Privatizace bytů je nejen krátkozraká, ale i diskriminační

První vlna privatizace státních, potažmo městských bytů, zasáhla republiku počátkem devadesátých let. Byla výsledkem vzývání zlatého telete soukromého vlastnictví, byť mnohdy byly tyto kroky od samotného počátku zaměřeny proti lidem.

Dalším důvodem první vlny živelné privatizace bytů bylo letité zanedbávání bytového fondu, do domů a především paneláků, se po celá léta neinvestovala ani koruna na údržbu a domy byly v katastrofálním stavu. Tehdy se většina radnic proto bytů velice ráda zbavovala a navíc získávala peníze do rozpočtu, které se v mnohým případech prošustrovaly na nesmysly.

V našem městě se první panelové byty prodávaly za hubičku, za byt 3 + 1 tehdejší radnice chtěla od šedesáti do osmdesáti tisíc korun. Pravda, příjmy byly tenkrát podstatně nižší. Již tehdy, v prvním volebním období po vítězném listopadu, jsem byl zásadně proti prodeji městských bytů. Vedly mne k tomu dva důvody. Především mi již tehdy bylo nad slunce jasnější, že byty budou během krátkého času slepicí snášející zlatá vejce. Věděl jsem, že ve velmi krátké době se ceny za nájmy, jestliže se nevyrovnají, tak těsně přiblíží k cenám pronájmů v západní Evropě, kde náklady na bydlení činily již tehdy až šedesát procent příjmů rodin. Pokud by se tudíž již tehdy našla v rozpočtu nějaká ta koruna na nutné opravy bytových domů, zvyšující nájemné by pak bylo dlouhodobým a trvalým příjmem pro město. Samozřejmě jsem vyslyšen nebyl a byty se v první vlně prodali za pakatel.

Dalším důvodem, proč jsem nechtěl byty prodávat za i tehdy směšné ceny bylo to, jakým způsobem k nim nájemníci přišli. Jak byty městské, tak i firemní, byly nájemníkům předány vybavené. To znamená, že v nich bylo, kromě nábytku a doplňků, všechno. Lidé nic z toho nemuseli kupovat za tržní ceny, a to i za totality, prostě to dostali. Na druhé straně lidé, kteří neměli to štěstí, aby vybavený státní byt dostali, si museli do domu, pokud ho stavěli sami, kupovat všechno, každý šroubek do klik, každý metr kabelů, prostě všechno. Nikdo jim nic nedal. A protože se museli o své domy i starat, znamenalo to, že do nich po celou dobu bydlení museli investovat vlastní peníze do údržby a oprav. Na rozdíl od nájemníků. Těm vše zajišťoval majitel domu. A nájemné? Za totality naprosto směšné. Moje tchýně za byt BSS

2 + 1 platila tehdy měsíčně 58 korun nájemného.

Již v první vlně privatizace bytů tak docházelo k tomu, že nájemník koupil byt od města, řekněme za sto tisíc, zajistil si jiné bydlení a byt prodal za šest set tisíc. To znamená, že my ostatní, kteří jsme byli nuceni si bydlení vyřešit na své náklady a sami, jsme svými daněmi těmto lidem vydělali nemalé peníze. Ostatně i při druhé vlně privatizace městských bytů se tyto případy stávaly velice často. Sám jsem hovořil s několika staršími lidmi, kteří si nyní koupili byt 3 + 1 za 45 % odhadní ceny, tedy za 480 tisíc korun a obratem ho prodali za cenu o dost přesahující milion korun. A tyto peníze, které jim město prakticky darovalo, použili jejich děti na výstavbu domu, kam poté své rodiče přihlásili.

A další věc. Privatizace bytů v této vlně, tudíž za působení této radnice, má dvě rozdílná kritéria, jak můžeme vyčíst ze zápisů z jednání rady města. Jak už jsem uvedl, byty se prodávají, nyní by se měl prodávat zbytek bytů Na Kloboučku, podle jakýchsi zásad. Znamená to, že se nechá udělat odhad domu, rozpočítá se na byt a za ten poté chce radnice částku ve výši 45 % odhadní ceny jednotlivého bytu. Pokud se ale lidé dostanou do finančních problémů a o byt přijdou, ten se pak prodává za 100 % ceny. A tak za byt 3 + 1, za který v privatizací nájemník zaplatil městu 480 tisíc korun, ta samá radnice, titíž lidé v radě města, nyní prodávají za cenu téměř milion a půl. Není to paradox?

A navíc, když si chtěl kdokoliv postavit dům, musel nejdříve koupit za plnou a tržní cenu parcelu, u privatizace bytů jsem byl svědkem, že se lidem v privatizovaných bytech prodával 1 m2 pozemku pod panelákem za jednu korunu. Ano, za jednu korunu. Jak k tomu přijdou ti zodpovědní, kteří i za minulého režimu nechtěli spoléhat na stát, ale řešili svou bytovou otázku sami a za své?

Nedávno jsem mluvil s ekonomem, který se prodejem bytů zabývá. Sdělil mi, že město svým lidumilným přístupem k nájemníkům při privatizaci bytů, dnes v době tvrdé tržní společnosti, prodělalo miliardu korun, pokud by byty prodávalo za tržní ceny. A kdo by na ně neměl, tak by byl i nadále v nájmu, tvrdil mi ten ekonom. Podle něho jsou byty normální tržní komoditou jako cokoliv jiného a mělo by se k nim takto přistupovat.

Již v době první divoké vlně privatizace městských bytů jsem tvrdil, že město by si mělo ponechat významnou část bytů, které by sloužily jako byty sociální. V nich by samozřejmě tomu mělo odpovídat i nájemné. Například pro starší občany, nízkopříjmové skupiny lidí či jako startovací byty pro mladé začínající rodiny. Stát totiž na sociální bydlení za uplynulá léta od vítězného listopadu zcela rezignoval. Město jakbysmet.

Můj pohled na privatizaci městských bytů však v zastupitelstvu, jako i v dalších případech, zůstal naprosto ojedinělý. Na posledním veřejném zasedání zastupitelstva se hlasovalo o privatizaci bytů v sídlišti Na Kloboučku. Bylo nás tam přítomno šestnáct zastupitelů. Proti privatizaci bytů jsem hlasoval jediný, ostatních patnáct zastupitelů hlasovalo pro.

Snad aby si proti sobě nepopudili obyvatele těchto domů. Jenomže zapomněli, že daleko více lidí ve městě žije v rodinných domech, a těm nikdo nikdy takový velkorysý dar, jako je bydlení za pakatel, nedal. A na ty se ohled nebere?

Vím, komunální volby se blíží a každý hlas je potřeba, ale za to, abych se zpronevěřil svému bytostnému přesvědčení, mi eventuelní mandát zastupitele nestojí. Po celá léta říkám pravdu a nějaké volby či mandát mi v tom nezabrání.

Vladimír Kapal