Město očima nezávislého člověka

Podzimní elegie

02.11.2013 11:47

Byl říjen. A docela se vydařil. Podzim oděl lesy do nádherně zářivých barev, až člověku nad tou krásou přecházel zrak. V noci sprchlo, ale ráno se probudilo do paprsků podzimního slunce, nízko nad obzorem, jež proměnily kapičky rosy na zářivé démanty a pečlivě spletené pavoučí sítě na závoje krajek. Les kupodivu voněl a stoupala z něj pára, která místy vytvářela až pohádkově tajuplná zákoutí.

Šli dva. Jeden velký, starší, ten druhý malý. Měl necelých pět let. Šli bok po boku, nohama trhali závoje mlhy na nesourodé cáry a pod nohama jim křupaly suché zbytky kdysi pyšných větví stromů, plných listí. Ten velký nesl v ruce proutěný koš a ten menší v zaťaté pěstičce svíral malý košíček z lýčí.

„Dědo, kam du?“ „No přece jdeme na houby, víš přece, že jich roste hodně.“ No jo, ale kam na ty houby du?“ „Jdeme na Dlouhý běh, ale stejně nevíš, kde to je. Jdeme do lesa na houby, tam jdeš.“ Malý se odmlčel a svraštělé obočí svědčilo o usilovném přemýšlení. Nevydržel mlčet dlouho. „Dědo, a ty víš, kde je ten běh? A to tam budeme běhat?“ To víš, Vašíku, že vím, kde ten běh, jak říkáš, je. Ale běhat tam nebudeme, znám tam místa, kde hodně rostou houby.“ „Ale běhat tam budeme moct nebo ne?“ „Jestli budeš chtít běhat, tak můžeš, ale já běhat nebudu, už na to běhání moc nejsem. Budu se raději dívat po těch houbách, jo?“ „Tak jo, já budu běhat a ty budeš hledat houby.“

Část lesa, kterému lidé z okolí od nepaměti říkali Dlouhý běh, to podle legendy vyprávěné a předávané z generace na generaci, kde kdysi prý jeden chudý chasník, aby uživil své hladovějící děti, tak dlouho běžel za jelenem až ho uštval a skolil, nebyl daleko a za chvíli tam oba byli. Ten velký a starší tomu malému onu legendu při chůzi vyprávěl a toho malého zaujala. „A proč ty děti měly hlad? To maminka nebyla nakoupit? Já měl, dědo, tuhle taky hlad, máma s tátou byli v práci a já s bráchou byli doma a měli jsme hlad na sušenky. Jenže tam žádný nebyly.“ „A co jste dělali?“ „Nic, přece. Počkali jsme až máma přijela z práce a dala nám je. A to tamty děti nemohly počkat až se maminka vrátí z nákupu? A proč ten tatínek běhal po lese za jelenem?¨“ Starší muž pak vnukovi dlouze vyprávěl o hladu rolníků, který tehdy panoval, vyprávěl o tom, jak se neurodilo kvůli špatnému počasí, i o tom, že tehdy se nakoupit nedalo. Nebylo kde a ani peněz tehdy nebylo.

Malý se rozeběhl po lese. Lomozil tak, že to vypadalo, jakoby se lesem prodíralo stádo divokých prasat. „Dědooo, honem sem pojď, našel jsem houbu. A je krásná.“ Děda došel k na bobku sedícímu kloučkovi. „Podívej, dědo, jak jsem šikovný, i když jsem běhal, tak jsem našel krásnou houbu.“ To jsi sice našel, Vašíku, ale je nám na nic. Tahle houba se nesbírá.“ „To je prašivka a jedovatá?“ „Není to jedovatá prašivka, je to klamák. Vypadá jako hříbek, ale není jedlý.“ „A proč je to klamák?“ „Protože klame lidi, tak se mu říká klamák a pravému hříbku se zase říká pravák.“  „Tak tomu nerozumím, dědo. Táta mi říkal, že já jsem pravičák a on je levičák. Protože on prej všechno dělá levou rukou a já pravou. A ty teď říkáš, že nějaká houba je taky pravičák.“ „Neříká se levičák a pravičák, ale pravák a levák a táta má pravdu. A u hub se tomu nepravému a nejedlému hříbku říká klamák a tomu pravému a moc dobrému hříbku se říká pravák, tak to je, Vašíku.“

Slunce mezitím vysušilo i poslední zbytky rosy, mlha se ztratila a les se proteplil. Oba košíky se pomalu začaly plnit houbami. Několik hříbků, kačeny a dokonce pár kozáků, to byl úlovek toho nesourodého páru. Klučík se už unavil, přestal běhat po lese jak splašený a šel s dědou bok po boku. „Dědo, máš mě rád?“ Otázka padla z ničeho nic a staršího muže překvapila. „To víš, že tě mám rád, moc. Proč se ptáš?“ „Já tě mám taky moc rád, dědo. A nechci, abys mi umřel. Kam bych potom jezdil?“ „Ale já se, Vašíku, umřít ještě nechystám, chci být s tebou ještě dlouho, do doby než vyrosteš a už si na dědu ani nevzpomeneš.“ „No jo, ale už jsi přece starý a máma mi říkala, když mi umřel křeček, že už byl starý a musel umřít. A já se bojím, abys mi taky neumřel. To bych brečel ještě víc, nežli pro křečka.“ „Neboj, ty můj rozumbrado, ještě nejsem tak starý, abych umíral, ještě se mi na světě a hlavně s tebou až moc líbí, tak neměj strach.“ „To jsem rád, dědo. Ty jsi můj nejmilejší děda vševěda. Jé, dávej pozor, málem jsi šlápl na houbu,“ změnil najednou, jak už je u dětí zvykem, téma. „No jo, vždyť taky nemáš brejle. Ty sis je zapomněl, viď? Muž se shýbl a pečlivě uřízl krásného podborováka a vložil do košíčku vnuka. „Ten je tvůj, tys ho našel,“ řekl na vysvětlenou. „Nezapomněl jsem brýle, na dálku vidím dobře, potřebuji je jen na čtení, víš?“

Čas pokročil a oba se vydali na cestu domů. Šli jinou trasou a cestou tu a tam ještě nějakou tu houbičku našli. „Dědo, proč ty nikdy nenadáváš?“ A zase jedna ze záludných otázek. „Proč bych měl nadávat?“ „No, máma s tátou mi, i Kubovi, někdy nadávají, když se hádáme nebo pereme a ty ne.“ „Protože přece nemám důvod. Mám tě moc rád, i Kubíčka a jsem s vámi jenom občas, tak proč bych měl naše společné chvilky kazit nadáváním?“ „I když zlobím?“ „Ale ty přece nezlobíš a mám tě moc rád, tak nadávat ani nemusím.“ Malý se na staršího vděčně podíval, vzal ho za ruku a krásným podzimním lesem kráčeli k domovu. A bylo jim spolu dobře, moc dobře.

Čas běžel jak splašený. Jako voda uběhly roky Vašíkových školních let, jako spřežení, nad kterým práská bič, uběhly i první dva roky středoškolského studia. A kloučkovy návštěvy dědy byly čím dál vzácnější až pomalu ustaly docela. Občas zavolal, občas se stavil, a to bylo vše. Dospíval a dědu už nepotřeboval. A děda také zestárl. A jak mu ubíhala léta, stále častěji, a mnohdy i se slzou v oku, vzpomínal na všechna ta dobrodružství, na všechny krásné, pohříchu tak krátké, chvíle štěstí, co spolu prožívali.

A zase byl podzim. A opět tak krásný, barevný a přívětivý. A starý muž šel s proutěným košíkem nádherně barevným lesem, krásným až oči přecházely a hledal houby. A šel sám.

  

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.