. Pochopil jsem tuto část dědova vyprávění až mnohem později, v rané dospělosti, když k nám v osmašedesátém vtrhli Rusáci a já se shodou náhod ocitl na Vinohradské u rozhlasu. Tehdy jsem si vzpomněl na dědu a jeho vyprávění, protože stejně jako jemu, se mi přihodila událost, kdy docela blízko mne umřel mladý člověk. Kulkou ruského vojáka.

Jak už jsem psal, můj děda byl na francouzské frontě zařazen mezi průzkumníky. To ovšem neznamenalo, že by kromě nočních, ale i denních výprav k zákopům nepřítele, se průzkumníci jenom povalovali v zákopech a bunkrech, to v žádném případě. I děda s ostatními průzkumníky normálně bojoval v zákopech, jako desetitisíce ostatních vojáků útočil, kosen kulkami nepřátelských kulometů a naopak střílel proti stejně nesmyslně útočícímu nepříteli. Tyto útoky byly na obou stranách doslova masakrem, zemřelo při nich strašlivé množství vojáků a většinou úplně zbytečně, neboť naprostá většina těchto útoků na nepřátelské pozice na bodák, k úspěchu nevedly. Jenomže na rozdíl od obyčejných pěšáků musel děda, stejně jako ostatní průzkumníci, většinou v noci vyrážet k pozici nepřítele. I při těchto akcích umírali lidé, vojáci.

"Doslechli jsme se, protože i za té první války existovala mezi vojáky šeptanda, že naši velitelé chystají veliký útok po celé strašlivě dlouhé frontě. Věděli jsme, že přijdeme my, průzkumníci na řadu, abychom zjistili a pečlivě popsali ve zprávě, stav a rozložení sil nepřítele, především jeho kulometných pozic, protože právě kulometná palba měla nejvíce padlých. A čekali jsme jenom, kdy přijde rozkaz. Přišel brzy. Velitel naší roty vyčlenil dvanáct mužů, kteří se následující noci propletou zátarasy z ostatého drátu, proplíží se co nejblíže k nepřátelským zákopům a zjistí pravděpodobný počet mužů a především kolik a kde jsou rozmístěny ony zlořečené kulomety, říkali jsme jim tehdy strojní pušky, kulomety se jim začalo říkat až později.

Byl jsem vybrán i já a můj kamarád Josef." Děda mi říkal i jméno onoho jeho kamaráda, ale já už ho zapomněl. Nejsem si ani jist, zda se jednalo o Josefa nebo Václava, i to jsem už za více nežli půl století zapomněl. Ale dejme opět slovo dědovi. "S Josefem jsme to táhli společně už od výcviku, společně jsme přeběhli k Rusům, společně přežívali lágr na Sibiři, společně se dali do legií, když nás tatíček Masaryk zavolal. Josef byl podsaditý a velice silný kluk. Viděl jsem, jak se jednou ulomilo kolo u vozu taženého koněm, kterým nám na frontu přiváželi mináž. Josef popadl vůz a i s mináží ho nadzvedl a držel tak dlouho, nežli se vozkovi a několika vojákům podařilo kolo nasadit a upevnit pořádně zákolník. Ostatní kluci, co to viděli na vlastní oči, já samozřejmě také, se potom pokoušeli ten vůz také nadzvednout, a to už byly várnice s jídlem prázdné, ale nikomu se nám to nepodařilo. Jen silákovi Pepíkovi.

Když nás po přijetí do legií rozřaďovali, dali mne k průzkumníkům a Josefa, právě kvůli jeho síle, k artilerii. Jenomže on šel za velitelem a požádal, aby ho přiřadili k průzkumníkům, protože bychom rádi válčili spolu. Jak mi později říkal, velitel ho zrazoval, říkal, že u dělostřelců mu nepůjde o život tak, jako u průzkumníků, ale Josef trval na svém, a tak jsme zase sloužili spolu. Když jsem byl, jak už jsem ti vyprávěl, jednou při akci zraněn, byl to právě Josef, kdo mě na zádech odvlekl k našim do bezpečí zákopu, a to kolem nás lítaly kulky jak vosy. Od té doby jsme chodili vždycky spolu.

Při podobných nočních akcích jsme se měli vyhnout boji, tedy pokud to vůbec šlo. Jenomže velice často se stávalo, hlavně, když byla jasná, bezmračná noc a svítil měsíc, že nás nepřítel zahlédl. A to pak vypuklo peklo. Často se stávalao, kromě toho, že po nás stříleli z pušek i z kulometů, že se připojilo i dělostřelectvo, ale to jenom, když děla dokázala tak nízko sklonit hlaveň. Ale někdy se stávalo i to, zvláště, když v nepřátelských zákopech byli Maďaři, ti byli obzvláště vzteklí. Němci a Rakušáci byli pohodlnější, ti se spokojili jen se střelbou, ale ti zpropadení Maďaři se na nás někdy vyřítili ze zákopů a chtěli nás pochytat živé. Věděli jsme, že je lepší padnout v boji, nežli se jimi nechat chytit, několikrát jsme viděli, co s našimi zajatci ti dobytkové udělali. No, a abychom se podobným útokům mohli lépe bránit, začali nám do akcí dávat i granáty, zpočátku jsme je sebou neměli. Byly to protipěchotní granáty na dřevěné tyčce a my si je na sebe navěsili. Někdo si je věšel na blůzu, ale to se špatně plížilo, a proto si je většina z nás věšela na opasek.

Toho dne, co jsme byli vysláni do akce, bylo hrozné počasí. Pršelo, foukal ostrý vítr, nebe bylo černé jako uhel a bylo velice špatně vidět na cestu. Pro samotnou akci to bylo dobré, mohli jsme předpokládat, že nepřítel bude zalezlý někde v zákopech a bude se před deštěm někde schovávat, ale pro nalezení průchodu mezi, do kol ztočeného ostnatého drátu, to dobré nebylo. První šel velitel průzkumného oddílu, za ním pak další. Jak jsem ti říkal, bylo nás dvanáct. Já šel jako předposlední a Josef šel přede mnou. Ten zpropadený vítr nějak zamotal ostnaté dráty a my je museli potmě a holýma rukama rozplétat, abychom uvolnili ponechaný průchod mezi nimi, právě kvůli podobným akcím. Trvalo nám to poměrně dlouho, většina z nás měla popíchané ruce a tekla nám krev. Všichni jsme potichu nadávali.

Jestli ženisti, co kladli role ostnatého drátu, byli flinkové a položili je špatně, nebo zda to udělal vítr, to nevím, ale po dlouhé práci jsme mezi několika řadami rolí ostnatého drátu utvořili úzký průchod, museli jsme dávat velký pozor, abychom se na ostny někde nenapíchli. Josef měl od začátku problémy, byl moc velký a silný. Zachytával za ostny i tam, kde my ostatní prošli bez problémů. Nadával jako špaček. Stalo se to na předposledním poli ostnatého drátu, bylo jich tam celkem pět za sebou, a po celé délce zákopů. Voják, co se prodíral zátarasem před Josefem, o něco zakopl a jak chtěl zabránit pádu, chytil se Josefa za rukáv. Asi to nečekal a zavrávoral také. Viděl jsem, že se zapotácel, udělal krok do strany a vtom se to stalo.

Vyšlehl obrovský plamen, zazněla příšerná rána. Josef asi zachytil pojistkou granátu na ostny, vytrhl ji a granát vybouchl. Každý jsme měli granáty tři. Ucítil jsem ránu do břicha a do nohy a výbuch mne odhodil několik metrů dozadu do těch zpropadených drátů. Těch výbuchů se ozvalo několik, asi vybuchovaly granáty ostatních, přesně to nevím. Byl jsem otřesen, nic jsem neslyšel a cítil jak mi ostny drásají celé tělo. Snažil jsem se vyprostit, ale nešlo to, jenom jsem si vrážel ostny hlouběji do těla.

Nepřítel si asi myslel, že začíná dělostřelecká příprava před útokem a začal na nás pálit ze všech děl, co tam měl. Přidaly se k tomu pušky i kulomety, naši samozřejmě odpovídali a snad hodinu nebo i víc trvala neustálá střelba. Nemohl jsem se z drátů dostat, byl jsem vystaven kulkám jak na střelnici a jenom jsem čekal, kdy to dostanu a umřu. Nevím, jak to bylo vůbec možné, ale přežil jsem celou tu šílenou střelbu, aniž by se do mne někdo strefil nebo mě roztrhaly střepiny z dělostřeleckých granátů, které bičovaly zákopy.

Když to všechno skončilo, volal jsem na kamarády do zákopů, aby mně pomohli dostat se z drátů. Trvalo jim to docela dlouho. Teprve potom jsem viděl, že stejně, jako mne, dostávali z drátů i kamaráda, co šel poslední v řadě. Kromě nás nikdo nepřežil, všichni, co šli vepředu granáty roztrhaly. Z Josefa jsme nenašli nic, z ostatních jenom kusy těl. bylo to příšerné.

Když jsem se dostal do bunkru zjistil jsem, že střepina z granátu mi přeřízla opasek, rozřízla sako uniformy, ale nijak mě nezranila. A druhá střepina mi dokonale odřízla podpatek boty. Bylo to neuvěřitelné, tenkrát jsem se, chlapče, znovu narodil. Jakmile se rozednilo, hledali kamarádi, zdali to ještě někdo nepřežil, ale jak jsem už říkal, všechny to roztrhalo. Jediné, co našli, a co mi zachránilo život, byl můj opasek i se třemi zavěšenými granáty. Tím, že mi střepina přeřízla ten opasek, granáty nevybuchly a já přežil.

Byl jsem sice notně pošramocen od drátů, nějakou dobu jsem neslyšel a od toho výbuchu jsem na jedno ucho neslyšl už vůbec, ale byl jsem živý, a to bylo to nejdůležitější. Šoupli mě do lazaretu, vyléčili potrhanou kůži, ale s uchem nedokázali udělat nic a ani později, doma a vlastně až do dneška, mi už žádný doktor sluch v uchu nedokázal vrátit."

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.