Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

14.12.2014 12:06

Kapitola XXVI.

Život za okupace

O životě mého dědy, babičky, ale i maminky, za okupace jsem se dozvídal postupně, přeskáčkovitě a útržkovitě ode všech jmenovaných. Další zážitky o životě pod německou knutou mi často vyprávěl i můj otec, ale jeho příběh sem nepatří, a tak se o mém otci zmiňovat nebudu, i když by možná jednou stálo za to, napsat knihu vzpomínek i na něho, protože i jeho život by stál za to, aby se o něm vědělo. Jako dospívající kluk jsem častokrát sledoval filmy z dob druhé světové války a zajímalo mne, jak to vlastně za Němců u nás v republice vypadalo, a proto jsem velice často bombardoval celou mou rodinu dotazy. A to, co jsem se dozvídal, nebylo zrovna to, co nám, mladým a dospívajícím dětem, ukazovali ve filmech z té doby. Je to stará a známá věc, kterou však člověk pochopí až v dospělosti, že v žádné době, za žádného režimu ani za jakékoliv situace není život černobílý. Až jako dospělý jsem pochopil, že ne všechno, co do nás ve škole, v tisku, v televizi hustili, bylo tak, jak se nám to snažili namluvit. Život je natolik silný fenomén, že probíhá podle neměnných zvyklostí třeba i ve válce a na frontě.

„Jistě jsi už slyšel, že Němci, jakmile obsadili i zbytek Československa, začali okamžitě zatýkat lidi, kteří by se mohli postavit proti nim,“ říkal mi jednoho krásného letního dne děda, když k večeru přišel od lidí, kterým opravoval střechu domu a jen tak seděl na lavičce na zahrádce a bafal svou oblíbenou partyzánku ve špičce z višňového dřeva. Jeho slova byla reakcí na můj dotaz, jak vlastně šlo bojovat proti Němcům za války, když měli všude plno svých vojáků. Viděl jsem totiž film, povinný film pro školní děti, o Juliu Fučíkovi a nemohl jsem na něj zapomenout.

„Nemohli nechat bez povšimnutí žádný spolek, který by mohl podporovat národní cítění, ať už to byli sokolové, baráčníci, ale také my, váleční veteráni z legií,“ pokračoval děda a já se pohodlně usadil na trávě vedle něho a našpicoval uši, protože jsem poznal, že děda chytil vyprávěcí slinu a já ho k smrti rád poslouchával. „Přišli k nám 15. března a já jen čekal, kdy si pro mne přijdou. Nemohl jsem dělat vůbec nic. Několik známých se snažilo ještě před obsazení zbytku republiky utéci, ale představ si, že naši četníci, policie i financové lidi, kteří utíkali z republiky, chytali a zavírali. Jakoby nevěděli, že nás Hitler co nevidět zabere. Mnoho z těch lidí se pak dostalo do koncentráků a tam zemřeli, ale o tom, že Němci měli už v době, kdy nás obsadili koncentráky, jsme tehdy ještě nevěděli. Nevěděli jsme to s jistotou až do konce války. To víš, v novinách se o tom psát nesmělo a také většina redaktorů, kteří v té době v novinách působili, lezli Němčourům do zadku, aby si zachovali práci.

Hned kolem dvacátého března jsme se dozvěděli, že jak k nám, do vedlejšího Brandýsa, ale i do Benátek, kde jsem pracoval, přišlo gestapo. Gestapáci byli poznat na první pohled, to mají v těch filmech pravdu, opravdu chodili většinou v dlouhých kožených kabátech a kloboucích. Já měl také takový kabát, dlouhý, kožený, jezdil jsem v něm v zimě na motorce, on totiž neprofoukl. A byl úplně stejný, jaký nosili gestapáci. Takže jsem tenhle kabát uložil do skříně, aby si lidé nemysleli, že jsem také gestapák, i když ti na motorkách nejezdili.

Bylo to počátkem dubna, když přišel na poštu do Benátek dopis, že se mám dostavit příští den na gestapo v Benátkách. To víš, dostal jsem hrozný strach. Bylo to úplně jiné, než když jsem bojoval na frontě, tam byly stejné šance jak u nás, tak u nepřítele, ale tady se nedalo dělat vůbec nic. A tak jsem tam šel, musel jsem.“

S hrníčkem kafe z melty a s krajícem voňavého a pomoučněného chleba se k nám na lavičku připojila babička. Podala vše dědovi a šla si do kuchyně pro svou večeři. Já to nikdy nechtěl, namáčený chleba v meltě jsem nikdy neměl rád, a tak mi přinesla chleba s máslem a svou jahodovou marmeládou z jahod ze zahrádky. Usedla vedle dědy, jakoby obřadně si ulomila první sousto chleba a mně připadalo, že až s posvátnou úctou jej namočila do melty a vložila do úst. To kafe z melty se zásadně dělalo bílé, tak jsem na to byl zvyklý z domova, protože i my jsme ho mívali k snídani, ale babička s dědou si do melty mléko nedávali, jenom cukr.

„Když mi děda oznámil, že jde druhý den na gestapo, rozplakala jsem se,“ vložila se do vzpomínek babička, děda se zatím věnoval intenzivnímu přijímání potravy. Tak, ono mu také nic jiného nezbývalo, protože jakmile se dala babička do povídání, neměl nikdo další ani sebemenší šanci se dostat ke slovu. „Jedné mé zákaznici také odvedlo gestapo muže a za tři dny jí oznámili, že zemřel. Napsali, že z přirozených příčin, a to nikdy ani nezastonal a bylo mu přes čtyřicet. Ani tělo jí už nechtěli ukázat a napsali jen, že byl pohřben ve společném neoznačeném hrobě. Ta paní se nikdy nedozvěděla, kde ten její muž vlastně spočinul. Tak se nediv, že jsem měla strach. Radila jsem dědovi, aby utekl na Moravu a tam se choval někde na statku, ale děda tvrdil, že by potom mohli zatknout mne a děti, a to nechtěl připustit. A tak tam následující den jel. Co tam s ním dělali, ti ale řekne sám, já jdu dát králíkům, nemůžu tady jen tak zbůhdarma sedět a klábosit,“ prohlásila babička a šla uklidit hrnky.

„Dědo, a co tam s tebou na tom gestapu dělali?“ Byl jsem jedno veliké ucho. „Chtěli na mě, abych jim řekl, s kým se stýkám z francouzských legionářů. Taky chtěli, abych jim řekl, kdo z místních lidí podporoval sokoly, když hlásali, že Němci chtějí válku. Řekl jsem jim, že s nikým z francouzských legionářů neudržuji žádné styky, ani s bývalými příslušníky Masarykovy gardy a o tom, co si mezi sebou povídali sokolové, že také nic nevím, protože jsem celý den zavřený na poště. Nevěřili mi a začali mě mlátit. Asi hodinu, nebo ještě déle. A přitom na mne řvali, abych se přiznal, že jsem se zapojil do podzemního hnutí proti nim. Kopali mi do ledvin, do hlavy, vyrazili mi tou svou botou několik zubů. Jeden z těch hajzlů mě tak třísknul židlí po hlavě, že mi ji rozsekl a krev mi crčela přes obličej až na prsa. Asi po té hodině, hodině a půl, když jsem pořád tvrdil, že nic nevím, že nikde nejsem, mě z té jejich kanceláře vykopli. Jak jsem byl, sako roztržené, plný krve a s rozbitou hlavou, jsem šel na svou poštu. Lidi, co jsem potkával, tak přede mnou utíkali a přecházeli na druhou stranu ulice, a to jsem spoustu z nich znal. Báli se, aby si s někým, koho si vzalo do parády gestapo, nijak nezadali. Nezazlíval jsem jim to, měli jenom docela obyčejný strach o život. Na poště mě ženské ošetřily, zašili mi, jak to šlo, to sako a košili, tu mi také ty svině rozervali, já se umyl, sedl na motorku a jel domů.“

Zatím mi dědovo vyprávění korespondovalo s filmy, které jsem viděl. A byly mezi nimi i takové, které popisovaly způsoby gestapáků. Díval jsem se na dědu a v duchu si představoval, jak jede zbitý, s vyraženými zuby a v roztrhaných šatech na motorce domů. Představoval jsem si, jak asi muselo být mé mamince, když svého otce spatřila a nevěděl jsem, jak bych se zachoval já, kdyby k nám domů v tomto stavu přijel můj otec. Věděl jsem, že když jsem byl hodně malý, byl tatínek dlouho v Jáchymově, dokonce jsem s maminkou za ním směl jednou přijet na návštěvu, ale bylo mi tak málo let, že jsem si s touto návštěvou nic takového ani nikdy nespojoval. Až o několik let později jsem si s mým otcem o tom povídal, ale už jsem řekl, byl to jiný příběh.

„Po prvním pozvání na gestapo následovaly další nepříjemnosti,“ pokračoval děda a mezitím babička nakrmila slepice, králíky a kočky a opět se usadila vedle dědy. „Za dva dny přišli na poštu dva gestapáci spolu s nějakým chlapem. Beze slova vlezli do mé kanceláře, kam se jinak vůbec nesmělo, a tam mi sdělili, že jsem z vedoucího pošty sesazen a na mé místo nastoupí jejich člověk. Byl to český Němec odněkud od Liberce, strašný chlap, snad ještě horší nežli gestapáci. A ten mi řekl, že na poště mohu zůstat, ale jako obyčejný pošťák. A hned mi přidělil úsek. Byl to ten nejhorší úsek, který na benátecké poště vůbec byl. Byly to vesnice v okolí a já ho měl rozdělený tak, aby ho nemusel obhospodařovat jen jediný pošťák, ale aby se o ty vzdálené vesnice podělili všichni. A ten kripl mi ho dal celý. Znamenalo to denně najezdit na kole přes dvacet a někdy i přes třicet kilometrů. A pak mi, prý z moci úřední, zabavil motorku. Říkal jsem mu, i těm gestapákům, že to není služební motorka, ale moje vlastní a na to mi ta českoněmecká svině řekla: „Buď rád, ty česká svině, že tě rovnou nenechám zavřít, a to ti garantuju, že bys to nepřežil.“ A tak jsem přišel nejen o místo, ale i o mou vlastní motorku. Ale ona ta nějaká vyšší spravedlnost přece jenom existuje, ve čtyřiačtyřicátém se ta svině na té motorce zabila, když jel ožralý jak prase od nějaké děvky. Ptal jsem se, jak se dostanu domů, když mi vzali motorku a oni se rozesmáli, prý ať jdu pěšky nebo ať přespím v balíkárně, že stejně nestihnu roznášet poštu po těch vesnicích. Vyšel jsem z té pošty a venku na mě čekal jeden místní známý sedlák, který to vše sledoval. Vzal mne k sobě a věnoval mi své kolo s velkým nosičem, balónku, měla totiž široké gumy, aby unesly velké náklady. Řekl mi, ten sedlák, že byl vždy se mnou spokojen a že si to kolo mám od něj nechat. Byl moc hodný.“

„Děda se snažil sehnat jinou práci tady ve městě nebo v okolí, ale nikdo ho nechtěl zaměstnat, všichni se báli, poněvadž si ho zavolalo na výslech i brandýské gestapo, to tehdy sídlilo na zámku, který si pro sebe zabralo. A lidi se dědy začali bát.“ Babička se vložila do vyprávění. „Když ho zavolali, bylo zrovna velké teplo, přesto jsem dědovi poradila, aby si vzal silné a teplé zimní spodní prádlo a pod něj si na tělo nacpal noviny, aby ho to mlácení tolik nebolelo. Děda to udělal a byl rád, protože ho zase zmlátili. Jenomže zatímco se mnou se v krámě ženské, ale i mužští, co tam přišli, bavili normálně, dědovi se všichni vyhýbali, jako kdyby byl prašivý. Oni totiž ti gestapáci do vitríny na náměstí napsali, že děda je pod jejich stálou kontrolou a že při sebemenším podezření z protistátní činnosti bude uvězněn a dokonce tam bylo napsáno, že při větším provinění by mohl být i okamžitě zastřelen. A právě toho se ti lidé báli, aby nedopadli, jako on, a tak se mu vyhýbali, a proto také nemohl sehnat jinou práci. A kdyby byl zůstal doma, protože kdybychom se uskrovnili, tak bych na domácnost vydělala sama, tak by ho zavřeli, jako osobu štítící se práce pro říši, jako to dělali s cikány, kteří nechtěli pracovat.“

Děda mlčel, ale po chvíli to nevydržel a skočil babičce do řeči. „Ta práce toho pošťáka na tom úseku byla strašlivá. Nejdřív jsem musel přijet třicet kilometrů na poštu, pak celý den rozvážel poštu a večer jel zase domů. Odhadoval jsem to, že jsem za celý den najezdil bezmála sto kilometrů, takže jsem večer vždy padl a spal. Doma jsem babičce nepomohl s ničím, protože v neděli, kdy se nepracovalo, jsem byl rád, že si trochu odpočinu. A představ si, že takhle jsem to musel dělat po celou válku.“

„Dědo, a co jsi udělal s tou pistolí?“ Vzpomněl jsem si na jiné vyprávění. „Coby, nic. Po celou válku zůstala zakopaná tam, kde byla. Babička mi sice kolikrát říkala, abych ji vykopal a zahodil, ale já nikdy nechtěl, těšil jsem se po celou válku, že až jednou ty Němčoury a jejich české přisluhovače, kteří byli často horší, nežli oni, poženeme pryč, že se bude hodit. A nikdy, ani na jedinou chvíli jsem celou válku nezapochyboval, že to ti Němci musejí prohrát.“ „A dědo, jak jsi to dělal, když v zimě napadl sníh?“ zajímalo mne zase něco jiného. Děda se zvedl, neřekl ani slovo, a zašel si do kuchyně pro další hrnek melty, teď už ale bez chleba, jen si chtěl u dalšího vyprávění pochutnat na kafíčku a cigárku.

„To byl ten veliký problém, zima. Když jsem ještě měl motorku, tak se to dalo zvládnout, ale na kole a ve sněhu nebo na náledí, bych do práce přijel tak utahaný, že bych už asi nezvládl ježdění s poštou. A zase mi pomohl ten hodný sedlák. Řeknu ti, chlapče, za okupace se lidi moc a moc báli, ale i přes tu strašnou dobu se našli lidé, kteří dovedli a hlavně chtěli pomoci. Byli daleko statečnější, nežli my na frontě tehdy v té první válce. Jednou jsem přijel právě ve sněhu na poštu a přijel jsem pozdě. Do osmi hodin se to nedalo stihnout. Ten český Němec, poštmistr, na mne tak řval, že to bylo slyšet až ven. Měl jsem co dělat, abych po něm neskočil, to víš, že bych si s ním lehce poradil, ale nemohl jsem si to dovolit. Kdyby šlo jenom o mě, tak ten vztek byl tak velký, že by mi pak už bylo jedno, co se se mnou stane, ale tady šlo i o babičku a naše děti, takže jsem se musel krotit, ale tehdy jsem si snad každý den v duchu sliboval, že až tahle hrůza jednou skončí, tak si to s tím poštmistrem pořádně vyřídím. A vidíš, ani tohle mi osud nedopřál.

No, a ten sedlák na mě zamával, abych jako šel k němu domů po šichtě, a tam mi řekl, že když bude špatné počasí, že mohu zůstávat u něho a že se nemám starat o jídlo, že to bude jeho starost. Ptal jsem se ho, proč to všechno pro mne dělá a on mi řekl, že jenom díky lidem, jako jsem já, tedy ti, kteří bojovali za naši vlast a vznik republiky, mohl sedlačit. Kdybychom prý, říkával mi tehdy, se nezasloužili o republiku, nebyly by mu vráceny pozemky a statek, který jeho rodině už dříve ukradla šlechta a katolická církev a jenom díky výnosům pana prezidenta Masaryka je mohl dostat nazpět. A že prý ta trocha jídla a postel, když bylo ošklivé počasí, je od něho jen malá splátka za obrovský dluh, který vůči nám on sám cítí. A tak jsem to řekl babičce, aby o mě neměla starost, kdyby byl sníh nebo náledí a já se nevrátil, že budu přespávat právě u toho sedláka, Bartoň se jmenoval, to si dodnes pamatuju.“

„Ale stejně ti řeknu, že jsem pokaždé, když děda večer nepřijel domů, měla strach, co s ním je. Vždycky, když jsem si lehnula do postele, tak jsem ho viděla, jak někde leží v krvi anebo, že ho zase zavřeli gestapáci. Není to, chlapče, moc dobré, když rodina není večer pohromadě, je to, jako kdyby ti chyběla část tebe samotného.“

Nevím už naprosto přesně, jestli mi bylo, když mi tato slova má babička říkala, deset či jedenáct let, ale nikdy jsem na ně nezapomněl. Daleko později, v době, kdy už jsem byl dospělý a měl vlastní rodinu, nikdy jsem nebyl rád, když jsem musel být přes noc někde jinde, nežli doma. Pokaždé jsem si vzpomněl, jak babička říkala, že jí to připadalo, jako kdyby jí chyběla část jejího já, když děda nebyl doma. Až po letech jsem si uvědomil, proč vždycky děda, když chodíval opravovat lidem střechy a já mu o prázdninách pomáhal, nechtěl zůstávat u lidí na oběd a raději jsme vzali kola a zajeli na oběd k babičce. Bylo to pro její další rčení, které mockrát opakovala, především nám, klukům, když jsme měli k ní přijít na oběd a my se někde zpozdili. Bylo to proto, že ani mně, ale ani bratrovi, nechutnalo jídlo ve školní družině. Bratr téměř denně tajně házel flaksy masa pod stůl, aby ho vychovatelka neviděla, protože nás vždy nutila, a to naprosto každá, abychom ty blafy, co nám vařili, snědli do poslední mrtě a nám to tak nechutnalo. Maminka se pak divila, když přišla z práce, že jsme byli hladoví, jak vlčáci, až jsme se jí přiznali, že ve školní kuchyni obědy nejíme, že se nám zvedá žaludek, a tak se dohodla s babičkou, a ta nám obědy za to, co by se zaplatilo ve školní jídelně, vařila. A byly to obědy, panečku. Ještě dnes, když si na dobroty mé babičky vzpomenu, sbíhají se mi sliny. Byla to kuchařka od pánaboha. I když, popravdě řečeno, stejnou kuchařku od pánaboha, mám doma, ta by si s mou babičkou krásně notovala. A ono další rčení babičky bylo, že jenom tehdy je jídlo nejchutnější, když jej jí celá rodina pohromadě. A my se v naší rodině tohoto rčení dodnes držíme, a je to krásné.

O životě za německé okupace mi mnoho dalších příhod, jakýchsi životních střípků, ale zároveň nezapomenutelných, vyprávěla i babička a maminka. Týkaly se života v jejich rodině, a tak mají v mém vyprávění naprosto oprávněné místo. Příště si tedy o nich něco povíme.

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.