Město očima nezávislého člověka

Zapálíme na stromečku svíčky

23.12.2014 09:46

Stalo se to v době, kdy jsem byl malý kluk, tak osm, devět let a můj bratr byl o čtyři roky mladší. V té době se běžně dávaly na stromeček klipsny, do nich skutečné svíčky, které se na Štědrý večer zapálily. Bylo to krásné, stromeček voněl, svíčky jemně plápolaly a pod stromečkem jsme měli dárky. O elektrických a barevných svíčkách se nám v té době mohlo jenom zdát. Bylo jich málo a byly příšerně drahé, jak nám říkávala maminka.

Ten rok a ty Vánoce byly podivné již od samotného počátku. Nejdříve jsem šel, jako starší, s otcem na náměstí vybrat stromeček, to bylo těsně po Mikuláši. A jako na vše, byla před prodavačem stromků, velká fronta. Přišli jsme pozdě, otec to zkrátka dříve z práce nestihl. Postavili jsme se do fronty nervózních lidí a trpělivě čekali, až na nás přijde řada. Lidí bylo hodně, stromků málo. Byly to totiž Vánoce roku 1957. Když jsme se dostali na řadu, stromky byly ty tam, zůstaly tam jenom poslední tři kousky, protože to, co tam zbylo, se ani vánočními stromky, nazvat nedalo. „Tak tahle košťata nechci, to raději budeme bez stromku. A navíc za tak nekřesťanské peníze,“ prohlásil tatínek, vzal mne za ruku a vydal se i se mnou domů.

„Kde máte stromeček?“ Maminka něco kutila u plotny. „Bylo tam moc lidí a na nás se už nedostalo,“ lakonicky vysvětlil otec, posadil se u stolu a otevřel si noviny. „Tak snad něco budeš dělat, ne? Přece ti kluci nezůstanou bez stromečku,“ maminčin hlas nabyl na intenzitě. „Něco seženu,“ zabručel otec a otočil se k mamince zády, čímž dal jasně najevo, že o tomto problému již nehodlá diskutovat.

Sehnal. Nevím sice jak, ale za dva dny u našeho domu zastavilo jakési auto, tatínek s maminkou ještě byli v práci a my s bratrem byli doma sami. Z auta vystoupil muž, otevřel zadní dveře a vytáhl něco zabaleného v látce. Zabouchal na okno. Otevřel jsem ho. „Tady něco mám pro tvého otce, tak až přijde domů, řekni mu to. Kam to mám dát?“ „Já nevím, asi na dvůr do kůlny,“ zablekotal jsem. Dal to tam a odjel. Když se tatínek vrátil z práce, o něco dříve nežli maminka, která se ještě vždycky stavila nakoupit, ukázal jsem otci tu věc v látce.

„Tak se na to podíváme, co ty na to?“ Zeptal se mě a potutelně se přitom usmíval. Přitakal jsem, protože jsem byl zvědavý, co to ten chlap vlastně přivezl. Byl to stromek, nádherná jedlička, jak z obrázku. „Tak co? Líbí se ti?“ „Ten je krásný, tati. Takové jsem na trhu ani neviděl.“ Protože tam byly jenom smrčky, tohle je speciálně pro nás.“

Přišel konečně Štědrý den. Hned po snídani tatínek přinesl jedličku, pracně ji usadil do stojánku a začal zdobit. On toho doma moc nedělal, ale stromky zdobil vždycky on. Maminka to sice po něm vždycky musela opravovat a tvrdila, že tatínek postrádá cosi, co se jmenuje vkus, ale jemu to nevadilo. A jak tak maminka zase nějaké ozdoby převěšovala a klipsny na svíčky pořádně upevňovala, zjistila něco, co se jí nezdálo. „Ten stromek je napolo uschlý, to jsi nemohl sehnat čerstvý?“ „Nemohl, ten známý měl jenom tenhle, a pokud jsem chtěl stromeček, musel jsem vzít tenhle.“

Konečně se dostavil tak dlouho očekávaný večer. Jíst večeři jsme s bratrem skoro ani nemohli, tak jsme se těšili na dárky. Konečně se otec zvedl, šel do pokoje a zavřel za sebou dveře. A za chvíli se ozvalo zacinkání zvonečku, znamení, že právě dorazil Ježíšek a dal nám pod stromek dárky. Vtrhli jsme tam. Pod krásně ozdobeným a svíčkami rozzářeným stromečkem byly pečlivě zabalené krabice. Vrhli jsme se na ně. Dostal jsem, jako obvykle nějaké nutné oblékání, ale hlavně, spoustu knížek, stejně jako otec. Oba dva jsme měli rádi knížky a těšili se, jak se posadíme a začteme do jedné z nich. Číst knížky jsem totiž uměl ještě dříve, nežli jsem šel do školy. A bratr, malý bratr, dostal, mimo jiné, i veliký a krásný autobus.

Usadili jsme se s tatínkem ke stolu s knížkami, maminka si skládala své dárky a bratr jezdil kole stromku tím krásným autobusem. Jenomže když chtěl couvat, nějak mu to nevyšlo a zadkem strčil do stromečku tak nešťastně, že se ohnuly dvě větve, na kterých, ke vší smůle, byly asi tři hořící svíčky. Plamen jedné z nich nejprve olízl suché jehličí, zaprskal a náhle stromek vzplál jak pochodeň.

„Honem, hasit,“ zaječela hystericky maminka a popadla ze stolu půllitr s citrónovou vodou, která byla připravena k pití, a vychrstla tu sladkou vodu na hořící stromek. „Nestůj tady jako solný sloup a běž pro kýbl s vodou, nebo vyhoříme,“ křičela maminka a letěla do kuchyně, kde do půllitru nabírala další vodu. Otec vyskočil ze židle, jediným rozmáchlým pohybem odhrnul závěsy a záclony na okně, měli jsme je dvoukřídlové, otevřel okno a beze slova popadl hořící stromek a jediným rázným hodem letěl plápolající a praskající stromek na ulici. Jedinou škodu, která byla způsobena, udělala ta sladká citrónová voda.

Na druhý den ráno jsme šli s bratrem obhlédnout, co ze stromku zbylo. Moc ne, shořel jako troud celý, ale zachránili jsme několik koulí a jiných ozdob, které přežily a hlavně, za celou noc nikdo neukradl ani jeden z čokoládových bonbónu z kolekce.

Až mnohem později, to když už jsem byl dospělý, jsem se dozvěděl, jak to vlastně s tou seschlou jedličkou bylo. Ten člověk, co nám ji přivezl, pracoval totiž v lese a stromky kradl, a protože se v době před Vánoci les hlídal, nakradl stromky dlouho před nimi, a pak je prodával. Bylo jasné, že stromky musely být suché. Od těchto ohnivých Vánoc už od toho člověka otec stromek nikdy nekoupil, raději jsem šel stát frontu ještě, když byl otec v práci a později se ke mně přidal, abychom si mohli vybrat stromek pěkný a čerstvý.

Vladimír Kapal

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.