Město očima nezávislého člověka

Páté kolo u vozu

28.01.2014 17:43

Šel s nahrbenými rameny, zachumlaný do kabátu, límec zvednutý tak vysoko, jak to jen bylo možné, bojoval se zimním větrem, ženoucím mu do tváře tisíce bodavých jehliček. Šel pomalu, překážel spěchajícím lidem na chodníku a šel prostředkem. Tu a tam do něj vrazil nějaký spěchající člověk, tu a tam po něm kdosi mrskl jedovatou nadávku. To se přece dneska nosí, či ne? Je to přece v módě nadávat na podobné, jako je on. Byl to důchodce.

Darmožrout, co jenom mladým ukrajuje svým důchodem peníze ze společné mísy a na ně potom zbude méně. Starý muž, který se jenom, a píší o tom dokonce i noviny, pachtí za nákupy do supermarketů, příliš pomalu tam ten prázdný vozík tlačí, příliš pomalu čte, strašlivě zdržuje, když si vybírá nějakou tu housku, ty, kteří přece pracují a nemají tolik času na flákání, jako on. Inu, jak již bylo řečeno, důchodce.

Co o něm, z těch spěchajících, vůbec ví? A co o něm vůbec někdo ví? Vždyť nikoho nezajímá, nikdo ho nepotřebuje, sakra, že už není v penálu, aby nám neužíral peníze z rozpočtu, myslí si možná někdo z těch mladších, pracujících, úspěšných a neustále spěchajících.

Kdo si ještě vzpomene, že ještě před nějakými dvaceti lety vedl jedno výzkumné středisko zabývající se výzkumem léku na rakovinu? Vzpomene si ještě vůbec někdo, že jeho publikace v odborném světě, ano světě, neboť se překládaly do mnoha jazyků, byly vysoce ceněny? Málokdo, snad už nikdo.

Měl mladší a krásnou ženu. Podnikavou, velice schopnou, která vydělávala několikanásobně víc, nežli činil jeho důchod. Chtěl sice být ještě prospěšný a sehnat si práci, ale starého intelektuála dnes nikdo nezaměstná a tak známé vratné láhve se už dávno nevykupují pomocí člověčenství a lidské práce, ale místo důchodců tam hučí jakási mašina. A tak byl odkázaný jen na svůj důchod.

Měl rád svůj klid, své knížky, zahrádku, strašně rád se v létě posadil na lavičku a četl si klasiky. Zatímco jeho žena vydělávala peníze. „Přijdu před jedenáctou, tak dej vařit brambory, odpoledne zase musím do práce,“ slýchával velice často. Odložil Aristotela, pečlivě schoval brýle tam, kam patří, tedy pouzdra, a šel škrábat brambory.

„Zítra jdeme do divadla, koupila jsem lístky,“ slyšel jindy. „Ale já se chtěl dívat na ten dokument, víš, jak jsem se na něj těšil,“ namítl. „Dokumentů ještě uvidíš, mám lístky, jdeme do divadla.“ A šli. „ Tak co, jak se ti to líbilo?“ „Ale ano, jistě, víš, ale ten dokument…“ „Prosím tě, nech už těch řečí s dokumentem. Kdybych tě nechala, tak shniješ.“ Neřekl ani slovo, jenom pokýval hlavou.

„Objednala jsem ti boty, budou se ti líbit,“ slyšel zase jindy. „Ale vždyť ty, co mám, mi stačí,“ namítl. „Ty toho zase víš,“ ukončila žena diskuzi a měl nové boty.

Jednoho večera zazněl zvonek. Šel otevřít. Stál tam známý a kamarád jeho ženy, se kterým po řadu let působila v zastupitelstvu nevelké obce. „Jedeme všichni, bývalí zastupitelé, společně na Lipno, na tři dny, ale i s cestou,“ oznámil. „Pojedeš s námi?“ „Samozřejmě, jsem pořád uvázaná v baráku jako pes u boudy, od sporáku do práce, z práce ke sporáku, potřebuju už na chvíli vypadnout,“ souhlasila žena. Starý muž se na svou krásnou ženu díval a bylo mu nevolno od srdce. Ženin kamarád odešel.

„Víš,“ řekl poté, až se žena s kamarádem políbila na rozloučenou, jen takový přátelský polibek u vrátek. Až moc vroucný, na jeho vytříbený a antickými klasiky formovaný, vkus. „Nejsem moc rád, abys tam jela, přece jenom, jedna ženská se šesti či sedmi chlapy. Jaksi se to nehodí.“  „Prosím tě, co za tím hned vidíš? Jedu si tam jen odpočinout, nic víc, kdo by taky stál o starou bábu.“ „Ale byl bych přece jen raději, kdybys tomu kamarádovi řekla, že nepojedeš. Nejsem tady rád sám.“ „Podívej se, už jsem se rozhodla a nechci přijít i o svého posledního kamaráda, beztak jsem o ostatní přišla jen kvůli tobě. Zkrátka si to zaplatím a pojedu a tobě navařím a hotovo.“ „A o koho jsi kvůli mně přišla?“ „Tak ty si už ani tohle nepamatuješ?“ Vytáhla obočí do neuvěřitelné výše. „Přece o Jirku.“ „Ale to přece bylo, jak se ta jeho dcera nemohla dostat na lékařskou fakultu, ptal se mě, zdali tam nemám známého. A já mám, to přece víš. Tak jsem mu zavolal a ta jeho dcera se tam dostala. A když ji kvůli prospěchu po prvním semestru vyhodili, tak jsem se přimluvil a ona ty chybějící zkoušky udělala. Ale jestli si Jirka myslel, že za ni vystuduju, když ji stejně vyhodili, tak to se mýlil. Tak jaká má vina, že jsi o něj přišla?“ „Kdybys o tom nemluvil, tak by se tam nedostala a měla bych o kamaráda víc, takže je to tvoje vina.“ Rázně uťala debatu.

 Kamarád pro jeho ženu přijel luxusním vozem, usadila se, pomalu ani nezamávala a byla ta tam. „Večer zavolám,“ křikla jen.

Zešeřilo se. Seděl u stolu, mlčky se díval do knihy, ale obsah slov mu unikal. Navařeného jídla v lednici se ani nedotkl, nějak ani neměl hlad. Několikrát se podíval na mobil, ale ten zarytě a sveřepě mlčel. Šel se vykoupat a mobil si vzal sebou, na zem složil ručník a dal ho na něj. Co kdyby volala, až bude ve vaně? Mobil si zřejmě přehrával Němou barikádu. Pustil si televizi, ani nevěděl, co tam krafají, stejně měl zvuk ztišený, aby nepřeslechl ten proklatý telefon. Pak šel spát.

„Byli jsme na večeři a vrátili se až teď, v půlnoci, stejně už spíš, tak jsem ani nevolala,“ SMS, ráno si ji přečetl.

Druhý den šel koupit to, co měl nakázáno a napsáno na papírku, ten proklatý přístroj pořád kontroloval. Byl sám a bylo mu smutno. „Možná zavolá odpoledne,“ utěšoval se. Marně. Telefon zakokrhal, měl tam totiž kohouta, až dost pozdě večer, klimbal předtím u nějakého přihlouplého filmu, protože číst nemohl. Chvíli to trvalo, než se vzpamatoval. „Tak co, je všecko v pořádku?“ Ptala se. Ve sluchátku slyšel mužský ryk a hlahol. „Co se to tam děje?“ „Prosím tě, co pořád máš? Bavíme se, no. Uvědomuješ si vůbec, že nic špatného nedělám? Že jsem jenom potřebovala vypadnout?  Tak toho už nech.“ „Vždyť nic neříkám.“ „No jo, ale jakým tónem. Přece slyším, že jsi naštvaný. Ty mi taky nechceš nic dopřát. Znám jenom práci, honičku a zase práci, tak mám přece právo na pár dní klidu, ne?“ „Hmm.“ „Jo, a uplavala jsem tři sta metrů v bazénu, sice jsem se zadýchala, ale uplavala to,“ z hlasu jeho ženy zazněla hrdost. „A ty jsi sebou měla plavky?“ „To víš, že měla.“ „A jak jsi věděla, že tam bude bazén, vždyť jsi mi říkala, že pořádně ani nevíš, kam jedete?“ „Prosím tebe, nech toho, asi mi to řekli, ne? Že tam možná bude v provozu bazén.“ Zase ho zabolelo u srdce. Nestál jí ani za to, aby mu to řekla předem.

Třetí den to už nemohl doma sám vydržet. Nevadilo mu, že padal sníh, bylo mu jedno, že foukal severák, hlavně, že šel. Jedno kam, jedno proč, hlavně, aby nemusel být sám v prázdném domě. Kdysi celebrita, dnes důchodce. Páté kolo u vozu.

Toto je fikce, povídka.

Vladimír Kapal 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.