Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

15.06.2014 10:37

Kapitola X.

Jak se děda stal hrdinou

Život je plný paradoxů. Stejně, jako v dobách míru a klidu, tak i v dobách válečných, zlých a krutých, přicházejí do lidského života příhody, které by se nečekaly. I ve válce se lidé zamilovávají, rodí se děti, umírá se nejen zásluhou válečné vřavy, ale i naprosto běžným způsobem. Zkrátka, ať je doba, jaká chce, život jde dál se všemi svými svéráznostmi. Tato kapitola patří k těm, co jsem si nechal vyprávět stále dokola, protože se mi velice tahle dědova válečná příhoda líbila.

"Bylo to v době, kdy se na naší frontě hodně útočilo. Jak my, tak nepřátelé chtěli vývoj války pootočit a strhnout iniciativu a vítězství na svou stranu. Byla to zlá, moc zlá doba pro nás, vojáky. Tehdy se válčilo úplně jinak, nežli teď vidíš, chlapče, ve filmech o té druhé válce. My jsme se museli na rozkaz zvednout, vylézt ze zákopů a střelba sem, střelba tam, museli jsme utíkat k nepřátelským zákopům. Rozkaz byl vždy stejný, dosáhnout nepřátelských zákopů, skočit do nich a v boji muže proti muži nepřítele vyřídit. A to bez ohledu na to, že se vždy, jakmile jsme vyskákali ze zákopů, rozeřvaly kulomety a pušky práskaly o sto šest. Tehdy padlo na obou stranách nejvíce vojáků, protože stejnou taktiku používal i nepřítel a my do jejich běžících vojáků také pálili vším, čím se dalo. Jak říkám, nejhorší byly ty kulomety, ale i polní děla, ta střílela rovnou před sebe kartáči, to byly granáty, které se rozprskly a střepiny pozabíjely strašně moc kluků. A platilo to na obou stranách, protože taktika byla u obou stran stejná. Někdy se dokonce stalo, že pěšáci z obou stran dostali stejný rozkaz a rozeběhli se proti sobě. To jsme se pak navzájem mlátili i polními lopatkami, bajonety, bodáky, zkrátka vším, co bylo po ruce, protože na střílení z pušek nebyl čas. 

Jednoho dne se v zákopech začaly šířit řeči o tom, že se chystá generální útok. To znamenalo, že by ze zákopů vylezlo úplně všechno, i kuchaři, lapiduši, zkrátka všichni. Měli jsme z toho strach, protože to bylo padlých a raněných daleko více, nežli, když útočila jen část fronty, tady se mělo útočit po celé délce. Nějak se nám těm zvěstem nechtělo věřit, ale když si nás, průzkumníky, zavolal velitel pluku a dal nám rozkaz, že máme v co největším počtu mužů přejít až k nepřátelské linii, tam pečlivě zmapovat pozice děl a kulometů a odhadnout počty mužů v zákopech, a pak udělat brajgl a stáhnout se, věděli jsme, že den generálního útoku nadešel. A ještě nám řekl, že z každé čety se musí zpátky do zákopů vrátit aspoň jeden voják, aby podal podrobnou zprávu. Naskákala nám husí kůže, když velitel prohlásil, že generální štáb při tomto průzkumu bojem počítá s osmdesáti procenty ztrát průzkumníků. Dodal též, že velitelé jednotlivých čet půjdou vzadu a mají rozkaz každého, kdo by chtěl utéci zpátky do bezpečí zákopu, ihned zastřelit. To bylo zlé, moc zlé. Znamenalo to, že nás skoro všechny posílají na jistou smrt.

Přišla noc, kdy jsme museli vyrazit. Dostal jsem se do čety, která měla za úkol dostat se do polorozbořeného a opuštěného statku, ležícího tak uprostřed území nikoho, tam se seskupit a společně v rojnici postupovat potichu k nepřátelským zákopům, zjistit zadané úkoly, pak vyslat dva muže zpět s hlášením a ti ostatní měli vlítnout na Němce a co nejvíc jich pozabíjet a teprve k ránu se stáhnout zpět. Jenomže my věděli, že se rána nikdo nedožije.

Když jsme se dostali do toho statku, velitel nás všechny shromáždil a určil mě a jednoho kamaráda, jako zpravodaje. Byli jsme to tedy my, kdo po zjištění pozic a stavu vojsk nepřítele, budeme uhánět domů, maximálně se krýt, abychom aspoň jeden z nás mohl podat zprávu. Ostatní kluci nám záviděli a věděli proč. Inu, měl jsem štěstí. Připlížili jsme se k zákopům, zjistili vše potřebné a my dva se vydali na cestu do našich zákopů. Když jsme byli tak sto metrů od zbytku naší čety, začalo se střílet, to naši plnili rozkaz. Jenomže ta střelba vypukla po celé linii, do akce tehdy vyslali všechny, kdož tu průzkumnickou práci uměli a ještě i další vojáky, kteří z toho neznali vůbec nic.

Jenomže plány v bezpečí štábu jsou jedna věc, ale praxe je věc druhá. Němčouři se nenechali nachytat. Všechny, tedy skoro všechny průzkumníky té noci postříleli, z naší čety, z těch, co zůstali u nepřátelských zákopů, přežil jen jeden. A podobně tomu bylo i u ostatních jednotek. Němci, Rakušané, Maďaři a co všechno tam bylo za národnosti, se najednou vyřítili ze zákopů a s řevem se hrnuli na nás. A do toho pálily kulomety, děla, házeli na nás bomby, miny. Kam se schovat? Kdybychom pokračovali v cestě do našich zákopů, nemohli bychom přežít. "Do statku, rychle," zakřičel jsem na kamaráda a pádili jsme tam, co nám nohy stačily. Vždy, když jsme zaslechli svist, bouchli jsme sebou na zem, to letěl dělostřelecký granát. Naštěstí jsme se do statku dostali bez úhony. Posadili jsme se a třesoucíma rukama si zapálili cigarety.

Nemohli jsme sedět dlouho. I přes naši hustou palbu z pušek, kulometů, děl a já nevím z čeho ještě, se nepřátelští vojáci blížili ke statku. Museli jsme pryč. Vyběhli jsme zadem, když tu začalo pálit nepřátelské dalekonosné dělostřelectvo. Ty kanóny byly daleko za frontou a střílely podle souřadnic. Zatímco polní děla střílela rovně, tyhle granáty na nás dopadaly z výšky. Pokaždé, když na zemi vybouchly, udělaly veliký kráter. "Tamhle je nějaký kopeček, tam se schováme, než přestanou střílet ty velké kanóny," křikl na mě kamarád. Když jsme se k němu přiblížili, spatřili jsme, že do trávou zarostlého kopečku, mohl mít tak pět metrů na výšku, ale bylo to jako když naběračkou kydneš na talíř kaši, vedou nějaká vrátka. Byla ze silných dubových fošen a zamčená na několik visacích velikých zámků. "Urazíme ty zámky a vlezeme dovnitř," napadlo mě. No jo, ale jak to udělat? Zámky jsme nedokázali pažbami urazit. "Granát," řekl jen kamarád. Při tom rachotu kolem jeden granát nebyl slyšet. Pomohlo to, vrata se vylomila z veřejí a my mohli dovnitř.

Rozškrtli jsme sirky. "Hele, tady je svíčka," řekl Jirka a zapálil ji. Byli jsme ve vinném sklepě. Asi patřil statkáři, který před frontou ze statku utekl. Tam bylo sudů. Na každé straně sklepa vystavěného z velikých kvádrů kamenů a cihel bylo šest, tak stolitrových sudů a vzadu až u zdi bylo několik soudků tak dvacetilitrových. A co hlavního, ze stropů viselo na hácích nádherné uzené maso. Byl tam i stůl a několik židlí, asi si tam hospodář chodíval posedět a popít. A dokonce tam v jednom rohu byla káď a do ní kapala voda. No, co ti mám povídat, pro vojáka, věčně hladového, to byl úplný ráj. Hned jsme si sedli, uřízli si kus masa a ze sudů si načepovali víno. A tak zatímco venku panovalo peklo, tady nám bylo krásně. A co navíc, v těch malých soudcích byl koňak. Pěkně starý, silný koňak. Co ti mám povídat. Najedli jsme se, vypili spoustu toho koňaku a docela se ožrali. Věděli jsme, že pokud sklep nedostane přímý zásah dalekonosného děla, jsme v bezpečí.

Tři dny tehdy zuřila jedna z největších bitev, při které padlo strašně moc vojáků na obou stranách. A ani potom nebyl klid. Jedna i druhá strana neustále přisunovaly posily a hnaly je do útoků. Venku umírali kamarádi a my si žrali a chlastali. Čtvrté noci jsme se rozhodli, že se vydáme k našim. Celý den tehdy zuřila bitva a v noci se rozhostil klid. Vylezli jsme ze sklepa a obezřetně se vydali na cestu k našim zákopům. Netušili jsme, nemohli jsme tušit, že právě na ten čas se naše velení rozhodlo k dělostřeleckému přepadu. Kanóny začaly hřmět a granáty nám lítaly nad hlavami a některé z nich, protože děla už byla vyběhaná, padaly do naší blízkosti. Když to začalo padat až k nám, skočili jsme do jednoho z kráterů.

Když jsme se postavili na nohy, úlekem se mi málem zastavilo srdce. Mířilo na nás tak patnáct pušek. "Tak, a jsme v prdeli," povzdechl si Jirka nahlas. Najednou se hlavně sklonily k zemi. "Vy jste češi?" zeptal se jeden z vojáků v nepřátelské uniformě. "Jsme," odpověděl jsem. "A co vy? Jste taky Češi, že mluvíte česky?" "No jasně, všichni jsme Češi, jen tady ti tři kamarádi jsou Slováci," usmál se jejich velitel, nebo se tak alespoň tvářil. Pušky spadly na dno kráteru a ti chlapi se s námi začali normálně bavit. Vyprávěli, že je sem, na tuhle francouzskou frontu, převeleli Z Itálie a hned druhý den je hnali do útoku na bodák. A taky říkali, že už dva dny nedostali najíst. "Tak víte co? Pojďte s námi, něco vám ukážeme," navrhl jsem jim. A tak jsme vylezli ven a mezi dopadajícimi granáty a výbuchy min jsme kličkovali k našemu sklepu.

Zbytek noci a celý následující den jsme strávili ve sklepě. Maso jsme úplně snědli, vypili strašně moc koňaku, ale i vína, ale nakonec jsme se dohodli, že se musíme někam vydat. Buď k našim, nebo k Němcům či Rakušanům. "Půjdeme k vám, u nás by vás čekala kulka, jako zrádce císařství, a to by nás mrzelo, u Frantíků nám snad kulka hrozit nebude," rozhodl nakonec jejich velitel, byl z Hradce Králové, to si dodnes pamatuju. A dohodli jsme se, jak to i provedeme, tedy, navrhl to právě ten rakouský četař. "Půjdeme společně, a pokud narazíme na vaše, my zahodíme flinty a zvedneme ruce, jako, že jste nás zajali v boji, no a kdybychom náhodou narazili na naše, tak my zajmeme vás. Snad by nám ta naše nepřítomnost prošla."

Vyrazili jsme k naši zákopům. Byla jasná noc a válka aspoň na tuhle noc měla volno, všude byl klid. Problém byl v tom, že jsme vždy dostali heslo na den předpokládaného návratu a při potížích pak hesla na další dva dny, potom se hesla zase měnila. No, a my byli pryč skoro týden a měli jsme s kamarádem strach, aby po nás nezačali naši či Frantíci střílet. "Musíme se trefit na náš úsek, jakmile dorazíme na doslech, začneme volat, ať k nám přivedou naše i francouzské velitele, že vedeme spoustu zajatců. Mohlo by to vyjít a nemuseli by po nás střílet," navrhl jsem a všichni souhlasili. A měli jsme zase štěstí, z naší čety, z těch, co zůstali u nepřátelských zákopů a vyprovokovali boj, se vrátil jenom jeden kluk, ostatní padli. A když jsme začali na vojáky v zákopech volat, že to jsme my, kdo se vracíme, měl tenhle kluk naštěstí hlídku a oba nás znal. Zeptal se nás, jak se jmenuje kobylka, kterou nnám vozili mináž, to by nepřátelé, kdyby se za nás jenom vydávali, vědět nemohli. Oba dva jsme křičeli, že to je Stračena a taky jsme volali naše jména. A pak ten kamarád nechal rozsvítit světlomet, my se postavili a on křikl, že můžeme jít dál, že nás poznává. Všech patnáct kluků z Čech a Slovenska zahodilo pušky, zvedlo ruce nad hlavu a my dva slavnostně do zákopů přivedli patnáct zajatců.

Byli jsme prohlášeni za hrdiny, celá jednotka musela nastoupit a plukovník nám oběma předal slvnostně medaili za chrabrost. Byla to už má druhá medaile. A taky jsme za odměnu dostali týden volno a mohli odjet do zázemí. Prý abychom se taky mohli napít něčeho dobrého a silného. Nevěděl, ten dobrák, a ani vědět nemohl, že nejen my, ale i naši zajatci, jsme měli polní láhve plné skvělého, starého a velmi silného koňaku. Proti tomu se, to, co nabízeli v hospodách, s klidem mohlo nazývat patoky.

A co bylo se zajatci? Co vím, tak je odvezli vojenští policajti někam do týlu na výslech, ale co s nimi bylo dál nevím, už jsem se ani o jednom z nich v životě nedozvěděl. Zato jsme se dozvěděli, jak dopadli naši kamarádi u nepřátelských zákopů. Vyprávěl nám to ten jediný, co to běsnění přežil. Držel se trochu zpátky, a tak viděl, že ostatní padli do léčky. Nepřátelé ze zákopů začali utíkat a naši si mysleli, že vyhráli. Jenomže daleko víc Němců i ostatních vylezlo potají ze zákopů, naše obklíčili. Ti se vzdali. A oni je zabili strašlivým způsobem, uřezali jim vše, co uřezat šlo, vypíchli jim oči a nechali je vykrvácet. A ještě se do nich strefovali dýkami. Ten přeživší kamarád říkal, že se toho nezúčastnili ani Maďaři, co tam byli, ani nějací Češi v rakouských uniformách, ta zvěrstva dělali jenom Němci. Od té doby jsem je nenáviděl ještě víc."

O dědově chrabrosti, kdy s kamarádem zajal patnáct nepřátel, se tehdy psalo i ve francouském tisku. Dokonce jim o něco později došlo písemné poděkování a uznání od Štefánika. Zkrátka, děda s jeho kamarádem Jirkou se stali hrdiny tohoto úseku fronty. Kdyby tak všichni ti pisálci, kteří je oslavovali, věděli, jak to všechno bylo, určitě by se nestačili divit. Děda, kdykoliv mi tuto příhodu vyprávěl, se smál, až se za břicho popadal, jak si tenkrát debužírovali, schovaní před válkou a ještě z nich udělali hrdiny a dali medaili. "Tohle by měl natočit Burian," říkal pokaždé.

 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.