V případě autobusového nádraží jsem měl pravdu

Již v době, kdy se stala firma TAQ vítězem výběrového řízení na silnici v oblasti u sídliště Na Kloboučku a restaurace Modrá hvězda, jsem upozorňoval, že jsem nikde při všech pracích neviděl žádné dělníky s názvem TAQ na montérkách, zato jsem viděl spoustu dělníků, ale i strojů, s logem firmy Stavokomplet.

Foto:. Soňa Zikmundová

Tehdy jsem upozorňoval na možné nebezpečí, které při veřejných zakázkách hrozí. Je jím, co také jiného, než, zákonem posvěcené předŕažování veřejných zakázek. Firma, která se v soutěži o vítězství uchází, musí, dle zákona, složit finanční jistinu u určené banky. A to je u některých firem problém. Tolik volných peněz prostě nemají a tudíž nemohou i při vítězství smlouvu o dílo podepsat.

Doslova a do písmene to platilo o veřejné zakázce na revitalizaci brandýského náměstí. Veřejnou soutěž vyhrála firma s nejnižší cenou, ale smlouva podepsána být nemohla, neboť firma nedisponovala potřebným finančním obnosem, který by jako jistinu složila v bance. A tak se oslovila druhá firma v pořadí, s druhou nejnižší cenou, ale již vyšší, nežli nabízela vítězná firma.

Ale i tato firma smlouvu nakonec nepodepsala, ani ona neměla na povinnou finanční jistinu. Smlouvu nakonec podepsala firma M-silnice a.s., která byla až třetí v pořadí, ale s cenou již výrazně vyšší, v řádu několika milionů, nežli dvě předešlé firmy. A také tato firma nakonec práci provádí. Jenomže zdaleka nikoliv za cenu, kterou nabízela, ale zásluhou několika dodatků na vícepráce, které dříve nemohly být známy, jak obvyklé klišé u všech veřejných zakázek, a proto se původně nabízená cena zvýšila. V tomto případě opět o několik milionů korun.

A nyní zpět k autobusovému nádraží. Veřejnou soutěž vyhrála firma TAQ. Složila jistinu, podepsala smlouvu a práce započaly. A historie se naprosto stejně opakuje. Žádný dělník či stroj s logem firmy TAQ, ale opět naše stará známá firma Stavokomplet. Právě její dělníci a stroje se na staveništi staroboleslavského autobusového nádraží nacházejí.

Scénář je klasicky obvyklý. Jedna firma, nemusí mít ani jediného dělníka nebo stroj, má peníze na složení bankovní záruky a vyhraje výběrové řízení. Cena je předražena, prostě musí být předražena, protože firma si na práci najme jinou firmu, a ta celou práci provede. Mnohdy není sama, subdodavatelů může být i víc.

Nakonec je práce provedena, několika dodatky se konečná cena ještě navýší, město má stavbu hotovou a je tudíž spokojeno. Spokojeny je i subdodavatel, protože získat dnes jinou stavební zakázku nežli od města, potažmo státu, je velice obtížné a hlavně, spokojena je i vítězná firma. Aniž by musela hnout prstem, vydělala několik milionů na předražené práci.

A tak jediný, kdo na celém tomto velmi precizně a zákonem podporované transakci prodělal, je daňový poplatník. Vždyť odkud město bere peníze? Od nikoho jiného nežli od lidí nemůže.

A právě proto tvrdím, že největší korupce, největší rozkrádání státních peněz z daní není ve vrcholových orgánech, ale právě ve městech. Proto máme nejdražší silnice a dálnice v Evropě a možná i na celém světě, právě pro tyto praktiky je státní rozpočet stále víc a víc zadlužený, i když Kalousek, ale i ostatní zločinci ve vládě, rvou z lidí peníze způsobem v Evropě nevídaným.

Dokud nebudou ve vládě lidé opravdu poctiví, kteří se nebudou obohacovat na úkor společné kasy, z dluhové pasti se nikdy dostat nemůžeme. Vždyť hladových krků, ať ve vládních kruzích nebo v obcích a městech bude stále víc a budou stále hladovější. Nakonec se do bídy propadne většina lidí, důchody se zruší a vrátí se zpět doba nevolnictví.

My, občané máme jenom jedinou možnost, jak tyto zloděje vypráskat bičem, volit ty, o kterých budeme přesvědčeni, že krást nebudou. A když už ano, tak u toho alespoň nebudou tolik mlaskat, jako ti zloději dnešní.