Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

05.08.2014 18:37

Kapitola XIV

Střípky z veliké války

Dědovo vyprávění často sklouzlo z ucelené delší příhody do jakýchsi krátkých a rozmanitých vzpomínek. Několikrát se pak k nějaké příhodě vracel, až jsem mu musel připomenout, že mi právě tuto příhodu již vyprávěl. „To víš, chlapče,“ říkával pak, „těch příhod bylo moc a je tomu už tak dávno, že se mi v hlavě plete, co jsem ti už vyprávěl, a co ne.“ „To nevadí, dědo. Řekni mi něco jiného nebo to, co už jsi vyprávěl. Vždycky tě budu rád poslouchat,“ říkal jsem mu. A tak se někdy k již vyprávěné příhodě vrátil, jindy začal o něčem jiném.

Jednou jsem čekal, jestli se za mnou nezastaví kamarádi a půjdeme hrát do Hluchova fotbal. Kluci nešli a já byl stále víc a víc unuděný a protivný. „Tak si sedni a já ti to čekání vyplním nějakou příhodou z války, chceš?“ Chtěl jsem, kdo by nechtěl.

„Jednou, bylo to v létě a v zákopech vyschla i věčná voda a bahno. Zato tam bylo všude plno prachu. Viděli jsme, jak zezadu, z týlu, se zvedá velký ocas prachu, už jsme věděli, že k nám jede nějaké auto. Těch aut zase ve válce nebylo tolik a spíše nákladní, ale tenhle oblak prachu byl nějaký menší, a tak jsme si domysleli, že k nám zase jede nějaký papaláš. Jiní v osobácích nejezdili.

Auto zastavilo na place, kam vždycky zajížděli minážisté s koni a vylezl z něho, kromě našich důstojníků, nějaký floutek. Zvláštní francouzskou uniformu měl vyžehlenou, jak z magacínu, knoflíky vyleštěné, že se na slunci blyštěly jako zlato, kolem krku měl omotanou bílou šálu a v jedné ruce držel vysokou sklenku, do které mu nějaký adjunkt nalil šampaňské, v druhé ruce měl dlouhý a tlustý doutník. Sakra, ten ti voněl. To, co jsme museli kouřit my, se ani cigaretami nazývat nedalo.

A hned šel k nám, co jsme posedávali na dnu zákopu a vyhřívali se na slunci a těšili se z klidu, jakoby snad ani válka nebyla. Nestříleli naši, ale ani nepřítel, asi bylo na válku moc veliké horko. Ten floutek nám začal něco povídat, ale my většinou nerozuměli. To víš, francouzsky jsme moc neuměli, tak nám to ten náš důstojník překládal.

Řekl, že ten floutek je stíhací pilot a nějaký hrabě nebo baron a že ho převeleli i s jeho podřízenými piloty na náš úsek, protože se u nás soustředilo nějak moc nepřátelských, většinou německých, letadel. Ta letadla byla zhouba. Lítali nad námi a ten zadní střelec, co seděl zády k pilotovi a měl tam kulomet, na nás z vrchu házel bomby. Bylo jen málo míst, kam se před nimi dalo schovat, snad jen do podzemního bunkru. A ti francouzští piloti se hodlali s Němci pustit do křížku. „Ty to asi tak vytrhneš,“ mysleli jsme si, ale pak nám náš důstojník řekl, že tenhle floutek patří k nejlepším francouzským stíhacím esům. Ale jak se jmenoval, to už nevím.

Floutek se vykecal, nasedl do auta, a to odfrčelo zpátky na to jejich polní letiště. Ještě týž večer se zdáli ozvalo protivné vrčení německých letadel. Zase chtěli házet ty bomby. Jenomže z toho francouzského letiště najednou, jako rozzuřené vosy, vylétla spousta francouzských letadel a hned se pustila do Němců. Ta francouzská letadla byla rychlejší, taky v nich seděl jenom jeden chlap. Ten floutek, jejich velitel, měl na ocase letadla namalovanou velkou jedničku, to nám Frantíci řekli. Co ten s tím letadlem vyváděl, jenom jsme stáli s otevřenou pusou. Během chvilky sestřelil tři nepřátelská letadla a ti ostatní dalších pět. Ta, co zbyla, ulétávala ke svým, co se jim vrtule stačily otáčet. Tak jsme poznali, že ten floutek je opravdu skvělý letec a stíhač. Po několika dnech, to se ti Francouzi utkali s německými stíhači a také vyhráli, Němci od nás ta letadla stáhli a my toho barona, nebo to byl hrabě, to už si přesně nepamatuju, už nikdy neviděli. Až po válce jsem se dozvěděl, že sestřelil snad dvacet nepřátelských letadel. A pak ho nějaké německé eso sestřelilo a on v letadle uhořel.“

O bojích ve vzduchu děda vyprávěl ještě jednu příhodu, i když se letadel přímo netýkala.

„Také na našem úseku zkoušeli vypustit pozorovatelský balón. Byl dlouhým provazem přivázán na zemi a vedly k němu dráty od telefonu. Ten pozorovatel z výšky potom řídil naše dělostřelce, aby věděli, kam mají střílet. Těch balónů se nepřátelé báli, jak čert kříže, palba potom byla daleko přesnější, a tak se koukali balónů zbavit, jak to jen šlo. Zpočátku na ně posílali letadla a pro ně bylo hračkou nehybný balón sestřelit. Piloti letadel tehdy ještě neměli padáky, asi to považovali za zženštilost, ale ti pozorovatelé už nějaké měli, ale moc s nimi skákat neuměli. Ze čtyř balónových pozorovatelů, jejichž balón Němci sestřelili, přežil seskok padákem jenom jeden. Ti ostatní, když vyskočili z hořícího balónu, se zabili. Ony ty balóny byly asi plněné nějakým hodně hořlavým plynem, protože když do nich střelili, hořelo to víc, nežli benzín.“

Jindy, zase to bylo v parném létě, a já si všiml veliké jizvy na předloktí levé ruky a ptal jsem se, jak k ní přišel. A děda se obřadně posadil na lavičku, byl unaven ze střechy, neboť se před chvílí vrátil z práce, zapálil si obligátní partyzánku a řekl: „Já to tedy řeknu, jak jsem k té jizvě přišel, ale dojdi za babičkou, aby mi otevřela pivo, nějak mi na té střeše vyschlo v krku.“

„Žádné pivo nedostaneš, dědku.“ Babička v kuchyni dědovu žádost slyšela a nečekala, až k ní dorazím ze zahrady. „Už jsi měl dvě, ožral by ses. Pivo dostaneš až k večeři, tady Vláďa skočí pro točené a já si s tebou také jedno dám.“ Babička rozhodla a děda měl po ptákách. Tedy po pivu. A tak se dal do vyprávění i bez piva. „Ještě, že si ta cigára kupuju sám,“ zamumlal si pod vousy a začal vyprávět.

„To bylo ještě v dobách, kdy jeden útok na zákopy střídal druhý. Jednou jsme tam běželi my, podruhé zase Rakušáci a Němci na nás. A jednou se jich na nás najednou vyřítilo tolik, že jsme je ani strojními puškami nedokázali odrazit a zastavit. Byl jsem tehdy podavačem střelce ze strojní pušky, dneska se tomu říká kulomet a najednou se ten verk zasekl. Než se podařilo zpříčený náboj z komory vytáhnout, už se na nás do zákopů sypala jedna vlna za druhou. Z vedlejšího úseku nám hned poslali posily, jim se je podařilo obrátit na útěk, a to bylo naše štěstí, protože jinak by nás pomlátili úplně všechny.

Na ohánění se bodákem na pušce nebo dýkou čas nebyl, ještě, že jsme všichni měli ty ostře nabroušené polní lopatky. Byly krátké a dobře se s nimi mávalo. Když se člověk vší silou strefil nepříteli do předloktí, tak mu také kolikrát tu ruku usekl, tak byly ty lopatky ostré. Jenomže stejnou taktiku používal i nepřítel, a tak šlo o to, aby se každá rána lopatkou odrazila násadou, měli jsme je okované, takže nějakou tu ránu vydržely. No, a na mě se tehdy vyřítili, tedy skočili mi málem na záda, hned tři a šli po mně. Ten střelec z kulometu jednoho stihl zastřelit revolverem a ti zbylí dva se s těmi lopatkami vrhli na mě. Jednu ránu jsem tou násadou vykryl, lopatka mu málem vypadla z ruky, a tak jsem po něm co nejrychleji sekl. Dostal to do ramene a bylo to hodně hluboko, hned ho přešla chuť na bojování, ale ten druhý mě sekl tou lopatkou šikmo z vrchu do levé ruky. Ostří se trochu sklouzlo po knoflících či co, a tak rána nešla kolmo, ale šikmo. Lopatka mi rozsekla ruku až ke kosti, a i ta byla trochu pošramocená. Byl jsem na chvíli jakoby bez sebe, myslel jsem, že mám ruku odseknutou, i když mě zpočátku nic nebolelo, a tak by mě ten chlap snad dodělal, kdyby se nepřiřítil zezadu ten střelec a jednou ranou, jedním sekem, mu neusekl hlavu. Zachránil mi život. Také jsme se spolu pořádně opili, když jsme měli urlaub. Ale dlouho u nás nepobyl, na podzim chytil tyfus a bylo po něm. Škoda, byl to dobrý chlap.“

Děda by vyprávěl dál, ale mezitím měla babička udělanou večeři. Večeřeli strašně brzy, kolem páté hodiny, protože jakmile se setmělo, chodili spát. Pravda, v létě poněkud později, ale to sedávali po večeři na zahradě na lavičce, kočka se jim otírala o nohy, a dokud měla ještě babička obchod a kvůli němu dva velké bernardýny, prý na té lavičce trávili večery s nimi. Ale to si moc nepamatuji, oba psy musela dát babička pryč v roce padesát tři, kdy jí komunisté krám bez náhrady sebrali a znárodnili a mně byly čtyři roky. V zimě si pak děda pustil v sedm hodin večer rádio, poslechl si zprávy, a po nich chodili spát. Na nic jiného děda rádio nepouštěl a spát chodili tak brzy proto, že „elektrika je přece strašně drahá,“ říkával děda.

Po večeři, byly skvělé škvarkové placky, a já předtím přinesl v takovém drátěném držáku pivo z hospodu U Vaňka, vešly se do držáku akorát dva půllitry, jsem chtěl, aby děda pokračoval. Mimochodem, takové škvarkové placky, jaké dělala má babička, jsem už po její smrti nikdy nejedl. Dělala je maminka, manželka i tchýně, ale žádná je neuměla udělat tak dobré, jako právě babička. „Kuchařka od pánaboha,“ říkávali o babičce sousedky.

„Dědo, a co byl ten urlaub,“ ptal jsem po večeři. Byl jsem zvědavý a domů se mi ještě nechtělo, byly přece prázdniny.

„Urlaub je dovolená. My tomu tak říkali, i když se vlastně o žádnou dovolenou nejednalo, nedostávali jsme ji, říkali jsme urlaub tomu, když nás po několika měsících v zákopech stáhli do zázemí. Někdy jen na čtrnáct dní, jindy na měsíc a někdy jsme měli urlaub celé dva měsíce. A právě o tom dlouhém urlaubu ti ještě řeknu.

Poslali nás tehdy až někam k moři, poblíž bylo velké město, Nice se to jmenovalo, a tam, jakoby válka nebyla. Hospody a restaurace byly plné, hrála tam hudba a tancovalo se tam. Jenomže většinou tancovaly dvě ženské spolu, francouzských chlapů v civilu bylo moc málo. Vždyť také od osmnácti do padesáti let museli jít na frontu. Koncem války tam chodili francouzští chlapy až do šedesáti let.

No a jednou jsme se vydali, bylo nás hodně, tak dvacet, třicet, do té jedné restauračky se pobavit. Dali jsme si calvados, ten jsme znali, někteří i koňak, ale ten byl na nás moc drahý a koukali na ty ženské, jak spolu tancovaly. Byli jsme štramáci, všichni jsme byli mladí, měli vyglancované vycházkové uniformy, řemení vyblýskané sádlem, boty také, zkrátka, ty ženské samy pro nás začaly chodit tancovat. Ne my pro ně, ale ony si chodily pro nás.

Kromě nás tam byli také francouzští dělostřelci a dokonce několik anglických pěšáků, ale ti byli suchaři. A ti Francouzi si chtěli také zatancovat, ale těm ženským jsme se víc líbili my. Asi i to, že jsme mluvili špatně francouzsky a ony se tomu strašně smály.

No, a najednou, když šel ten jeden kanonýr pro jednu mladou holku, ta mu dala košem a šla si pro jednoho z nás. Přitom mu se smíchem něco říkala. A ten kanonýr začal něco řvát, rozuměli jsme jen, že jde o ty prokleté cizince, ti ostatní se zvedli a šli na nás. To víš, my byli průzkumníci a učili nás se prát, ti kanonýři to neuměli, museli umět něco jiného, a tak jsme je, i když jich bylo víc, vypráskali z té hospody ven. Vyházeli jsme je dveřmi i okny a ještě jim pořádně vyprášili kožichy. Jenomže oni na nás zavolali policajty a najednou, když začala před hospodou zastavovat auta plná policajtů, se ty ženské zvedly, každá popadla za ruku jednoho z našich a táhly nás zadním východem pryč. Utekli jsme na poslední chvíli. Ty ženské nás potom vedly, každého z nás jinam, do svých bytů a tam nás schovaly. Prý abychom nepadli do rukou policajtům, mohla by z toho hrozit trestná rota, a tam nevydržel být naživu nikdo déle nežli pár týdnů.

Mne také jedna vzala k sobě. Bydlela s rodiči a se dvěma dětmi. Postelí bylo málo, peněz asi také, a tak tam v tom bytečku bylo plno. A že prý si rodiče lehnou na zem a já abych se vyspal v jejich posteli. Nějak se mi to příčilo, ten její tatínek byl starý a invalidní, a tak jsem jí poděkoval, že půjdu opatrně do kasáren. Šla mě ukázat cestu, abych náhodou nenarazil na žádného policajta a dovedla mě až před bránu kasáren. Tam mi dala pusu a řekla, že si moc a moc váží ona i celá její rodina, že bojujeme proti nepříteli za život jejich dětí. Bylo to nekrásnější poděkování, kterého se mi za moje válčení dostalo, ani když mě později prezident Masaryk vyznamenával mou čtvrtou medailí za zásluhy za vznik republiky, nebyl jsem tak naměkko, jako když mi tenkrát děkovala ta chudá francouzská žena.“

Děda dovyprávěl a ani babička jej tentokrát nepřerušovala jízlivými poznámkami. Kouřil, mlčel, oči upřené stále na jedno místo. Asi vzpomínal, jaké to tehdy bylo na urlaubu u Nice.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.