Město očima nezávislého člověka

Osud legionáře

05.05.2014 01:06

Kapitola VIII.

Nikdy nevěř ženským!

Následující příhodu z jeho života mi děda vyprávěl, když mi bylo šestnáct let a právě jsem prožíval svou první velkou studentskou lásku na gymplu. Jmenovala se Alena, byla krásná a já byl zamilovaný až po uši. S jejím jménem na rtech jsem usínal a budil se. Samozřejmě to dědovi nemohlo uniknout, a proto, s největší pravděpodobností, vyprávěl příběh či spíše příhodu, která potkala jeho kamarády při všem tom obrovském vraždění na bojišti poblíž Verdunu.

„Fronta a zákopy se vinuly do délky mnoha kilometrů. Někde bylo soustředění vojáků po obou stranách frontové linie obrovské, jinde byly díry, kde na každé straně bylo jen pár vojáků, a ti, aby se neřeklo, na sebe občas stříleli z pušek. I dělostřelectvo na obou stranách se do takových míst častokrát nestrefovalo. My, jako průzkumníci, jsme byli umístěni právě do takových míst. Daleko snáze se nám pronikalo na území nepřítele, daleko jednodušeji jsme získávali potřebné informace, nežli by tomu bylo na místech s hustou frontou. Tam bychom se asi z průzkumu nevrátili.

Jednou nás poslali na takové místo. Bylo, na poměry fronty, obzvláště pusté z obou stran. Celý týden jsme se váleli v zákopech na slunci a čekali na rozkaz. Za celou tu dobu se v tomto úseku fronty nevystřelilo. Zato o několik kilometrů dál bylo peklo, začala tam totiž ofenzíva a dělostřelba ani na chvíli neutichala, ve dne v noci. Smrt kosila jak naše, tak nepřátelské vojáky ve velkém. Pár kilometrů od nás umíraly stovky kamarádů a my se váleli na sluníčku a v klidu se cpali mináží.

A teď si představ,“ říkal mi děda a přitom zvedl ukazovák. „Mezi oběma válčícími stranami tekla jakási říčka, ani nevím, jak se jmenovala, také nebyla moc veliká ani široká. A na nepřátelském břehu, v území nikoho, stál kupodivu nepoškozený statek a kolem něj se zelenalo políčko a sad. Jednou k večeru se kdosi z našich na statek podíval dalekohledem a najednou začal křičet jak pominutý: „Pojďte se honem podívat, to jste ještě neviděli,“ a skákal u toho s dalekohledem přitisknutým k očím. Běželi jsme k němu a honem se dívali tím směrem. Bez dalekohledu jsme viděli jen dvě postavy, jak se ráchají ve vodě, ale kdo to je, jsme nerozeznali. Začala tahanice o dalekohledy, za chvilku v těch místech byly všechny dalekohledy, které naše rota měla a ti, kdo měli štěstí a dívali se skrze zvětšovací skla, řičeli a řvali, jako ten první.

Konečně jsem se jednoho z dalekohledů zmocnil a podíval se na druhý břeh řeky. Ve vodě se tam rachtaly a koupaly dvě nahaté ženské, schválně se vystavovaly a mávaly na nás. To víš, v zákopech jsme byli všichni mladí kluci a tam žádné ženské nebyly, takže jsme na ně začaly pokřikovat a halekat. A ty dvě ženské na nás mávaly, abychom jako k nim přišli. Někdo z kluků se utíkal zeptat velitele, zdali by mohl přeplavat řeku a k těm ženskejm přeplavat, stejně se tady nic neděje a je klid. Jenomže velitel mu to zakázal, stejně jako nám všem ostatním.

Jenomže tři kluci neposlechli a v noci se vydali k té řece. Strážní je sice viděli, ale nic nehlásili a říkali nám, že tu říčku přeplavali, ty ženské na ně čekaly a vzaly je do stavení. Ráno jsme čekali, kdy se ti tři kluci objeví, ale nikde nikdo. Asi čekají do tmy, aby je náhodou nespatřili Němčouři a nestříleli po nich, ale ani v noci se ti tři nevrátili ani další den a noc. Nezbylo nic jiného, než to nahlásit velení.

Velitelé se chvíli radili, pak nás nechali nastoupit a vybrali deset chlapů, byl jsem mezi nimi. Poslali nás, abychom v noci a velmi potichu přeplavali a podívali se do toho statku, ale abychom nechodili dovnitř, jen nakoukli oknem, co tam ti naši kamarádi dělají. Upozornili nás i na to, abychom měli flinty pohotově a odjištěné. A tak jsme šli.

Raději jsme se k řece připlížili, a to ještě ne přímo naproti statku, ale o kus nad ním, proti proudu řeky. Tam jsme vlezli do vody, flinty drželi nad hladinou a nechali se unášet proudem a přitom jen pomalu a potichu plavali ke druhé straně. Z vody jsme vylezli hodný kus od statku, oblékli se, pušky připravené k výstřelu a potichu se připlížili k oknu statku, kde se svítilo. Jeden z kluků se podíval oknem dovnitř a najednou sebou praštil na zem. „Co je?“ Ptali jsme se šeptem a zacvakali závěry pušek. „Jsou tam Němci,“ zašeptal. „A naši?“ „Ty jsem neviděl, ale ty dvě ženské se k nim mají, sedí jim na klínech.“

„Obejdeme potichu statek, a pak uvidíme,“ rozhodl velitel průzkumu. Plížili jsme se kolem statku, a když jsme nahlédli do dvora, viděli jsme tam ty naše tři kamarády. Byli mrtví. Měli uřezané uši, nosy a vydloubané oči. Strašně jsme se naštvali. Pár z nás se rozestavělo kolem oken a zadních dveří, já byl právě u nich, a ti ostatní se shromáždili u hlavního vchodu. Zazněl hlasitý povel a naši vtrhli dovnitř. Zapráskaly výstřely, ozval se řev. Ze zadních dveří vyběhl Němčour a hnal se pryč. I když byla noc tmavá, zamířil jsem a jedním výstřelem jsem ho srazil. Dostal to do hlavy. Druhého Němčoura kamarád zastřelil hned ve dveřích.

Za chvíli ze dveří vyšli kamarádi, jednomu z nich kapala krev a promáčela mu uniformu, Němci se bránili a jeden z nich, dřív, nežli ho zastřelili, střelil kamaráda do ramene. Vedli ty dvě ženské. „Co s nimi uděláme?“ zeptal se kdosi. „Když je budeme chtít vzít k nám, aby šly před soud, budou s nimi jenom potíže a mohly by nám utéct v řece,“ řekl ten zraněný kamarád. „Vyslechneme je a uvidíme, a pak se rozhodneme,“ řekl velitel a stalo se tak. Jedna z těch ženských měla za manžela toho Němce, který postřelil jednoho z našich, vzala si ho až v průběhu války a vůbec jí nevadilo, protože obě ženy byly Francouzsky, že se paktují s nepřáteli, kteří zabíjejí její vlastní národ. „Zastřelíme je a bude pokoj, budeme mít klid,“ řekl nenávistně postřelený kamarád. Všichni jsme s ním souhlasili.

Vyvedli jsme obě ženy na dvůr, poblíž našich za živa umučených kamarádů, svázali jim ruce za zády a postavili je ke zdi. Jedna z těch žen, ta, co nebyla vdaná za Němce, jenom se s nimi tahala, plakala a žebrala o život, ale ta druhá ji hrubě okřikla. Neuronila ani slzičku a klidně se dívala do hlavní pušek. Pak zazněla salva.“

„Vidíš, a pak věř ženským,“ řekl mi děda na závěr svého vyprávění, ale babička se hned do něj zhurta pustila, a tak děda šibalsky dodal: „Kromě těch našich, samozřejmě.“ A usmíval se při těch slovech pod vousy, i když nikdy žádné, na rozdíl ode mne, neměl. Nechtěl jsem mu věřit, ale když mě má veliká láska, po konci gymplu, s naprostým klidem pustila k vodě, na jeho slova jsem si vzpomněl.

 

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.