Město očima nezávislého člověka

Zaplať Pánbůh, že je po Vánocích

27.12.2013 14:52

Letošní Vánoce již byly pětašedesáté v mém životě. Pravda, těch několik prvních si nepamatuji. První, naprosto živou vzpomínku, mám až na Vánoce, kdy mi bylo pět let.

Tehdy se začal vyrábět v tehdejším Československu první zaoblený osobní vůz, staré tudory vystřídala škodovka s názvem sedan. Tehdy to byl veliký hit a projevilo se to i na dětských hračkách. Už v létě se za sklem výkladu v hračkářství objevilo dřevěné, modře nalakované, autíčko – sedan. Bylo nádherné. Kdykoliv jsem s rodiči nebo s babičkou šel kolem hračkářství, nemohli mě od výkladu odtrhnout. Moc jsem si tohle kulaťoučké, modré a blýskavé autíčko přál.

A pak se dostavil onen vzpomínaný Štědrý večer. Pod stromečkem jsem našel, jako obvykle, oblečení, čepici a podobné blbosti, které jsem sice potřeboval, ale jako dárky od Ježíška je nebral. Autíčko nikde! Byl jsem tolik zklamaný, že jsem začal natahovat moldánky. Otec mě nechával, ale maminka to nevydržela a pošeptala mi, abych se ještě podíval pod křeslo. Bylo tam! A bylo tak krásné.

Můj otec byl knihomol. Jiné vánoční dárky nežli knihy neuznával, a tak jich dostával požehnaně. Štědrý večer měl proto zaběhlý ráz. Kolem půl desáté mě zahnali do postele, bratrovi tehdy byl sotva rok, otec zasedl do křesla pod lampu, na rádiu si naladil nějakou vážnou muziku, vzal knížku a cigarety a do rána si v klídku četl.

Jenomže já usnout nemohl, vzal jsem autíčko i do postele, jezdil s ním po peřině a vyluzoval zvuky motoru. Brrrm, brrrm, brrrm, znělo neustále z mé postele. Otec mě několikrát napomínal, abych už byl konečně zticha a spal, jenomže já to nevydržel a zase jsem jezdil. „Jestli nepřestaneš, tak to auto poletí do kamen,“ dal mi nakonec ultimátum. Zalezl jsem pod peřinu a zpoza duchny se po chvíli opět ozvalo ono brrrm, brrrm, brrrm. A jak autíčko nabíralo pod peřinou rychlost, zvyšovala se zákonitě i intenzita zvuku motoru. Domníval jsem se, že zpoza peřiny to není slyšet. Bylo! Navýsost rozzuřený otec vletěl do ložnice, vyrval mi autíčko z ruky a opravdu letělo do kamen, kde praskala polena. Vánoční dárek vzplál jak fagule.

Dodnes si na tenhle zážitek živě pamatuji. Pravda, maminka mi, i přes nedostatek peněz v rodině, autíčko koupila nové, ale už jezdilo bez motoru.

Další nezapomenutelný vánoční zážitek přišel až o řadu let později. To už jsem byl dospělý a měl dvě dcery. Jedné bylo osm, druhé čtyři roky. A zase byl Štědrý den. Holky byly, jako všechny děti, celé nedočkavé a od rána otravovaly. Po obědě to žena už nevydržela. „Prosím tě, vezmi je a někam vypadněte a vraťte se, až se bude stmívat, ať mám klid na práci,“ dostal jsem rozkaz. No jo, ale kam s rozechvělými a nedočkavými dětmi? „Holky, víte co? Zajedeme na Probošťák na ryby, uděláme si tam ohýnek a opečeme si chleba a jablka, co vy na to?“ Byly pro.

Tenkrát byly Vánoce stejně teplé, jako ty letošní, bylo snad víc než deset nad nulou a my vyrazili. Kupodivu jsem na zahradě vyrýpnul nějakou žížalu, u vody ji navlékl na háček, na druhý prut dal kus pařené housky, nahodil a rozdělal ohýnek. Dcery si na proutcích opékaly chleba, potom přes skomírající plamínky skákaly a já na ně dával pozor. A najednou se ozval naviják. Cvrčel jak o život, špička prutu se chvěla a vlasec neuvěřitelnou rychlostí mizel pod hladinou. Skočil jsem k prutu, zasekl a byl tam! Sedmikilový kapr ulovený vlastnoručně na Štědrý den. Ač jsem rybařil, ryby jsem nejedl, ale tenhle kapr se objevil i na mém talíři. Byl totiž opravdu štědrovečerní.

Dcery neuvěřitelně rychle dospěly a Vánoce pro mne ztratily své kouzlo. Pak přišli vnuci a vnučky, kouzlo Vánoc se částečně vrátilo, ale tak krásné Vánoce, jako když byly dcery malé, už nikdy nebyly.

A teď? Vánoce jsou pro mne synonymem uklízení, šmejdění po oknech, vysávání donekonečna, stres a obžerství. Nemám je rád. Kdyby to bylo v mé moci, zrušil bych je. Jsem rád, že je po nich a jsem rád, že jsem Vánoce zase jednou přežil.

Vladimír Kapal

Zpět

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.