Město očima nezávislého člověka

Paříž zčernala

24.04.2014 12:03

Přiznám se bez mučení, že se mi do Paříže nechtělo. Jak je všeobecně známo, muži dosáhnuvší vyššího věku, mají rádi klid a pohodu domova, zatímco ženy ve stejném věku, by cestovaly jako o život. A je též všeobecně známo, že muži se nakonec vždy ženě podvolí, jel jsem.

První šok mne čekal na Ruzyňském letišti, záměrně píši starý název, neboť ten nový bytostně neuznávám a domnívám se, že je to výsměch Čechům. Zatímco dříve člověk i s kufry, maje již předem zakoupené letenky, přistoupil k přepážce a personál vše vybavil, nyní, v rámci celosvětového elektronického šílenství, musí cestující nejprve k jakémusi elektronickému banditovi a tam namačkat spoustu odpovědí na spoustu nesmyslných otázek. I na pražském letišti jsou otázky v několika řečech, bohužel čeština chybí. A tak je nutné požádat o pomoc personál, který tam postává. A teprve pak, s jakýmsi papírem, můžete k přepážce, kde se cestujícímu dostane palubní vstupenky, a kufry odjedou po pásu. Byl jsem svědkem, že si s otázkami neporadili ani rodilí Angličané a museli volat o pomoc, natož my, Češi.

Dalším šokem a doslova urážejícím lidskou důstojnost jsou bezpečnostní kontroly. I když je každému jasné, že kovové konce tkaniček u bot v rámu pískají, musí se nebožák zout a ponižujícím způsobem procházet rámem bos. A když, nedej Bože, má některá žena triko s kovovými prvky, milion lidí sem, milion lidí tam, triko musí dolů. Opravdu svérázný boj proti terorismu. Totéž, jenomže v horším provedení, nás čekalo na pařížském letišti CHDG při odletu domů.

Pařížské podzemí je prošpikované tunely, jezdí tam nejen čtrnáct linek metra, ale i několik linek příměstských vlaků včetně TGV. Zpočátku nám orientace v metru činila problémy, ale nakonec to partnerka zvládla a co nešlo, tak jsme se doptali, protože skoro každý mluví anglicky. Navíc vstupy do metra mnohdy nejsou vůbec označeny, stalo se nám, že jsme u Notre Damme stáli několik desítek metrů od vstupu do krtka a neviděli ho. Když jsem se ptal procházejících policistů, poslali nás jinam. Až dalších několik otázek na kolemjdoucí nás ke vstupu do metra dovedlo.

Varovali nás, že v metru jezdí jen málo bílých Francouzů, ale že budeme v celém vagónu jediní, to nás nenapadlo. Ti Afroevropané jsou stejně hluční, neurvalí a primitivní, jako u nás podobní Indočeši. Naštěstí jsme všechny jízdy metrem, a bylo jich hodně, absolvovali bez úhony. Zato jsme byli svědky razie na muslimy, policie v neprůstřelných vestách, se psy a samopaly, hermeticky uzavřela jednu stanici, měli tam jednu mladou muslimku, s rukama opřenýma o zeď, a prohledávali jí i se psem tašku. Zastavili každého, muslimy postavili ke zdi do fronty, černochy kontrolovali, nás, i v tu dobu jediné bílé ve stanici, bez problémů pustili a ještě nám jeden mladý policista popřál hezký pobyt v Paříži.

Dalším šokem, nejen pro mne, starého a pohodlného mrzouta, ale i pro velmi tolerantní partnerku, byla nedělní návštěvy Sacré Coeur. Totálně lidmi ucpaná ulice, neuvěřitelná mačkanice, neurvalost rusky mluvících turistů a do toho auta, téměř hodina v neuvěřitelném davu lidí, to byla cesta k chrámu. Říkali jsme si, že snad všichni turisté v Paříži se ten den rozhodli tam jít. Partnerce se z davu dělalo až nevolno, já byl vzteklý. Ale chrám stál za to.

Při návštěvě Louvre jsme měli kliku, že jsme přijeli metrem k bočnímu vchodu, tam byla fronta na vstup jen hodinová, u hlavního vchodu se stály hodiny čtyři. Louvre je příšerně veliký, chce to vybrat si ten správný okruh. My si vybrali Richellié, a to byla chyba. Mobiliář Napoleona III., ani keramika, ohromné gobelíny a náboženské obrazy, nebylo to, co jsme vidět chtěli. Podle plánku jsme se snažili dostat do jiného okruhu, jmenoval se Sully, nešlo to. Třikrát jsem se ptal zřízenců, jak se do Sully dostaneme. Jeden neuměl anglicky, ti další dva tvrdili, že rozumí, ale posílali nás od čerta k ďáblu. Kdyby opravdu anglicky uměli, řekli by nám, že musíme zpátky do parteru, úplně na začátek prohlídek, a tam jít podle směrovky Sully.

Tento okruh je nádherný, tam jsme měli jít hned. V podzemí jsou obnaženy základy původního hradu i se zdmi a bastiony, jsou tam názorné ukázky, jak se to kdysi stavělo, prostě nádhera. A pak následoval starý Egypt. Byli jsme tam snad dvě hodiny, opravdu nádhera. Hlavním důvodem však byla expozice obrazů impresionistů. I to jsme nakonec našli, ale bylo jich tam poměrně málo, čekali jsme víc a hlavně, v celém Louvru nenajdete jediný obraz Vincenta van Gogha, za kterými jsme tam jeli především. V Louvru jsme byli celý den a příšerně nás bolely nohy.

Ještě k večeru jsme lodí zajeli podívat se po Seině, abychom vystoupili u Eifelovky. I když ji zná každý, tak teprve když jste před ní, uvidíte jak je opravdu ohromná a nádherná. A další fronta, tak na tři, čtyři hodiny čekání na výtah, nebo hodinová fronta na schody. Zřízenec nás upozornil, že bychom se už asi výtahu nedočkali, že se Eifelka zavře v půl desáté, a tak jsme zašli do bistra.

Pařížská bistra a předzahrádky! Fantastický zážitek, teprve tam člověk nasaje tu správnou atmosféru Paříže. Jedli jsme po celý pobyt jenom v nich a všude byly přijatelné ceny a velice chutné jídlo. Obsluha, většinou to byly černošky, vždy velice příjemná, milá a hovorná, opravdu zážitek, ona pařížská bistra.

Do Paříže jsme jeli, jak již bylo řečeno, za obrazy impresionistů, a tak jsme zamířili jednoho dne hned po ránu do Musée d´Orsay. Hodinová fronta docela ušla. Měli jsme kliku, zrovna tam byla speciální expozice van Gogha, a tak jsme v ní strávili snad tři hodiny. Na vlastní oči jsem viděl obraz, který osobně považuji za nejlepší, co Gogh namaloval – Most v Langloise u Árles. Byl zapůjčen z Rotterdamu. Kdybych už neviděl nic jiného, byl bych spokojen, opravdu nádhera. Ale byli tam i všichni ostatní včetně stále více se mi líbivšího Sisleyho. Byl opravdu skvělý.

Ale i v jinak skvělém d´Orsay byla kaňka. Koupili jsme si vstupenku nejen sem, ale i do dalšího musea, kde mají hodně obrazů impresionistů do Orangerie. Prodali nám ji bez jakékoliv informace, a když jsme tam, po pěti kilometrech chůze po nábřeží Seiny, došli, zjistili jsme, jako velmi mnoho dalších turistů, že je zavřeno. I ve Francii, jak je vidět, jsou peníze až na prvním místě, zbytečně jsme vyhodili peníze. A tak jsme, opět pěšky, navštívili nádherný, Notre Damme. Bohužel nás velice brzo vyhnal prudký déšť.

Jeden z nejkrásnějších zážitků z Paříže nám připravil Montmartre. Sice se náměstíčko změnilo v jakési dřevěné pódium s Mc Donald, ale kolem něho jsme obdivovali spoustu umělců, kteří své umění předváděli přímo na ulici. Z malířů se nám líbili dva. Jeden, starší pán, maloval svůj autoportrét ve stylu Rembrandta a opravdu působivě, druhý, taktéž již starší umělec, nabízel nádherné obrazy přírody pojaté čistě impresionisticky. Docela dobře jsme si s ním popovídali, protože uměl anglicky. Hned vedle pouličních malířů jsme se usadili na kávě a bylo nám skvěle.

Zažili jsme i jeden velice nepříjemný okamžik. Sháněli jsme nějaké suvenýry, ale pohříchu je i Paříž zglobalizovaná, takže až na šmuky, které nabízeli černí bezdomovci docela vlezle, jsme nic specificky francouzského nemohli objevit, a tak jsme museli zajít do obchodu se skvělými francouzskými sýry. Partnerka si po nákupu dávala peníze zpět do peněženky, když vtom na ní vyrukoval černoch s různými, skoro až opičími skřeky. Ostře jsem na něj vyjel, a tak dal pokoj, ale příjemné to nebylo, a to bylo odpoledne.

Na závěr střípků z Paříže nesmím zapomenout na hotel. Nebyl zrovna malý, sedm pater, ale byl velice útulný, velmi čistý, s příjemným personálem. Dokonce jsme si sedli s mladým recepčním na terase při láhvi dobrého červeného a povídali si. Étienne byl šestadvacetiletý rodilý Francouz, ale jeho rodiče kdysi přišli z Arménie. Zpočátku jsme si povídali anglicky, ale projevil přání přejít do němčiny, a tak jsme více než dvě hodiny, byl už pozdní večer a měl v recepci klid, příjemně poklábosili. Říkal, že rodiče umějí rusky, ale on už jen pár slov a chtěl, zdali bychom na něho chvíli nemluvili rusky, ale ukázalo se, že na rozdíl od angličtiny a němčiny, byla jeho ruština velice slabá, ještě slabší, nežli ta má. Byl to velice příjemný večer.

Do Paříže jsme jeli bez cestovky, byli jsme sice odkázáni sami na sebe, zato jsme byli naprosto svobodní, mohli si dělat, co jsme chtěli a peníze, které jsme ušetřili za cestovku, jsme mohli utratit za dobré jídlo, pití a další požitky, které nám tohle město na Seině, nabízelo. Pokud mohu doporučit, nejezděte s cestovkami, v metru se rychle naučíte pohybovat a nemusíte se řídit žádnými naplánovanými prohlídkami. Za čtyři dny, které jsme v Paříži strávili, si stejně vše prohlédnout nestihnete.

Vladimír Kapal

 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.