Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

19.07.2014 17:18

Kapitola XIII.

Plyn

Jak už jsem psal a říkal, děda své vzpomínání nečlenil chronologicky, ale vyprávěl vždy to, co ho právě napadlo nebo na co zrovna upamatoval. A tak se mohlo stát, a také stalo, že jsem si i já vzpomněl na část jeho vyprávění, která se udála v jeho životě dřív, nežli kam se dostal v mém sepisování. Stejně tak je nutné mít na zřeteli, že od příhod, které děda prožil, uběhla řada desetiletí a mnohá historická fakta si vykládal po svém tak, jak si je pamatoval a jak se mu v paměti vybavila. Mé vzpomínání na život dědy za první světové války vychází jen a pouze z toho, co mi sám řekl a co jsem si po celá desetiletí zapamatoval.

Účelem této knížečky není rovnat, řadit a osvětlovat historická fakta tak, jak je zaznamenali historici, účel je jiný, připomenout dnešní generaci, jak žili, bojovali a vzpomínali lidé na zážitky před sto lety.

Dnes se budeme zaobírat dědovými vzpomínkami na jednu z nejhorších zkušeností z té veliké a zlé války, které padly za oběť statisíce lidí. Někteří z nich padli smrtí hodnou hrdinů, jiní přišli o život, jako zbabělci a někteří z nich umírali strašlivou, dlouhou a bolestnou smrtí. Budiž tato kapitola dědova vyprávění věnována obětem snad nejhoršího zvěrstva, které na sebe válčící strany vytáhly. Je věnována těm, kdož zahynuli při útoku plynem. A děda začal vyprávět:

„V rakouské armádě jsme to neměli, natož pak v zajateckém lágru, ale když jsme vstoupili do legií ve Francii, kromě zbraní, patrontašek, telat, to byly vojenské torny z kravské kůže, dostali jsme ještě jedno plátěné pouzdro. Tedy, ona to byla spíše taková kabela, která se nosila přes rameno. Jakmile jsme tu kabelu dostali a měli chvilku pro sebe, hned jsme ji zvědavě otevřeli. Bylo v ní něco, co jsme vůbec neznali, taková kukla na hlavu, se skleněnými průzory na oči a tam, kde jsme měli pusu, byl takový kulatý a dost těžký náhubek. „Tak chlapi,“ řekl nám seržant, „tohle je plynová maska. Ti kriplové odnaproti na nás začali pouštět jedovatý plyn. Bylo to u města Yper, a proto jsme mu začali říkat yperit. Každý, kdo se toho plynu nadýchal, zemřel ve strašlivých bolestech, kulka je proti plynu rajskou smrtí. Jakmile dostanete rozkaz, protože pozorovatelé se už naučili plynový útok rozeznat nebo uvidíte, že po výbuchu granátu z děla se objeví nažloutlý oblak, neváhejte ani vteřinu a plynovou masku si nasaďte. A ještě vám radím, několikrát týdně si ji nasazujte zkušebně, aby maska pořádně seděla a fungovala, jinak je po vás.“

Po těch slovech nás učil, jak si masku nasadit, jak ji řemínky seřídit tak, aby pořádně těsnila a hlavně, učil nás v plynové masce dýchat. Ono to šlo ztěžka, jak vzduch proudil skrze ten kulatý filtr, takže dýchání bylo obtížné. Kdo se snažil dýchat rychle a mělce, za chvilku začal popadat dech. Muselo se dýchat pomalu, dlouze a nechtělo se přitom moc zprudka pohybovat, pak se to dalo udýchat.

Ten seržant k nám docházel snad obden, po celou dobu našeho výcviku, a museli jsme před ním zkoušet nasazovat masku a on nám to měřil na stopkách. „Někdy budete mít čas na nasazení masky jen několik vteřin, takže se to musíte naučit dělat rychle, i kdyby vás vzbudili.“ A taky nás několikrát přepadl v noci, když jsme spali po náročném dnu výcviku. Honili nás tehdy jak nadmuté kozy.

Nebyl nikdy spokojený, stále říkal, že to ještě není ono, že by zacházení s maskou mělo být lepší. A říkal to i tehdy, když jsme odjížděli do zákopů v první linii někam poblíž Verdunu. To bylo tam, kde se potom strhla šílená dělostřelecká bitva, útok stíhal útok, navíc byly útoky prokládány německými protiútoky. Tam u toho Vedunu to byla, chlapče, jatka. Nic jiného nežli jatka. Naštěstí jsme, celá naše rota nešli přímo tam, ale o kus dále, k městu Cognac, ale to už jsem ti vyprávěl.

A jednoho dne, spíše byla ještě noc, když v našem úseku zákopů začali důstojníci střílet z pistolí do vzduchu a řvali gaz, gaz. A naši křičeli, plyn, rychle masky. Celý rozespalý jsem sáhl po masce, nasadil si ji a utáhl pořádně řemínky. „Ven, řvali důstojníci, ven ze zákopů, nahoru a skrčit se za předprsně.“ Věděli, že plyn je těžší než vzduch a drží se v prohlubních, proto jsme měli před zákopy vybudované takové valy, za které jsme se mohli schovat, když jsme kvůli plynu museli ze zákopů. Ti hajzlové Rakušané a Němci a všechny ty pronárody, které byly na druhé straně fronty, čekaly na to, až vylezeme ze zákopů a začaly na nás střílet.

Bylo ještě málo vidět, ale i v tom šeru jsme viděli, že do zákopů úplně teče nažloutlý plyn. „Kluci, praskl mi řemínek od masky, pomozte mi s tím,“ začal křičet takový mladý kluk, ani jsem ho pořádně neznal. „Nesundávej si masku,“ řval na něj četař, ale kvůli té masce byl strašně špatně slyšet. Ten kluk si sundal masku a rychle si chtěl přetržený řemínek navázat. Udělal to opravdu rychle, ale plyn byl rychlejší. Začal kašlat, rukama si rval dolů kazajku uniformy a strašlivě sténal. Upadl na zem, právě do toho nažloutlého mraku. Křičel, řval, z úst mu začala kapat krev, jak strašlivě kašlal a lapal po dechu. Zmítal sebou na té zemi, byl to strašlivý pohled.

Přiběhli k němu dva lapiduši, samozřejmě taky v maskách, nasadili mu takovou jinou masku na pusu, pak jsme se dozvěděli, že to byl kyslík, ale ten kluk si ji rukama rval dolů. Roztrhal na sobě kazajku i košili a nehty si rozdrásal prsa do krve a přitom neustále příšerně řval. Oba lapiduši nad ním bezmocně stáli celou tu dobu. Jeden z nich mu píchnul nějakou injekci, ale nebylo to nic platné. Za strašlivých bolestí ten kluk umíral snad hodinu, alespoň nám to tak připadalo. To už byl plyn větrem rozfoukaný a my dostali povolení si masky sundat. Teprve za dlouhou dobu, ale příliš pozdě ten kluk zemřel. A jak říkali ti lapiduši, měl strašlivé bolesti, protože mu plyn sežral plíce. A taky říkali, že tam, kde plynové útoky byly nejhorší, kamarádi ty, kteří se plynu nalokali, raději zastřelili. Umřeli by tak, jako tak a oni nechtěli, aby před smrtí trpěli takovými příšernými bolestmi.

Od tohohle útoku se našemu úseku přední linie plyn naštěstí vyhýbal, na rozdíl od jiných úseků. Ale stejně jsme od té doby poctivě cvičili nasazování a kontrolu masek. Moc dobře jsme věděli, co ten plyn s člověkem dokáže udělat.“

„Prosím tě, co to tomu klukovi povídáš, nevidíš, jak má vykulené oči?“ Babička byla na dědu viditelně naštvaná. „Ale babi, já jsem rád, že mi to děda vyprávěl, zajímá mě to,“ odporoval jsem babičce. Bylo mi v té době tak deset let a musím se přiznat, že mě dědova příhoda a zkušenost s plynem ještě dlouho v noci strašila. Vyprávění o útocích, o průzkumných akcích dědy a další válečné příhody, na mě tak hluboce nezapůsobily, jako ono vyprávění o plynovém útoku.

Možná, že právě v této době, v mých deseti letech a na základě poslouchání vyprávění dědy o plynovém útoku, vyklíčilo mé pozdější celoživotní odpírání války, vojenství a vůbec násilí. Je docela možné, že k mému celoživotnímu pacifismu přispěl i můj děda. Jednou, když mi vyprávěl, jak musel zabít nepřítele dýkou, aby on nezabil jeho, jsem se ptal: „A dědo, to ti nevadilo, že jsi musel zabít člověka?“ „Víš, chlapče, byl jsem voják a byl jsem ve válce a vojáci jsou proto, aby zabíjeli. Nic jiného je neučí, ani nic jiného neumí. V té válce jsem na to nemyslel, ale později, v míru, mě častokrát to zabíjení budilo ze snu. Možná i proto, že jsem se moc nazabíjel, jsem potom už nedokázal zabít ani králíka nebo podříznout husu, to musela dělat babička, já nemohl. Jednou mi tak nadávala, že je všechno jen na ní, že jsem to zkusil a chtěl podříznout husu, nedokázal jsem to, jen jsem se strašlivě pozvracel. Chlapče, hraješ si s kamarády na vojáky, na parašutisty, pamatuj, co ti říká tvůj děda, válečný voják. Není na světě horšího povolání, než je voják. Je tady jen proto, aby zabíjel jiné lidi.“

Jeho slova mi utkvěla hluboko v mysli, dodnes. Nemám a nikdy jsem neměl rád vojáky, ale ani teroristy a různé válečníky a nad tím, co se dnes děje na Ukrajině, mne bolí srdce, stejně jako dříve nad šílenými a zbytečnými masakry v bývalé Jugoslávii. A právě kvůli válce v Jugoslávii, jsem přestal uznávat prezidenta Václava Havla, když válku v Jugoslávii podporoval a hovořil o humanitárním bombardování. Jak by asi mluvil, kdyby jemu padaly na hlavu bomby a umírali kamarádi nebo děti?

Nesouhlasím s žádnou válkou, nesouhlasím s žádnou zahraniční misí našich žoldáků a jejich smrt v Afghánistánu mne nechala chladným, nemuseli tam jít, nikdo je nenutil a nebojovali za žádnou ušlechtilou věc, jako můj děda, který bojoval za to, abychom vůbec měli svou vlast. A takových lidí si vážím, nejen všech legionářů v první válce, která postihla naší zemi daleko více, nežli válka druhá, vždyť snad není v zemích českých jediná vesnice, kde by nebyl pomník se jmény padlých, ať už na jedné nebo druhé straně. Jedni válčili, protože tam byli nahnáni, ti druzí, třeba ti v modrých uniformách v daleké Francii, Itálii nebo Rusku, válčili za svou vlast. Současní vojáci v zahraničních misích bojují a umírají za zájmy cizí, nejvíce USA a pro jejich peníze. Nemám zkrátka vojáky rád.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.